Jarmar a Hlaváček z Brain We Are: Levný dopamin přináší rychlé uspokojení, ne lepší život
V koktejlu štěstí hraje velkou roli dopamin. Ten levný je agresivnější, přináší rychlé uspokojení, ale už ne lepší život, říkají biologové Jiří Kryštof Jarmar a Vojtěch Hlaváček. Kde se s ním setkáme nejčastěji a můžeme se mu vůbec bránit?
Na konci roku 2024 vám vyšla knížka, ve které se věnujete dopaminu. Co dopamin vlastně je a co s námi dělá?
Jiří Kryštof: Obecně je dopamin jedna z neuro-molekul mozku, takzvaný neurotransmiter. Neurotransmitery fungují jako poslíčci mezi jednotlivými neuronovými buňkami. Hrají roli v přenosu nervového signálu a spolupodílejí se na specifickém neurochemickém koktejlu, který souvisí s tím, co prožíváme, nebo co děláme. Je to třeba serotonin, oxytocin nebo právě dopamin, jenž je zodpovědný za motivaci a úsilí, a do určité míry je spojený i s odměnou.
Vojtěch: Základní funkcí dopaminu je iniciovat pohyb. A teď se dokonce objevily studie týkající se okruhů v mozku, které nejenže iniciují pohyb, ale v tom stejném centru v mozku pohyb inhibují. A za to všechno může dopamin. Není to vůbec jednoduchá molekula s jednoduchou funkcí, ale kdybychom ho chtěli redukovat na jeho základ, tak je to právě iniciace pohybu a odměna. Odměna za to, že si organismus myslí, že investuje svoji energii správným směrem. Problém je v tom, že nás to dnes může trochu klamat.
A k tomu se hned dostáváme, protože vaše kniha nese název Svět levného dopaminu – průvodce pro přežití v době rychlého uspokojení. Co si představit pod levným dopaminem?
Vojtěch: Když se v evoluci vrátíme trochu zpátky, uvidíme, že nás vždy odměňovalo něco, co pro nás bylo smyslutvorné. ať už šlo o nacházení potravy, objevování nových území, zájem o naše okolí a celkově poznávání. Za to všechno může právě dopamin. A ony odměny přicházely v podobě velmi konkrétních a reálně důležitých věcí, jako je právě potrava, nacházení zdrojů vody nebo třeba i rozmnožování. Dnes ale můžeme pozorovat, že dopamin začínají stimulovat a vyplavovat věci, které už zas tak smyslutvorné nejsou. A takovými věcmi je v největší míře kouzelná krabička, kterou máme všichni neustále u sebe – mobilní telefon.
Jiří Kryštof: Mozek má schopnost vypočítat, kolik musíme investovat snahy a energie do toho, abychom naplnili nějakou strategii – abychom se najedli, rozmnožili, přežili. A má tendence tyto úspěšné strategie opakovat v budoucnu, protože se prostě osvědčily a fungují. Levný dopamin je pak něco, co nám dává hodně odměny za velmi málo snahy a díky tomu je super lákavý. Představte si nějakého našeho prapředka Karla, který žil před deseti tisíci lety, jak jde na lov a najde restauraci s fast foodem. Jak moc by byl asi motivovaný pokračovat v lovu veverek a hledání ještěrek na poušti, když tady ve fast foodu to má bez práce? Vzdálenost mezi námi a cílem, ke kterému směřujeme, tedy tou odměnou, se natolik zkrátila v čase a prostoru, že ji najednou máme doslova na dosah ruky.
Dobře, ale Karel, ať už z pravěku, nebo ze středověku, měl kolem sebe celou tlupu nebo širokou rodinu, v níž sice obstarával potravu, ale někdo jiný udržoval teplo, staral se o děti, zajišťoval vodu, bezpečí. Karel z roku 2025 je na to všechno ale prakticky sám. Kdyby tu kouzelnou krabičku v podobě telefonu nevlastnil, měl by vůbec šanci to všechno zvládnout?
