Heroin chic a svalová dysmorfie: Kult digitálního těla přináší poruchy příjmu potravy v novém balení
Dietní kultura nultých let, která šikanovala smyšlené přestupky proti dokonalosti na tělech celebrit, nikam nezmizela. Šíří se možná nenápadnější, zato rychleji než z pultů klasických novinových trafik. Ničí zdraví víc než kdy dřív bez ohledu na pohlaví.
Když byl před rokem oznámen návrat filmové franšízy Bridget Jones, vyvolalo to v médiích spíše negativní reakce. Z dnešního pohledu může být postava roztržité Britky vnímána jako nezdravý, nebo dokonce toxický vzor pro ženy. Kritikům se nedá upřít, že její obsedantní počítání kalorií a touha po menším těle jsou esencí tehdejší éry posedlé extrémní hubeností. Na druhou stranu, kdyby Bridget Jones nikdy nevznikla, nepřineslo by to vůbec nic pozitivního. Posedlí hubeností jsme totiž pořád, jen to vypadá jinak než dřív.
Obálky módních časopisů, na které se Renée Zellweger jako představitelka Bridget před čtvrt stoletím kvůli váze nedostala, už dávno nemají takový vliv. Ani stránky bulváru, které nedlouho poté zostuzovaly Britney Spears za to, že si dovolila mít na břiše kůži, nebo Jessicu Simpson překřtily na „sloní Jessicu“, protože ve volných šatech neměla vosí pas. Když se nedávno vrátily devadesátkové trendy v čele s neslavnou podobou hubené „heroin chick“, už jsme si o tom nečetli poprvé v lesklém časopise, ale na internetu.
Na sítích máme kromě nejnovějších trendů také okamžitý přísun nekonečného množství ohromujících fotografi í krásných a hubených lidí, kterému se těžko odolává. A obskurní blogy z přelomu tisíciletí propagující hladovění se přetransformovaly do populárních kanálů na TikToku.
Nějaká taková Bridget Jones je slabým odvarem oproti éře, ve které dominují sociální média a digitálně vylepšení influenceři. Taky se občas nad jejich profily přistihnete, že fantazírujete o možné výměně mozků jako ve filmu Pane, vy jste vdova? Kritizovaná Bridget tak zůstává hlavně odrazem zkušeností řady dnešních čtyřicátnic a oproti divokému světu sociálních sítí nám může nabídnout i útěchu. Alespoň tahle fiktivní postava hodila s přibývajícím věkem hon za dokonalou postavou za hlavu.
Toxická telěsná pozitivita
I když se v poslední dekádě klade důraz na body positivity, tedy radostný a zdravý přístup a vztah k našim tělům, s váhou bojujeme stále. Trefně to shrnuje monolog Glorie z filmu Barbie: „Musíte být hubená, ale ne příliš hubená. A nikdy nemůžete říct, že chcete být hubená. Musíte říct, že chcete být zdravá, ale také musíte být hubená.“ Zkrátka nikdy neuděláte nic dobře.
V populárních a sociálních médiích má body positivity představovat odmítnutí takovýchto nedosažitelných, úzce definovaných ideálů krásy, a naopak zviditelnit rozmanité typy a tvary těl. Je jistě chvályhodné, že takovou reprezentaci pro svou komunikaci volí mnohé kosmetické či hygienické značky. Jako příklad si můžete vybavit pestré kampaně na mycí gely či téměř neretušované fotografie modelek pózujících v reklamách na menstruační kalhotky, které mají viditelné strie na břiše a stehnech, stejně jako ve skutečnosti drtivá většina žen.
Pozitivní přístup ke všem tělům samozřejmě nevznikl v reklamních agenturách ani na sociálních sítích, ale jeho kořeny můžeme vysledovat do roku 1969 k hnutí Fat Acceptance, které vzniklo mezi americkými černoškami. Dnešní „tělesná pozitivita“, která je v mainstreamu poháněna hlavně obchodními zájmy firem, je ale stále dost konvenční, a když si ji vyhledáte na svém Instagramu, zjistíte, že i relativně štíhlá.
Populární psychologie už před časem zviditelnila termín toxická pozitivita, popisující škodlivost očekávání, podle kterého by lidé měli projevovat pozitivní a odmítat negativní emoce, což v důsledku stigmatizuje prožívání třeba úzkostí či frustrace. Ve studii z roku 2022 zmapovaly americké psycholožky Lisa Legault a Anise Sago takzvanou toxickou tělesnou pozitivitu, tedy nátlak, podle něhož mají lidé, a ženy obzvláště, projevovat sebedůvěru a lásku ke svému tělu. Neschopnost dosáhnout tělesné pozitivity je v takto vytvořeném prostředí považována za slabost. Pod rouškou body positivity tak vzniká obsah, který ve svém důsledku podporuje posedlost tělesným obrazem.
