Eva Adamczyková: Na osud nenadávám, po vyhrané olympiádě jsem zažila vyhoření
Zažila prudký úspěch a rychlé vyhoření, na které se nelze připravit. Motivaci měla, ale jednoduše ji přestalo bavit jezdit. Dvojnásobná olympijská medailistka ve snowboardcrossu, která vás rychle nakazí smíchem, Eva Adamczyková syndrom zlaté medaile překonala, stejně jako smůlu a těžké osobní chvíle. A vyhodila další kotvu mimo sport.
Máte za sebou tři olympijské příběhy a každý úplně jiný. Ten první je o bezstarostné holce, která vyhrála zlato. Bylo to opravdu „přišla, viděla, zvítězila“?
Asi víceméně jo. Bylo mi dvacet a nikdy jsem nebyla vychovávána v tom, že budu vrcholová sportovkyně a vyhraju olympiádu. Na druhou stranu už tu sezonu před Soči jsme s trenéry věděli, že pokud se budu nadále zlepšovat takovým tempem, mohu jezdit s nejlepšími. Takže ano, nějaké myšlenky tímto směrem tam byly… Ale já byla šťastná, že můžu být na olympiádě, neskutečně jsem si to s celým týmem užívala. Pamatuji si, že tréninkové dny byly fakt hodně krušné, nedojela jsem v nich ani jednu jízdu, pořád jsem padala. Ale věděla jsem, že jezdím vlastně paradoxně až moc rychle, že stačí vyladit pár věcí a může se to povést. V závodní den se to od prvních jízd dařilo a tak to celé hezky plynulo, já přesně věděla, co mám dělat, no a vyhrála jsem.
Chtěla jste, aby vám z těchto závodů kromě medaile něco zůstalo? Nějaké nastavení, pocit…
Rozhodně to, že když vám nejde jezdit v tréninku, neznamená to, že se nic nepovede v závodě. Tohle jsem si tam uvědomila, a docela se mi daří si to držet. Samozřejmě záleží na konkrétním rozpoložení, ale já to tak mám vlastně celkem často – v prvních trénincích na závodě nic moc, ale každý den je lepší a lepší, a naostro to potom jde. Až si z toho můj tým dělá legraci, že prostě nejsem tréninkový typ.
A po olympiádě přišel takzvaný syndrom zlaté medaile…
Jo, takový lehký vyhoření.
Je to příliš brzy, dosáhnout absolutního vrcholu už na začátku kariéry?
Já jsem samozřejmě netušila, co pak přijde, ale on se na to člověk vlastně nijak nemůže připravit. Zpětně vidím, že to moje vyhoření způsobilo více faktorů. Když to vezmu čistě po chemické stránce, tak vy někam směřujete, pak toho dosáhnete, jenže obří nával dopaminu najednou klesne. A co teď? Potom je tam také ta stránka, že čekáte, že se něco změní. Ve sportu vám každý říká: Musíte mít výsledky. Až vyhrajete olympiádu, bude zázemí, bude podpora… a v tomto směru se to najednou také nijak dramaticky nezměnilo. Nepostavilo se žádné nové snowboardcrossové centrum, jak vám slibovali, nikdo vás nezasypával penězi. Zázemí, co se týče podpory nebo financí, přišlo spíš plynule. Samozřejmě máme jiné podmínky než velké státy a alpské země, ale teď jsem se svým tréninkovým zázemím spokojená. I když je vždycky co zlepšovat.
Ale rozhovor s vámi chtěl udělat každý.
To jo! A já zase neuměla nic odmítat, samozřejmě jsem toho chtěla i využít, protože jsem věděla, že to nebude trvat dlouho. V tomto směru se mi naopak život naruby obrátil, každý mě poznával, a když vás pořád někam zvou, bere to strašně vnitřní energie. Ale určitě bylo důležité to zažít, aby si to pak člověk v budoucnu nějak nastavil. Naštěstí mám kolem sebe skvělý tým. Když trenér i sponzoři viděli, že mi ježdění nedělá radost, dostala jsem svůj prostor, další sezonu jsem jela jen dva závody a pak nic. A to, že vás partneři, sponzoři i trenéři znají, respektují a dají vám to, co potřebujete, i když si sami třeba představují něco jiného, je taky strašně důležité.