Jiří Kryštof: To je velmi důležitý point a je bez debat, že dnešní technologie jsou tu především pro to, aby nám pomáhaly. Internet v tom může sloužit naprosto skvěle, protože je to současně knihovna, zábavní klub, kino, obchod s potravinami i s léky, jsou na něm dostupné všechny možné informace a demokratizuje velkou spoustu věcí. Problém je ale v tom, že v technologickém prostoru je vedle mnoha možností, které nám pomáhají, také spousta míst, kam máme tendenci sklouzávat nejvíc, jako třeba nekonečné scrollování na sociálních sítích. A je zjevné a prozkoumané, že vynálezy jako lajkovací tlačítko nebo nekonečný feed přímo slouží k tomu, aby upoutaly naši pozornost a udržely nás na sociální síti delší dobu. Problém s levným dopaminem je ten, že pasivně sklouzáváme k typům chování, které nás dostanou až do momentu, kdy už nám technologie do života nic užitečného nepřinášejí, ale stejně jim věnujeme pozornost.
Vojtěch: Je také dobré se podívat, jak vlastně tuto individualizaci společnosti ovlivňuje právě levný dopamin. Protože na datech vidíme, že mnohem častěji, když nám není dobře, sáhneme po telefonu a nekonečně scrollujeme, než zavoláme třeba mámě nebo kamarádovi a jdeme ven. Proč? No protože domluvit si schůzku, nebo dokonce i někomu zavolat vyžaduje nějakou míru našeho úsilí, akci, kterou musíme vykonat. Je to náročnější, než odemknout telefon. Takže to není jen o tom, že jsme se individualizovali a potřebujeme pomoc, ale také o tom, jak technologie přispívají našemu pocitu, že to všechno zvládneme sami. I proto v naší knize doporučujeme začít znovu vytvářet komunity, které jsou pro nás, jakožto největší sociální zvířata, strašně důležité.
Jestli to tedy chápu dobře, dopamin je vždycky dopamin, levný nebo drahý. Rozdíl je podobný jako v jídle. Buď si můžu dát fast food plný tuku a cukrů, nebo si uvařit nutričně vyvážené dobré jídlo plné zeleniny. Obojí je v pohodě, ale když ten fast food budu jíst denně, nebude mi dobře. Je to s levným dopaminem podobné?
Vojtěch: Přesně tak. My nechceme démonizovat technologie, mobilní telefony ani sociální sítě mimo jiné proto, že jsou data, která jednoznačně prokazují, že mohou v některých situacích pomáhat, například když byli lidé izolovaní při pandemii covidu, nebo když mají duševní poruchy. V takových případech jim telefon dává možnost kontaktů s lidmi, ke kterým by se jinak nedostali. Ale je potřeba to vyvažovat smysluplnými věcmi. Navíc, když budete jíst fast food každý den, poměrně rychle pocítíte negativní dopady. V řádu dnů budete mít zažívací potíže, nebudete se cítit dobře a budete vědět, že děláte něco špatně.
U dopaminu je to jiné, tam si bohužel nejsme schopni úplně uvědomovat dlouhodobé konsekvence. Takže když nám najednou dlouhodobě není dobře, těžko si uvědomíme, že to může být třeba tím, že jsme posledních deset let několikrát denně desítky minut scrollovali na telefonu, že možná tohle může být ten důvod, proč se cítíme unavení a v nepohodě. Mozek chápe konsekvence z minuty na minutu, ze dne na den, ale ne měsíce, roky nebo desetiletí.
Jsme tedy generacemi, které vedou bitvu s vlastními mozky?
Jiří Kryštof: Řekl bych spíš, že vedeme bitvu s vlastní pozorností. S tím, čemu ji věnujeme, a s tím, co nám ji bere. Když se podíváte na cokoli, co dnes kdo dělá, tak primárně usiluje o pozornost dalších lidí. Je to podstatou směňování peněz, věcí, energií. I vy, jako časopis Moje psychologie, nebo my, jako podcast Brain We Are, usilujeme o pozornost čtenářů a posluchačů. A v tomhle světě nutně jako lidé musíme vnímat, čemu věnujeme pozornost. Protože když to dělat nebudeme, uloví nám ji nějaká technologická platforma, která to zvládne velmi snadno.
V knize popisujete, jak se můžeme sami otestovat – stačí si sednout, před sebe položit telefon, koukat do zdi a pozorovat, za jak dlouhou nebo spíš krátkou chvíli budeme mít nutkání po tom telefonu sáhnout. Co díky tomu poznáme?
