Vztah nevyřeší vaše problémy. Jak si vybudovat neotřesitelné štěstí nezávisle na partnerovi?
Mít partnera už samo o sobě není poukázkou na šťastný život. Přesněji řečeno, nikdy nebylo. Ale současné mladé ženy si to uvědomují mnohem dřív než moje generace.
Před pár týdny jsem ve virtuálním prostoru narazila na virtuálně se šířící původně britský článek s názvem Je dnes trapné mít kluka? Podle jeho autorky není nic otravnějšího, než když na sítích sleduje nějakou zajímavou ženu, a její příspěvky náhle „zboyfriendovatí“ neboli točí se jen a jen kolem jejího nového přítele. Mít kluka je prý „moc konzervativní“, „konformní“, „nudné“. Zatímco dřív byl fakt, že s někým chodíte, vstupenkou do klubu normálních, řádných, opravdových žen, dnes jako by do toho klubu nikdo nechtěl patřit. A pokud přece, rozhodně se s tím až tak nechlubí.
Ten článek ve mně vyvolal vzpomínky na dobu mého vlastního dospívání. Mít kluka pro mě tehdy znamenalo všechno. Všechno, co nemůžu mít. Alespoň tehdy mi to tak připadalo. Množiny kluků, kteří se mi líbili, a těch, kterým jsem se líbila já, se zoufale neprotínaly. Byla jsem příšerně nesmělá, už jenom mluvit s klukem o něčem jiném než o škole mi činilo potíže.
A do toho mi společnost vysílala jasné signály, že pokud s nikým nechodím, jsem trapná a nemožná. „Nikdo tě nebude chtít!“ ječela na mě máma. (Šlo, ehm, o neuklizený pokoj.) „Máš už nějakou studentskou lásku?“ vyptávala se babička. (Lhala jsem, že ano.) Do tanečních jsem se jako patnáctiletá a stále single dostala jen z protekce, jinak brali jenom páry.
Někdy v té době jsem napsala dopis do psychoporadny v časopisu Pionýr, kde na dotazy náctiletých tehdy odpovídal známý psychiatr Miroslav Plzák. Nebyla jsem jediná, takových lamentací tam zřejmě chodily fůry, protože odpověděl hromadně. Nešťastným nezadaným náctiletým dívkám poradil, aby hrály volejbal, učily se matematiku a chodily na výlety. Takových děvčat si prý chlapci rádi všimnou. To pokrytectví jsem mu dlouho neodpustila.
Nakonec, už po maturitě, jsem si tedy kluka našla. Vlastně postupně víc kluků, takže časem jsem dokázala identifikovat ten pocit, který se ve mně vždycky rozhostil těsně poté, co jsem s někým začala chodit.
Jistě, byla v tom trocha zamilovanosti. I trocha euforie. Ale především to byla úleva. Pocit klidu, že už nemusím být jako na jehlách, že jsem konečně normální. Když jsem o roky později poprvé viděla v televizi seriál Sex ve městě (ten už jsem sledovala při kojení své první dcery), došlo mi, že tím, co tehdy trápilo newyorské třicátnice, jsem se sužovala už od puberty.
Status zadaná jsem vnímala jako lék na všechno. Především na svou niternou nejistotu. Pocit, že můžu dělat cokoli, studovat zajímavé školy, cestovat, tvořit... ale teprve když mám kluka, sejme to ze mě ostudnou nálepku té, kterou nikdo nechce.
Kdo je tu nejšťastnější?
V době těsně po dvacítce, kdy se mi se střídavými úspěchy dařilo s někým chodit, jsem zjistila, že mít kluka je poměrně časově náročné. Bránilo mi to dělat jiné věci, které by mě bývaly bavily víc. Ovšem neudělala jsem z toho jediný správný logický závěr. Místo toho jsem snila o tom, že můj „kluk“ začne studovat v zahraničí, stane se námořníkem, bude náhle povolán na výzkumnou stanici v poušti Atacama, takže budu mít víc svobody a času pro sebe, ale zároveň si udržím vytoužený zadaný status.
Současné výzkumy porovnávající pocit štěstí u zadaných a singles poukazují na to, že právě volnost a čas hrají ve prospěch nezadaných, stejně jako svoboda a autenticita. Potvrzuje to i influencerka Sophie Milner, která přiznává, že na Instagramu ztratila část sledujících, když začala sdílet příspěvky o svém příteli: „Když jste single, máte svobodu říkat a dělat, cokoli chcete. Neplatí to pro každou ženu, ale všimla jsem si, že když si někoho najdou, najednou jsou jejich příspěvky na sítích jaksi nudnější, opatrnější, bez chuti.“
Nezadaní udržují těsnější vztahy s rodinou a s přáteli, více rozvíjejí své koníčky a kariéru, častěji se věnují dobrovolnictví – to všechno jsou faktory přispívající k pocitu duševní pohody. „Představa, že svobodní lidé jsou nešťastní a zoufale se chtějí co nejdřív usadit, je mýtus,“ říká psycholožka Bella DePaulo z University of California.
