Transgenerační trauma: Jak začít léčit rány, které jsme my sami nezpůsobili
Co když se o svých předcích dozvíte něco, co změní váš pohled na rodinnou historii? Znalost minulosti naší rodiny nám může pomoci přepsat i svůj vlastní příběh.
Moje babička zemřela, když mi bylo dvacet čtyři. Když vynechám návštěvy u lékaře, za celou tu dobu si nepamatuji, že bych ji někdy viděla vyjít z domu, jít na nákup, na poštu, nebo dokonce jen tak na procházku. Všechny pochůzky obstarával můj děda. Nejenže chodil nakupovat, ale vyřizoval mimo dům všechno, čím ho babička pověřila. Doprovázel mě například ke švadleně, které předložil babiččin nákres, jaké šatičky mi má ušít. Vodil mě do holičství a podle babiččiných instrukcí kadeřnici ukázal, jak mi má ustřihnout ofinu. Když babička chtěla něco na sebe, došel do obchodu s textilem, kde si vypůjčil plnou tašku oblečení, a kousky, které babička nechtěla, pak zase odnesl zpátky.
Děda byl veselý společník a rád vyprávěl vtipy. Často jsem ho s babičkou sledovala z okna, jak jde vzhůru naší ulicí obklopený třemi nebo čtyřmi ženami, které se prohýbaly smíchy, a taky jsem viděla, jak přitom babička vždycky stiskla rty do tenké čárky. Brala jsem jako daný fakt, že děda každého zná a s každým se baví, zatímco babička nikam nechodí a s nikým nemluví. Teprve později jsem si uvědomila, že její způsob života byl trochu podivínský. V dospělosti jsem usoudila, že nejspíš trpěla depresí.
Někdy okolo padesátky se začala podobně chovat i moje máma. Pracovala z domova jako překladatelka na volné noze. Postupně přestala skoro vycházet z bytu, leda když si šla pro cigarety. Svůj čas dělila mezi vysedávání nad prací a gauč, kde usínala u televize. Když jsem ji přemlouvala, ať jde ven s kamarádkami, vymlouvala se, že se vždycky scházejí i se svými manžely a ona jako rozvedená se mezi nimi necítí dobře. S postupem let jsem začala mít strach, že tohle samotářství je něco jako naše rodinná kletba. Co když jednou budu taky taková, říkala jsem si s hrůzou. V některých fázích života jsem vedla až horečný společenský život a zvala k nám domů spoustu návštěv, abych přízrak osamělosti odvrátila. Od covidu jsem začala pracovat na home office a s jistým mrazením jsem si uvědomovala, že mi to vlastně vyhovuje. Směřuji nevyhnutelně k osudu své babičky a matky?
Předávání tajných kódů
Carl Gustav Jung zmiňoval zvláštní „společenství osudu", které ho pojí s jeho předky: „Měl jsem silný pocit, že jsem pod vlivem událostí a problémů, které zůstaly nedokončené a nevyřešené mými rodiči, prarodiči a dalšími předky. Vždy jsem věděl, že musím odpovědět na otázky, které už položili moji předkové, nebo uzavřít jejich nedořešené záležitosti." Od padesátých let pak psychologové zkoumají transgenerační předávání rodinných vzorců: Mnozí z nás bezděčně replikují chování svých předků, aniž bychom vlastně věděli proč. Jedna věc je, jak rodiče své děti vědomě vychovávají, svými postoji a chováním jim ale zároveň předávají návody, jak zacházet s emocemi, se vztahy, se stresem. A tyhle programy a scénáře přebíráme na nevědomé úrovni, řídíme se jimi bez přemýšlení, jsou pro nás výchozím, samozřejmým nastavením, takhle se to prostě dělá".
Jedním z druhů mezigeneračního přenosu je transgenerační trauma, tedy přenos psychické újmy z extrémních událostí, které zažili naši předkové. Nejpodrobněji bylo popsáno u dětí přeživších holocaustu, kde vědci potvrdili, že dědictví traumatu se projevuje i na biologické úrovni, například nižší hladinou stresového hormonu kortizolu. Stejně důležitou roli sehrává ale i chování v rodinách: Děti vnímají mlčení o negativních událostech, k nimž došlo v rodinné historii. Cítí, že je něco ve vzduchu, ale nevědí, o co se jedná, což může vést k úzkosti a pocitu viny. Trauma, o němž se mlčí, působí jako neviditelný rušivý element v rodině; teprve když je vyneseno na světlo, rodina může začít skutečně komunikovat a léčit se, říká psychoterapeutka Gabriele Schwab.
Odhalení po letech
Asi před dvěma měsíci jsem při jedné rešerši narazila na diplomovou práci, v níž byla moje babička důležitou postavou. Práce popisovala poválečnou historii školství v našem městečku. Babička i děda byli učitelé děda býval ředitelem místního učiliště, zatímco babička vedla zvláštní školu. Ale zatímco o dědově práci se doma často mluvilo, babička o svém zaměstnání, z něhož odešla do důchodu pár let před mým narozením, neříkala vůbec nic.