Vojtěch: Poznáme naši citlivost na kompulzivitu, protože právě kompulzivita, tedy nutkavá tendence něco dělat, leží před každou závislostí. Takže když zjistíme, že vydržíme deset minut a nemáme při tom žádné negativní pocity, tak je to super. Když ale vydržíme deset vteřin, pak stojí za to pokusit se s tím negativním pocitem vydržet trochu déle a po tom telefonu nesáhnout. Prodlužovat čas, kdy už to opravdu nevydržíme.
Proč?
Vojtěch: Protože na levný dopamin jsme nejnáchylnější v momentě, kdy máme dopaminu málo. Když máme za sebou třeba nějaké náročnější období, jsme unavení, v nepohodě. Dopamin totiž výrazně ovlivňuje naše prožívání. Pokud je jeho hladina na nižší úrovni, máme tendenci sahat po vyrovnávací strategii, která se nám prioritně snaží dodávat jen ten levný dopamin, jako je třeba scrollování na sociálních sítích. Ono nám to sice opravdu uleví, ale jen na chvilku, protože se nejedná o smysluplnou činnost. Takže je dobré při tom testu s telefonem vydržet s tím nepříjemným pocitem, že po něm chci sáhnout, ale neudělám to a trénuji se v tom. Schopnost přijímat negativní pocity totiž naše společnost pomalu začíná ztrácet.
Na druhou stranu, nebylo by to stejné, kdybych vám řekla, že máte koukat do zdi a položila před vás místo telefonu knížku, košík s pletením nebo činku? Není prostě jen sedět a koukat do zdi nuda, kterou chceme zahnat čímkoli?
Vojtěch: V tom testu to opravdu není stejné, protože mobil je mnohem větší lákadlo než činka. Ostatně můžete si zkusit dát na ten stůl činku, knížku a mobil a uvidíte, po čem sáhnete nejdřív.
Jiří Kryštof: Ono to není vždycky špatně, že po telefonu sáhneme v momentě, kdy se nudíme. Záleží na tom, jestli nás to omezuje. Typickým příkladem je, když po telefonu saháme v půl dvanácté večer a narušuje nám to spánek. Pokud ale jedeme dvacet minut MHD, není důvod, proč bychom si nemohli na telefonu třeba přečíst nějaký článek. Vždy samozřejmě záleží i na tom, co na tom mobilu děláme.
Proč nám tedy vyplavuje dopamin i scrollování krátkých videí, které nám nedává prakticky vůbec nic? V čem je pro mozek ta odměna?
Jiří Kryštof: Protože mozek má tendenci koukat za roh, neustále se snaží předvídat, co se stane dál a rád objevuje nové věci. Takže když scrollujeme a dostaneme se na pomyslný konec nějakého feedu, je to pro mozek krásný moment. Podobně, jako když přijdeme do místnosti, kde jsme ještě nikdy nebyli – první, co máme tendenci udělat, je prozkoumat, co se v ní nachází, jestli nám hrozí nebezpečí a kde jsou nějaké potenciální zdroje.
V podstatě to samé chování se nám děje i online, a když se tedy dostaneme na konec, mozek má odškrtnuto, už si dneska přečetl a viděl všechno, co je důležité. Jenže v nekonečných feedech na sociálních sítích se na nás neustále valí další a další vlny obsahu, který mozek chce vidět, protože co kdyby tam bylo něco důležitého pro naše přežití? Nekonečný feed nás tak udržuje v neustálem scrollování, a i když si řekneme, že to otevřeme jen na deset minut, nakonec se často přistihneme, že jsme u toho strávili hodinu a půl. Jako by to nestačilo, jsou tam lajky, výrazné barvy, zajímavá grafika a ještě navíc se to pohybuje. A my moc dobře víme, že pohybující se obrázek zaujme naši pozornost mnohem víc než obrázek statický. Není se čemu divit, že máme velký problém odolávat lákadlům digitálního světa a neustále kontrolovat svoji pozornost, protože ono to v podstatě ani není možné.