Musela jste hledat další motivaci, proč jezdit?
Ta mi ani nechyběla, ještě bylo dost věcí, co by se daly vyhrát. Mě ale to ježdění nebavilo a bylo mi zároveň líto, že mě to nebaví. Nevěděla jsem, co s tím. Pak jsem začala pomáhat s trénováním dětí na kempech, a i když to nebyl záměr, ta jejich radost a nadšení v kombinaci s pauzou mi dost pomohly.
Sportovec a hlava je samozřejmě téma, které se probírá čím dál tím častěji. Pracovala jste s mentálním koučem?
Od devatenácti jsem spolupracovala s Milanem Moravcem, dělali jsme hlavně na tom, abych během jízdy neřešila, že jsem udělala chybu. Mě to vždycky strašně rozhodilo a pořád jsem to při jízdě měla v hlavě místo toho, abych myslela na to, jak co nejlépe jet dál. S ním jsem pracovala pár let. Pak už jsem mentálního kouče neměla, tu roli v týmu trochu plnil Jakub Flejšar. Ten sice vystudoval sochařinu na UMPRUM, ale vždycky měl pro tyhle věci dar a cit, uměl člověku pomoct s nastavením psychiky, nebo prostě vytvořil dobrou atmosféru. Taky jsem chodila ke klasické psychoterapeutce a tam neřešila jen sport, ale takové ty běžné životní věci.
Na první dobrou by vás asi člověk na terapii nehledal. Navenek působíte, jako že máte všechno na háku…
Jo, to já vím, že asi trochu klamu tělem. Ale umím si pobrečet nebo se pořádně vztekat. Určitě mám nejspíš od rodičů nebo geneticky dané, že k věcem přistupuji víc z té pozitivní stránky, to vím. Ale jako u každého pak přijde v životě něco, ať jsou to třeba zranění, nebo s věkem se vytrácející bezstarostnost, které ho znejistí. Každý z nás v životě řeší, jestli je v tom, co dělá, dobrý, jestli a jak dlouho to vydrží, jaký to má všechno smysl. Přesně tak to mám i já, a je super to s někým probrat. Terapii neberu jako poslední záchranu ve chvíli, kdy je člověk na dně. Jsem zastáncem toho nečekat, až bude člověku nejhůř, ale jít na ni dřív, třeba si jen urovnat myšlenky nebo něco formulovat, prozkoumat. Pro mě je to nástroj sebepoznání a seberozvoje.
Druhý olympijský příběh je o favoritce, která se musela vyrovnat s očekáváním a tlakem. A také s tím, že jí měsíc před olympiádou umřel táta.
Největší tlak člověk vyvine hlavně sám na sebe. Já jsem to samozřejmě cítila, a abych ten tlak nevnímala, tak jsem si to v hlavě nastavila tak, že olympiádu vlastně vyhrát nechci. Myslela jsem si, že tím na to vyzraju. Uzavřela jsem se do sebe, jezdila jsem tak nějak průměrně. Den před závody přišel právě Jakub Flejšar a zeptal se, jestli tu olympiádu chci vyhrát. A já: „Co je to sakra za otázku, blbou…?“ A on: „No, jen se ptám. Že v tobě nevidím žádný drajv, energii, něco navíc.“ Já si tehdy poprvé uvědomila, že ji vlastně vyhrát chci, ale bojím se to sama sobě přiznat. Nakonec řekl: „Tak si to v hlavě nastav tak, že chceš vyhrát další závod. Ne olympiádu, ale prostě jeden z mnoha závodů, který jezdíš.“ Kupodivu se mi to v hlavě nějak přepnulo.
To si umíte takhle v hlavě změnit?
Tehdy jsem to asi potřebovala slyšet. Ovšem je to taky o tom, že vás váš tým zná a ví, co potřebujete. Do toho se mi pak promítla i situace s mým tátou, a já věděla, že chci jet taky pro něj. Finále nevyšlo úplně ideálně, pamatuju si, že asi uprostřed jízdy jsem si říkala „ty jo, teď jsem měla zrychlit, pořád jsem poslední“, ale v cílové rovince jsem to prostě pustila a nakonec jsem dojela třetí. Bylo mi jedno, jestli to byla zlatá nebo bronzová, tahle medaile má pro mě prostě úplně jinou cenu.