Až z té diplomky jsem se dozvěděla, že řídila svou školu s obrovským nasazením, na svou dobu používala inovativní metody, pokoušela se zapojovat rodiny žáků, které v městečku často patřily k sociálně vyloučeným. Jezdila s dětmi na tábory, zajímala se o jejich osudy i poté, co vyšly ze školy, a snažila se jim nacházet uplatnění. Diplomka mi nabídla do té doby zcela netušený pohled na babiččinu osobnost jako odhodlanou, zapálenou a společenskou bytost.
Zajímalo mě, co se stalo, že se tak změnila. Kontaktovala jsem autora diplomové práce a ten mi poskytl školní kroniku, kterou moje babička vedla do roku 1969. S dojetím jsem procházela desítky zažloutlých stran popsaných jejím starosvětským krasopisem. A na nich jsem našla to nejdůležitější.
Po okupaci Československa sovětskými vojsky, na začátku normalizace, musela babička, která nikdy nebyla v KSČ, opustit školu z politických důvodů. Byla donucena provést „sebekritiku" a odešla do důchodu. V kronice se o tom zmiňovala velmi otevřeně: „Pochopila jsem, že tyhle děti nikoho nezajímají," zapsala si s neskrývanou frustrací. A já jsem si uvědomila, že její samotářství a uzavírání se ve vlastním domě, které jsem vnímala jako projev nějaké tajemné kletby, byly důsledkem velmi konkrétních událostí. Cítila prostě hořkost a nechtěla se v ulicích potkávat s lidmi, kteří ji v jejích očích zradili. Stejně tak i chování mojí mámy mělo ještě jinou vnější příčinu, o které jsem v té době nevěděla: Léta se potýkala s dluhy a exekucemi, její úzkostné chování a stud byly reakcí na existenční obavy.
Mluvit o minulosti
Z generace na generaci se v rodinách předávají nejen traumata, ale i pozitivní hodnoty, zvyklosti a společenské postoje. Výzkumy ukazují, že znalost rodinné historie a vyprávění rodinných příběhů má na potomky pozitivní dopad, dokonce i když se jedná o sdílení tíživých a tragických událostí. Ty nám ukazují, co všechno naši předkové už dokázali přežít a překonat a proto tady pořád jsme.
Psycholog Marshall Duke zjistil, že dospívající, kteří vědí více o historii své rodiny, mají méně úzkostí, vyšší sebevědomí a celkově lepší emoční pohodu (což samozřejmě může souviset i s tím, že v rodinách, kde se mluví o vlastní minulosti, se nejspíš povídá i o jiných věcech a vládne tam celkově otevřenější atmosféra). Vědomí kontinuity s příběhem vlastní rodiny nám v době dospívání, ale i později, může být důležitým kompasem při hledání, kým jsme nebo kým chceme být.
Já jsem si uvědomila, že jestli mi babička něco předala, nebyla to ani tak „kletba" v podobě samotářství, ale spíš pracovní disciplína a touha po uplatnění. Myšlenka, že „žena patří k plotně", v naší rodině skutečně nikdy nezazněla ani náznakem babička ji vyvrátila celým svým životem.
Nechcete přijít o žádný nový článek? Odebírejte nás a čtěte jako první.
Kroky ke změně
Zároveň jsem pochopila, že vzorce chování předávané v rodinách z generace na generaci nejsou žádnou nezvratnou předpovědí našeho budoucího osudu. S tím, co jsme zdědili, můžeme něco dělat: Dále to rozvíjet, nebo se naopak vydat jinou cestou.
Zásadní roli v tom hraje uvědomění: „Jakmile rozpoznáme, jaké vzorce jsme zdědili, máme šanci se rozhodnout, jestli je chceme dál předávat, nebo se snažit je ukončit," říká psycholožka Ilene S. Cohen. Velmi tomu napomáhají rozhovory s rodiči a prarodiči, nebo když už to není možné, zmapování rodinné historie z jiných zdrojů, třeba pátráním v archivech a matrikách. Když před sebou vidíme přehledně celý rodokmen, snadno si všimneme opakujících se jevů, jako je určitý typ talentu, sklon k závislostem nebo třeba časté stěhování. Dalším krokem pak může být reflexe a pojmenování případných tabu, toho, „o čem se doma nemluví". Podaří-li se nám to pojmenovat, můžeme se dostat hlouběji k podstatě věci. A vidíme-li nějaký negativní vzorec, můžeme se snažit ho změnit nebo vytvořit nový. Protože pokud víme, odkud přicházíme, můžeme se lépe rozhodnout, kterým směrem chceme pokračovat.