Bohulibé poselství o tom, že každé tělo je jedinečné a být hubený nerovná se zdravý, s sebou totiž přináší řadu influencerů a influencerek, kteří internet konstantně informují o tom, že štíhle vypadají jen díky šikovnému úhlu fotografie a po celém dni mají i oni nafouklé břicho. Jako by si tím snad sami nebyli úplně jistí a potřebovali k tomu neustálý přísun srdíček od svých sledujících. Přestože se možná snaží normalizovat naše běžné odchylky od ideálu krásy, permanentním zveřejňováním fotografií (tu s faldíkem, tu s celulitidou) ale do světa hlásají hlavně to, že tělo je na lidech vůbec to nejdůležitější.
TikToková divočina
Imperativ přijímání lidských těl takových, jaká jsou, se netýká jen těch oblých, ale všech typů bez rozdílu. Samozřejmě že je příjemné si odpočinout od neustálých připomínek na něčí váhu, což se dodnes může dít i v případě, kdy někdo zhubne. Většinou si za to ale vyslouží chválu, a to i v případě, že si k tomu dopomohl třeba Ozempicem, přípravkem určeným primárně pro lidi s cukrovkou, kterým pak tento lék v lékárnách chybí. Vždyť všechna těla jsou krásná a záleží hlavně na tom, zda je se sebou člověk spokojený! Takový přístup nás ale částečně odzbrojuje v případě propagace poruch příjmu potravy. Přece nemůžeme blokovat lidi jen proto, že jsou rádi hubení.
Liv Schmidt je influencerka, která kromě občasného videa, kde se líčí nebo představuje, co si ten den oblékla, veškerý obsah soustředí okolo toho, jak být co nejhubenější a proč je život lepší, když jste hubení jako ona. Ne co jíst a jak sportovat pro zdraví, ale pro co nejmenší velikost oblečení. A není zdaleka jedinou tvůrkyní obsahu, který vám svou rétorikou připomene „pro-ana“ a „pro-mia“ blogy ze začátku tisíciletí. Ana jako anorexie a mia jako bulimie.
„Řekla jsem si, že se mi dneska nechce běhat. Ale taky jsem si řekla: Víš co? Vypadáš jako prase! Chro, chro, ty svině! Chceš další léto se svým zasraně tlustým břichem a svýma zasranýma baculatýma stehnama, se kterýma vypadáš jak tlustý mimino? Ne!“ rázně pronáší Annika Christy, když se natáčí rovnou za dynamické chůze. „Buď na sebe hodnější? Kurva, to jsem zkusila a nabrala jsem za šest měsíců čtyři a půl kila,“ zlobí se na sebe štíhlá žena ve videu, které má téměř 6 milionů zhlédnutí a většinou jásavé komentáře, kterým Annika mluví z duše.
V článku z roku 2014 „Dysfunkční sebemluva spojená se závažností a symptomatologií poruchy příjmu potravy“ popsal psychologický tým téměř násilný vztah mezi pacienty a jejich onemocněním. Čím hůře k sobě tito lidé hovoří, tím závažnější mají symptomy. Pro zdravého dospělého člověka může být snadné označit obsah, který si klade za cíl místo zdraví hubenost, jako propagaci poruch příjmu potravy. Těžší je to ale pro teenagery, kteří ještě nemají plně vyvinutý mozek. A pro všechny bez rozdílu pak může být těžké rozeznat tyto tendence u obsahu tvářícího se čistě jako zdravý životní styl.
Vlk v rouše fitness
Fitness influenceři sice většinou cvičí, aniž by na sebe křičeli, že jsou prasata, a dokonce ve svých videích jedí, přesto může na první pohled zdravě vypadající osvalený chlapík propagovat restriktivní dietní vzorce a extrémní cvičební plány. Že se po sladkém tloustne, ví přece každé malé dítě, proto mohou být příspěvky, které se vymezují proti „nezdravým“ jídlům, důvěryhodnou vstupní branou k obsahu, který později o jídle mluví jako o palivu a v lepším případě se vám jen snaží vnutit nějaké doplňky stravy. V tom horším pak nerealistický životní styl a zničený vztah k jídlu.