Dva roky poté vám zemřela maminka. O smrti rodičů mluvíte otevřeně, vždycky tu zprávu zveřejníte.
Zveřejnění je často to nejlepší, co můžete udělat, samozřejmě také záleží na konkrétní situaci. Ale pro mě to bylo vlastně přirozené. V tu chvíli jsem nebyla nadšená, že se o tom bude psát, ale beru to jako daň za to, že jsem známá. Pak to lidi vědí, novináři se v tom tolik nešťourají… Smrt je součástí života a já nechci, aby to vypadalo jako něco, za co by se člověk měl stydět. To mi vlastně na celé té věci vadí, že smrt je pořád tabu, pak lidé kolem vás tak jako našlapují, nevědí, jak se s vámi mají bavit, nebo se omlouvají, že to nevěděli. Proč by se měli omlouvat? Není jejich povinností vědět, že mi umřel táta. Jasně, není to veselá událost, ale je to přirozené, a stejně tak přirozené by mělo být o smrti blízkých mluvit.
Já si toho hodně cením. Sama jsem v situaci, kdy mi umíral táta, často myslela i na vás… Jak jste o tom mluvila, že jste do toho musela navíc závodit. Jasně že člověk rozumem ví, že není jediný, komu se to děje, ale v jistých chvílích mi ta vaše slova pomohla na duši.
Jééé… To mě právě hodně překvapilo, že spousta lidí reagovala tak, že jim to nějak pomohlo. Přitom jsem neříkala nic objevného, a už vůbec jsem nedávala žádné rady, jen jsem popsala svoji situaci. Umřeli mi rodiče, byli nemocní, je mi smutno. Možná se lidi více napojili, možná to neslýchají v životě tak často. Já vždycky říkám, že se smrtí se setkáme všichni minimálně jednou v životě, a to u sebe. A ty rodiče jsem se tak nějak snažila postupně přijmout. Sama to mám tak, že věci spíš nechávám být, dávám si čas je prožít a nesnažím se je nějak hrotit.
Takhle jste to měla vždycky?
Nevím, obecně nejsem moc trpělivej člověk. Ale jsem zase líná. Takže často věci neřeším a občas se to vyplatí, protože ty věci se vyřeší samy, někdy o dost líp, než kdybych do toho zasahovala. Ano, jindy zase hůř, jenže to už můžu bejt naštvaná jen na sebe, že jsem je neřešila. Blbosti, jako co si má člověk koupit, umím uspěchat, ty velké, osobní věci nebo složitější rozhodnutí prostě nechávám plout.
Tak uvidíme, jak jste proplula třetím olympijským příběhem. Dva měsíce před další olympiádou v Pekingu jste si zlomila při závodě oba kotníky a asi bylo brzy jasné, že to znamená na dlouho stop.
To bylo určitě nejzávažnější zranění, co jsem měla, což jsem si zpočátku asi neuvědomovala. Ačkoli jsem pořád říkala, že snowboard mě musí hlavně bavit, tak jsme samozřejmě přípravu k olympiádě směřovali. Těšila jsem se, že si tam otestuji zase jiný přístup – od začátku si přiznám, že chci vyhrát. Mám to v hlavě i v životě docela srovnaný, tak uvidíme, když nevyhraju, hodím to za hlavu. Měla jsem to docela vymyšlený: Vyhraju olympiádu, pak si další sezonu dám pauzu a půjdu do StarDance, které mělo být původně o sezonu dříve. Vidíte, že to byl dost dobrej plán, a realita pak úplně jiná. Jako by mi život řekl „No, tak se ukaž, jak to teda máš v hlavě a v životě srovnaný, jak to dokážeš hodit za hlavu.“
Obstála jste sama před sebou?