Psychologické studie v posledních letech opakovaně prokázaly, že svobodné a bezdětné ženy jsou nejšťastnější skupinou obyvatel. Pokud jde o pocit pohody, jsou na tom o něco lépe než jejich zadané vrstevnice a výrazně lépe než nezadaní muži. To přímo protiřečí zažitým stereotypům svobodného mládence, který si užívá nevázaného života, a zatrpklé staré panny, jež se užírá ve své samotě. Pochopitelně obklopena kočkami.
Je to v DNA a v našich rukou
„Manželství samo o sobě vás šťastnými neudělá – šťastnými vás může učinit jen šťastné manželství,“ říká harvardský profesor psychologie Daniel Gilbert, autor knihy Škobrtnout o štěstí. Samotná existence vztahu neznamená, pokud jde o dlouhodobé štěstí, vůbec nic. Studie prokázaly krátkodobý „líbánkový efekt“, kdy se subjektivně vnímaný pocit štěstí dočasně zvýší v období okolo svatby, ale poměrně rychle se vrací na výchozí úroveň. Každý z nás má v sobě totiž jakousi základní hladinu štěstí, která je nejméně z padesáti procent vrozená, zakódovaná v naší DNA.
Částečně, ale jen dočasně, ji mohou pozitivně i negativně ovlivnit vnější okolnosti – třeba změna zaměstnání, přestěhování nebo právě svatba či nalezení vztahu. Každá vnější okolnost na nás ale silně působí jen po nějakou dobu. Svou roli totiž hraje takzvaná hédonická adaptace: Každá změna k lepšímu nám postupně zevšední, zvykneme si, začneme ji brát jako něco samozřejmého. Stane se pro nás novým normálem.
Do určité míry máme subjektivní pocit duševní pohody ve vlastních rukou. Můžeme ho ovlivnit svým životním stylem, spánkem, pohybem, kontakty s přáteli, tím, že děláme něco, v čem vidíme smysl. Do této kategorie samozřejmě spadá i všechno, co můžeme dělat se svým partnerem pro dobro našeho vztahu. Jedině díky této péči se náš vztah pak může stát skutečně zdrojem štěstí.
Psychologové poukazují i na to, že pro vztah může být velmi ohrožující nerovnováha v osobním štěstí mezi oběma partnery. Je-li jeden výrazně méně spokojený než druhý, riziko rozvodu značně vzrůstá. A to zejména v případě, že žena je méně šťastná než manžel. „Pokud do vztahu vstupuje nešťastný člověk v naději, že ho partner ‚uzdraví‘, patrně to nebude fungovat,“ říká profesor Cahit Guvet z australské Deakin University. „Výsledky naší studie ukazují, že takové nerovné vztahy jsou nestabilní a často spějí k rozpadu.“
Status už nic neznamená
Nelze tedy očekávat, že partnerství vyřeší problémy, které si do vztahu přinášíme. Zejména ne problém sebehodnoty. Pokud pocit, že jsme dost dobří, potřebujeme čerpat zvnějšku, nikdy ho nebudeme mít dost. Milující partner může tu díru v našem vztahu k sobě samým dočasně zalepit, ale nakonec se ukáže, že ta propast je bezedná. A navíc nás činí zranitelnými vůči jeho náladám nebo konfliktům, které dříve či později přijdou. Jediný, kdo ji může vyplnit, jsme my sami, ať už vlastní prací na sobě, nebo s pomocí terapeuta.
Dnešním dvacetiletým dívkám vůbec nezávidím, jak se od mých časů proměnil svět randění (z výrazů, jako je situationship, mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale to je zase jiný příběh a o tom já, boomerská pamětnice, určitě psát nebudu). Když říkají, že „mít kluka je trapné“, trochu se tomu směju. Jsem vdaná, což je určitě ještě trapnější. Ale na to jsem už zvyklá – přežila jsem dospívání svých dcer a mám za sebou léta v roli trapné matky.
Závidím jim ale, že „mít kluka“ už není potvrzením atraktivity, žádoucnosti a normálnosti. Není to potvrzením ničeho. Má to hodnotu jen tehdy, pokud to má skutečně hodnotu pro ně samotné. Status „zadaná“ už není něco, o co by bylo třeba usilovat nebo se o to bát. Nebo to dokonce předstírat jako Miranda v té epizodě Sexu ve městě, kde si vymyslela lesbický vztah, aby v očích kolegů v právnické firmě nebyla za divnou starou pannu.
Zpětně se tedy omlouvám všem klukům, které jsem, jak to teď vidím, v těch dávných devadesátkových časech vlastně využila, abych mohla říkat, že „mám kluka“. Abych si připadala normální.