Stejně jako nejsou poruchy příjmu potravy vždycky tak do očí bijící jako v případě Liv a Anniky, dávno o nich neplatí, že se týkají jen žen. Řada výzkumů z poslední dekády naznačuje, že tyto poruchy a související duševní potíže, jako je například tělesná dysmorfie, na základě pohlaví nediskriminují. Koho by napadlo že stížnosti na nerealistické nároky kladené na ženy si společnost vyloží po svém, a rovnosti dosáhneme tím, že naložíme ještě mužům?
Chlapci a muži tvoří minimálně třetinu lidí s diagnózou porucha příjmu potravy. Někteří žijí s mentální anorexií a bulimií, jiní vykazují různé neuspořádané stravovací návyky mimo oficiální diagnózy. To může být například nárazové přejídání nebo relativně nověji definovaná porucha příjmu potravy se zkratkou ARFID. Ta se vyznačuje extrémnímu vyhýbání se jídlu či jeho omezováním na základě nesnášenlivosti chutí, vůní či textury konkrétních potravin a srovnatelně se vyskytuje mezi ženami i muži.
Porucha, která se pak statisticky častěji než u žen objevuje u mužů a chlapců, je svalová dysmorfie, někdy označovaná jako bigorexie. Charakterizuje ji přesvědčení, že člověk není dostatečně svalnatý. Posedlost objemem svalové hmoty vede muže k nadměrnému či nutkavému cvičení a tréninku.
Několik studií z posledních let také zjistilo, že svalová dysmorfie je u dospívajících chlapců stále častější. Jedenáct procent mladých mužů do 25 let, kteří jsou přesvědčeni, že mají svalové hmoty málo, pak podle studie publikované v Journal of Adolescent Health uvedlo, že kvůli tomu užívají kreatin, či dokonce nelegální anabolické steroidy.
„Vždy jsme si uvědomovali, že jsou chlapci a mladí muži, kterým nezdravý vztah k tělu a touha stát se extrémně svalnatými zasahují do životů,“ uvedla pro Americkou psychologickou společnost Lisa Damour, klinická psycholožka a autorka knihy Emocionální životy teenagerů (The Emotional Lives of Teenagers).
„Věřím, že obsah o fitness a hubnutí na sociálních sítích dovádí stále více chlapců k nezdravému přístupu k tělu. Těším se na data, která nám pomohou získat jasnou představu o vlivu tohoto obsahu.“
Nové výzvy
Přes všechnu body positivity světa se poruchám příjmu potravy daří. Jen mezi lety 2000 a 2018 se jejich výskyt v běžné populaci celosvětově více než zdvojnásobil (z 3,4 % na 7,8 %). Představují třetí nejrozšířenější chronickou chorobu, která se kvůli pandemii covidu-19 ještě zhoršila a v postpandemické době nepolevuje, jednou z příčin vzniku poruch příjmu potravy totiž může být i nejistá doba.
Člověk se začne omezovat v jídle, aby měl alespoň nad něčím pocit kontroly, nebo si ve špatné ekonomické situaci kromě úzkostí vypěstuje i škodlivé stravovací návyky. Lidé tak mohou tíhnout k nárazovému přejídání, když mají zrovna po výplatě, ale musí se výrazně omezit, jakmile peníze začnou docházet. Pokud člověk žije delší dobu ve stresu, mohou se pak u něj vyvinout i další duševní potíže, které možná východiska z tíživé situace dále komplikují.
A řešení poruch příjmu potravy konkrétně u mužů ztěžují také stereotypy schopné oddálit efektivní léčbu už jen proto, že se u nich PPP nemusí projevit stejně jako u žen. Místo zmenšování porcí, stravování o samotě nebo vynechávání jídel tak mohou například „jen“ výrazně prosazovat proteiny, které jim mají pomoct s růstem svalů. A zatímco některé celebrity jako Ed Sheeran nebo Robert Pattinson veřejně popisují svůj boj s tělesnou dysmorfií, platformy sociálních sítí z druhé strany dále podsouvají mladým lidem pokřivenou představu ideálního mužského těla.
Nejvýznamněji tak mohou v boji s poruchami příjmu potravy přispívat nové přístupy, které budou nezatížené starými předsudky, a také genderově i věkově specifikované metody. A nesmíme zapomínat ani na nové technologie. Například již zmíněnou influencerku Liv Schmidt, která na TikToku získala přes 670 tisíc sledujících, už na platformě nenajdete. Profil Liv, která na kritiku svého obsahu propagujícího anorexii reagovala tak, že přece všichni máme možnost sledovat a blokovat obsah, jaký chceme, TikTok smazal za porušení podmínek. Kéž by všichni podobní online influenceři byli toxičtí tak maximálně jako Bridget Jones!