Asi vlastně docela jo. Bylo mi to líto, to samozřejmě. Byla jsem zvědavá, jak to zvládnu s novým mindsetem. Ale při léčbě mi vlastně došlo, že si nemůžu dojít ani na záchod, a to jsem rázem řešila mnohem víc. Byla to vlastně taková zkouška mé trpělivosti i pokory. Olympiádu jsem přitom spolukomentovala, což bylo super. Ve finále jsem za tu zkušenost vlastně ráda.
Možná bylo dost dobrou náplastí StarDance, ale hlavně výhra na mistrovství světa, která přišla v sezoně, kdy jste se vracela po zranění. Je to tak?
To bylo fakt něco. Mě ty zlomený nohy fakt strašně dlouho a strašně moc bolely i po zahojení. I v létě při běhání, i na podzim při ježdění. Bolela mě každá boule, nemohla jsem se do toho opřít. Plánovala jsem, že sezonu jen tak odjezdím s týmem a spíš budu zkoušet postupně závodit. Ale pomalu se to zlepšovalo a na prvním závodě Světového poháru ve snowboardcrossu jsem v tréninku byla pátá, tak jsem si říkala: „Ty jo, vždyť já bych mohla i vyhrát!“ No, nevyhrála, byla jsem desátá, ale i tak to bylo super. Na mistrovství světa na konci sezony si to celý sedlo a byl to úžasnej závod. To už jsem jezdila mnohem líp a naplno. Pamatuju se, že jsem stála v té startovní bráně ve finále a říkala si, jak jsem vděčná za to, že patnáct měsíců po tom, co jsem nemohla chodit, tu najednou jsem. Zpátky mezi nejlepšími, ve finále. To byl neskutečný pocit. S pokorou a lehkostí jsem si řekla: „Tak si to pojď užít a vyhrát pro sebe“. A užila jsem si to.
Jaké to je vrátit se do tratě po zranění, případně i po těžkém pádu? Co vám pomůže překonat strach?
Já jsem měla spoustu pádů, zranění i bloků, ale vždycky mi pomohlo, že jsem se mohla absolutně spolehnout na trenéry. Mára Jelínek, co se týče techniky a naplánování jízdy, je úplně neskutečnej, a nikdy mi snad nedal špatnou instrukci. Taky vím, že mu jde hlavně o to, abychom zůstali všichni zdraví. To je fakt neskutečná podpora. Naštěstí jsem nikdy nebyla v takovém stavu, že bych nebyla schopna jeho připomínky vnímat nebo chápat. Vždycky mi pak pomohlo si věci logicky zdůvodnit. Když jsem se něčeho bála, uměla jsem si říct: „Takový věci jsi projela i v osmnácti, teď jezdíš o osm let déle a umíš to líp, není důvod, abys to nezvládla.“ Strach je samozřejmě důležitej, díky němu jsme naživu, ale vy časem ze zkušenosti poznáte, kdy můžete na trati něco pustit, narvat to tam. Zjistíte, že to zase není tak hrozný, a posunete se o kus dál. Pomáhá vždycky to, že mám hodně odježděno a že jsem fyzicky připravená. Vím, kolik jsem toho v létě odmakala, že na to fyzicky mám a že mi nedojdou síly, odtud se bere má jistota.
Neříkala jste si někdy v souvislosti se zraněními nebo smrtí rodičů „proč zrovna já“? Nadáváte na osud?
Ani ne. Já si spíš říkám, proč to nemůžu mít aspoň chvíli normální!? Proč pořád musím mít nějaký dramatický příběhy, já bych se radši obešla bez toho. Ale jako v legraci, samozřejmě.
Měla jste někdy takovou krizi, že jste chtěla s prknem skončit?
Moc ne, možná chvíli po Soči to bylo těžký, a pak asi jednu sezonu, kdy jsem se hodně bála a nebyla celkově spokojená i s věcmi mimo sport, ale doopravdy nikdy ne. Jen si říkáte, jestli to zvládnete překonat v těch těžších chvílích, nebo když vám vypnout vlek a vy šlapete k trati po svejch, pomyslíte si: „Proč to proboha dělám?“ (smích). Hory jsou super, lidi v týmu taky, já jsem strašně ráda, že můžu jezdit – ono to vlastně taky funguje jako útěk od reality.
