Čestmír Strakatý: Pohled na mě samého se mi mění v čase, byly ale doby, kdy jsem se neměl rád
Většina lidí ho zná jako moderátora politických i společenských rozhovorů. Málokdo ale ví, že před čtyřmi lety v podcastu Hrana promluvil o komplikovaném vztahu k jídlu a vlastnímu tělu, se kterým se léta potýkal.
Co vidíte, když se podíváte do zrcadla?
Jak kdy. Vidím jednoduše nějakou verzi sebe. Kdybych dnes řekl, že se mi nelíbí, už bych asi neříkal pravdu. Je to rozhodně lepší, než to bývalo dřív.
Z čeho vaše nespokojenost s vlastním tělem pramení?
Z různých postojů a pocitů, které se utvářely desítky let. Hlavní problém není to, že se sám sobě nelíbím, je to jen jeden z odlesků něčeho komplexnějšího, ale asi to nedokážu přesně definovat.
Cítíte vnější tlak na to, jak byste měl vypadat?
To ne. Pokud vůbec mám nějaký vnitřní pocit, že bych měl nějak vypadat, pak není vědomý. Vše, co v sobě řeším, začalo asi v době, kdy mi bylo dvacet, možná ještě dřív, a tehdy jsem rozhodně pod žádným tlakem kromě svého vlastního nebyl. Což platí pořád.
Takže je vám jedno, co si o vás myslí jiní lidé?
To zase ne. Ale myslím si, že ty dvě věci spolu úplně nesouvisejí. Můj pohled na sebe se mění v čase. Procházel jsem různými fázemi, byly doby, kdy jsem se opravdu neměl rád, neměl jsem rád svoje tělo a měl jsem velmi komplikovaný vztah k jídlu. Podařilo se mi to ale defi novat až zpětně. Nemyslím si, že by šlo o něco fyzického. To, že jsem teď ve stavu, kdy je to výrazně lepší, souvisí s tím, že jsem psychicky v pohodě. Mám šťastný vztah, dobrou práci, která mě baví, žiju krásný život bez větších problémů, a tak mám míň důvodů věci řešit. Kdybych ale například ten vztah neměl, tak jsem si naprosto jistý, že bych řešil jídlo, řešil bych hodiny cvičení a bylo by to daleko horší.
Byla to pro vás určitá forma útěku od problémů?
Myslím si, že v určité fázi mého života to byla věc, nad kterou jsem měl velkou kontrolu. I když můj vztah k jídlu a cvičení ve výsledku metamorfoval v něco, co bylo toxické, asociální a hodně omezující, měl jsem nad tím kontrolu. Zatímco jiné věci kolem sebe jsem kontrolovat nemohl, nebo nechtěl.
Byl jste s tím někdy u odborníka? Neměl jste pocit, že vám to zasahuje do života?
Určitě jsem ten pocit měl. Postupně mi začalo docházet, že jsem si svůj život obtočil kolem rituálů a zvláštních, až podivných vztahů k sobě. Jídlo pro mě nebylo prioritní od začátku, ale postupem času se z něj stal středobod života, a s tím souvisela i jeho kompenzace v podobě cvičení. V určité fázi života to bylo jediné, na čem mi záleželo, a trvalo to několik let.
Kdy jste si uvědomil, že by to problém mohl být?
Asi to nedokážu přesně určit. Vím, že jsem si v určitou chvíli najednou říkal, že už se zase omlouvám z nějaké akce, na které jsem měl být, protože se mentálně nedokážu vyrovnat s tím, že bych třeba jedl něco jiného, než potřebuji. A začalo mi docházet, jak je to hloupé a že to nedělám dobře. Poté jsem o tom začal mluvit s lidmi a podnikat určité kroky, abych se z toho dostal, ale reálně to trvalo roky. Neustále jsem do toho padal zpátky.
Zní to jako klasický boj se závislostí…
Ona to také do jisté míry závislost je. Vybudujete si emoční vazby a všechno ostatní jde stranou. Nikdy jsem to nikomu nedokázal moc vysvětlit, je to nepřenosné. Měl jsem kontakty na terapeuty, ale nikdy jsem k nikomu nešel. Říkal jsem si, že to zvládnu sám. Reálně jsem to tím asi jen zbytečně prodlužoval. Vlastně si myslím, že to nemám vyřešené dodnes. Asi bych měl k někomu zajít.
Žena už vás nemusí hlídat, abyste se najedl, jak říkala před třemi lety v podcastu Hrana?
Žena mě asi nemusí hlídat. Ale vlastně pořád mě trošku kontroluje, jestli jsem se najedl.
Dokázal byste objektivně zhodnotit, jak vypadáte?
Já samozřejmě vím, jak vypadám. A vím, že nevypadám špatně. Vždycky jsem si byl vědomý toho, že když se na sebe dívám prizmatem člověka, který si připadá hnusně nebo tlustě, tak že objektivně to tak není. Ale objektivita není důležitá, ona nevládne.
Zmíním některé komentáře z vašeho Instagramu: „Čestmíre, vy jste téměř k nesnesení perfektní“, „Závidím tvé ženě“ nebo „To se nevidí často, jeden z nejkrásnějších Čechů“. Jak se vám to čte?
Nevím, myslím si, že nemají pravdu. Beru je s velkým odstupem a nadhledem. Třeba i rozumím tomu, proč mě tak někdo vidí, že když se na mě podívá, asi si řekne, jo, tenhle je v pohodě, ale pro mě to nikdy nebylo určující. Opravdu se na sebe neumím koukat očima druhých lidí. Po podcastu Hrana mi hodně lidí psalo, jak mi děkují, že jsem o tom promluvil, ale také mi chodily zprávy, že jsem nejkrásnější, nejlepší, tak jak můžu řešit takové věci.
Ona se ta otázka nabízí…
Já to chápu a úplně respektuju, ale zároveň je to naprosto irelevantní. Protože reálně to pro mě nic nemění.
Dokázal byste o sobě říct, že jste spokojený?
Vím, že jsem spokojený. Jsem ve stavu, kdy jsem saturovaný. Pořád sice potřebuji cvičit, ale zároveň z toho mám radost.
Dřív jste ze cvičení radost neměl?
Když běháte každý den skoro dvě hodiny, tak z toho radost mít nemůžete, to prostě nejde. I když se možná najdou lidi, kteří z toho radost mají, ale já mezi ně rozhodně nepatřil. Zpětně nechápu, jak jsem mohl jít na hodinu a půl cvičit a pak ještě hodinu a půl běhat.
Zdroj: autorský článek