Vojtěch: A to je právě moc dobré si uvědomit a necítit se kvůli tomu blbě, protože když se cítíme špatně, když máme výčitky, vyvolává nám to stres, což je negativní efekt, před kterým máme tendenci utíkat. Takže se musíme i těmto věcem naučit čelit a přijmout, že je v pořádku, když v tom často selžeme, protože fakticky stojíme proti armádě neurovědců a psychologů podílejících se na vývoji digitálních platforem, které prostě nemůžeme porazit. I proto jsme tu naši knihu napsali, abychom dali lidem do rukou nástroje, se kterými to mohou alespoň trochu změnit a vzít si ohnisko kontroly zase zpátky do svých rukou.
Ale jak, když proti nám stojí celý ten design sociálních sítí, na kterém pracovaly právě týmy neurovědců a psychologů?
Vojtěch: Skutečnost je taková, že abychom byli schopni se efektivně pohybovat světem, musíme jeho naprostou většinu filtrovat. Teď, při rozhovoru, jste pro mě důležitá vy, je pro mě důležitý Kryštof, a už nevnímám, že je tady nějaká kytka, nějaký sloup nebo okno. Mozek mi vyfiltruje to, co je pro mě momentálně nejdůležitější, a neustále mi vytváří pomyslnou krajinu významnosti, protože kdybychom se neustále snažili vnímat naprosto všechno kolem nás, tak se zblázníme, nebudeme schopni fungovat.
Co je na tom všem ale nejzajímavější, je to, že levný dopamin korumpuje architekta té krajiny významnosti. Můžeme si toho všimnout v momentě, kdy jdeme s přáteli na večeři. Typicky by naše krajina významnosti měla ležet na lidech, se kterými sedím u stolu, ale dnes je mnohem častější, že si na stůl položíme telefon a v ten moment začne náš mozek neustále vypočítávat, jestli se v něm náhodou neděje něco, co nám uniká. Co když mi přišla zpráva, pracovní mail, notifikace? Pouhá přítomnost telefonu v našem zorném poli nám bere kognitivní kapacitu.
Zmínili jste sílu lajkovacího tlačítka na sítích. Jak to vlastně funguje, protože kdyby nám šéf chtěl za práci platit lajky, asi bychom z toho nebyli nadšení. Tak proč je to v online světě jinak?
Jiří Kryštof: Ono ani tak nejde o to, co ten lajk je, ale co reprezentuje. Vezměte si, že někam nasdílíme svoji fotku při oblíbené aktivitě. Proč nám záleží na tom, kolik dostaneme lajků? Protože reprezentují další lidi, kteří žijí v reálném světě a kteří mi svým lajkem dávají validaci, pseudopotěšení, potvrzení. Jeden z nejsilnějších systémů v našem mozku odpovídá za naši pozici ve společnosti. Proto chceme být neustále utvrzováni, že jsme přijímáni a že nás ze společnosti nikdo nevykopne. Na sociálních sítích je to ještě zesílenější v tom smyslu, že se na nich můžeme snadno stát součástí nějaké širší tlupy a že pokud nám na náš příspěvek dá lajk někdo, koho obdivujeme, vzbudí to v nás najednou velmi silný, smysluplný vnitřní pocit. Lajky si kvantifikujeme to, jak jsme akceptovaní ve společnosti.
V podcastu jste říkali, že to, kolik mám v sobě dopaminu z předchozích hodin, ovlivňuje, jak si budu užívat to, co dělám teď. Jde s tím tedy nějak pracovat?
Vojtěch: Spíš ne, ono se to totiž strašně špatně měří. Měli jsme tím na mysli spíš velké životní události – když třeba dokončíte nějaký zásadní projekt, na kterém jste léta pracovali, dostavíte barák nebo si konečně koupíte auto, po kterém jste toužili – musíte zároveň počítat s tím, že přijde takzvaná dopaminová kocovina. Po výbuchu emocí spojeném s dokončováním cyklu motivace, snahy, kdy je dopamin nejaktivnější, musí logicky přijít pocit neuspokojení a frustrace. Často to popisují lidé, kteří vyhráli zlato na olympiádě, že brzy po tom neuvěřitelném úspěchu přichází deprese, ze které se musí nějakou chvíli dostávat. Může mi to extatické štěstí, které zažiju poté, co dokončím nějaký velký projekt, dodat i levný dopamin, nebo je to neporovnatelné?
Jiří Kryštof: Těžko říct, protože si upřímně nedokážu představit, jak by se v tomto případě dělala nějaká komparativní studie. Levný dopamin je velmi široký pojem a dokážu si představit situace, kdy nám oblíbený seriál, něco na sociálních sítích nebo drogy včetně alkoholu dokážou dát nějaký extatický zážitek. Rozdíl je ale v tom, co se děje potom. Zatímco po dokončeném projektu se v dopaminové kocovině vracím do reálného života, kde si hledám další smyslutvorné věci, kterým se teď budu věnovat, v případě zdrojů levného dopaminu mám tendenci se k němu uchylovat znova a dochází přitom k takové adaptaci, že si pak můžu míň užívat další aspekty svého života.
Existuje na ni nějaký návod, třeba právě v souvislosti s dopaminem?
Vojtěch: S návodem na radost ze života se to má stejně jako s návodem na štěstí a mýtus štěstí skvěle popsala Sonja Lyubomirsky ve své knize The Myths of Happiness. Máme pocit, že šťastní budeme, až něčeho dosáhneme, až se stane tohle, až se změní tamto, ale v momentě, kdy se to stane a my konečně tím vydřeným klíčem otevřeme ten náš trezor na štěstí, zjistíme, že je prázdný. Podobně je to s dopaminem, protože ten se vyplavuje a aktivuje víc a víc, když se o něco snažíme, než když něčeho dosáhneme. Takže ačkoli to zní jako klišé, tím cílem je cesta, protože dopamin funguje v procesu.
Ono to zní vlastně velmi jednoduše – pokud chceme být šťastní, měli bychom věnovat pozornost tomu, co nám dává smysl...
Jiří Kryštof: Je to jednoduché, ale zároveň strašně těžké, protože máme svoji hlavu a v ní mysl nahlížející na náš život, porovnává nás s ostatními a dokáže radost z těch momentů, které by jí normálně byly plné, nějakým způsobem zase odejmout.
Kdy jste si naposledy dali nálož levného dopaminu vy?
Jiří Kryštof: Včera, měl jsem zrovna volno po zápřahu, a tak jsem strávil den na gauči a koukal se na stand-upy, abych to trochu vyrovnal.
Vojtěch: Já jsem koukal na poslední sérii Sheldona, včera jsem u toho dokonce brečel.
Co s vaší dopaminovou náloží udělalo dopsání knížky?
Jiří Kryštof: Psaní knihy byl pro mě zpětně nádherný proces, protože mi dal režim, mohl jsme říkat „ne“ na velkou spoustu věcí a odolával jsem levnému dopaminu. Po dopsání knížky se ale všechno obrátilo. Byl jsem úplně vyždímaný, nedokázal jsem nabírat štěstí z normálních věcí a půl roku jsem prožíval prakticky tu dopaminovou kocovinu. Vůbec to nebylo příjemné.
Vojtěch: A navíc tam nepřišla ani odměna, protože ta kniha byla jen odevzdaná a museli jsme čekat, až vyjde.
Jiří Kryštof: A ani tehdy mi nepřišel pocit odměny, ten přichází vlastně až teď.
Pro koho vaše kniha je? Komu byste ji doporučili?
Jiří Kryštof: Chtěl bych hlavně říct, že naše knížka není pouze o levném dopaminu. Najdete v ní části o štěstí, o sociálním statusu a je v ní pro nás hodně důležitá oblast kognitivní psychologie. Snažili jsme se jejím prostřednictvím prohloubit témata, která zajímají nás.
Vojtěch: A také témata, která u nás ještě nejsou tolik zpopularizovaná, jako je právě mapa významnosti nebo smyslutvornost. Chtěli jsme jít od levného dopaminu ke smyslu.
Jiří Kryštof: Psali jsme tu knihu pro nás, abychom se i my dozvěděli něco nového. A jestli někomu dalšímu, byť by to byl i jeden jediný člověk, přinese to, co přinesla mně, tak je za nás naše práce splněná.
JIŘÍ KRYŠTOF JARMAR, VOJTĚCH HLAVÁČEK
Biologové a biohackeři, tvůrci podcastu Brain We Are o mozku, mysli, biohackingu a fungování člověka ve světě.
Vydali knihu Svět levného dopaminu s podtitulem Průvodce pro přežití v době rychlého uspokojení. Je to kniha o mechanismech, které ovlivňují naše životy, o hledání smyslutvornosti a štěstí.
Zdroj: autorský článek
