Včera jsem zhřešila, dnes nesmím nic sníst. Přestaňme brát jídlo jako odměnu či trest

.

. Zdroj: Alisa Anton on Unsplash

Jídlo je nutné palivo pro naše tělo. Často se z něj ale stává způsob, jak se potrestat za včerejší večer, kdy jsme u televize snědli na posezení čokoládu a brambůrky. Takové chování ale často vede ke značně pokřiveným stravovacím návykům i zhoršení úzkostných stavů.

Comfort food. Jídlo, které uspokojí všechny naše chuťové buňky. Výborně se hodí po párty, nebo třeba když máte „den blbec“. U jídla se potkáváme během důležitých svátků, narozeniny také často slavíme v kruhu nejbližších v restauraci nebo na jiném místě, kde je stále něco na zub. Jídlo nás spojuje, přináší nám radost a potěšení. Anebo taky ne.

Jídlo provází celý můj život. Ano, ráda si zajdu na dobrý steak a jednou začas zaženu kocovinu hranolky a nugetami z McDonald‘s. Na každou příjemnou chvilku ukojení chuťových buněk mi ale připadá asi tak deset dalších situací, kdy mě jídlo stresuje, přináší mi úzkost a obrovské výčitky, které mě v noci budí a po ránu nutí sepisovat týdenní jídelníček, jak ono jedno zhřešení odčinit. A v tomto režimu funguji už třicet let.

Ambivalentní vztah k jídlu se odvíjí od celoživotního boje s nadváhou a šikanou s tím spojenou. Když jsem nedávno na toto téma dala rozhovor jednomu českému deníku, několik dní jsem se klepala strachy, jaké komentáře si na svou adresu, své tělo a ideálně i stravovací návyky vyslechnu na sociálních sítích od takzvaných expertů na vše. Dočkala jsem se. I v tomto případě se mi potvrdilo zlaté pravidlo, že na jednu pozitivní věc připadá několik negativních.

Jeden pán mi poradil, že nemám mluvit a mám jít radši cvičit. Jiná paní mi pasivně agresivně doporučila zapátrat v propadlišti televizních dějin a podívat se na pořad pro tlouštíky s doktorkou Cajthamlovou. Navrch si neodpustila, že kdybych pila vodu a jedla brokolici a oříšky, nemusím svou váhu řešit, protože budu štíhlá. Další paní starostlivě dodala, že zřejmě pocházím z chudých sociálních poměrů a nejspíš nemám peníze na kvalitní a zdravé potraviny. A přidala se tlupa, která nade mnou rovnou vyřkla verdikt brzké smrti z toho, že se přejídám. To vše na základě jednoho článku, jehož posláním bylo lidem sdělit, že je konečně načase přestat lidi soudit a určovat jejich životní hodnotu čistě na základě jejich vzhledu. Co se stalo? Byla jsem souzena na základě vzhledu a několika odpovědí na otázky, které nikterak nesouvisely s tím, jak se stravuji a zda do sebe láduji litry kokakoly, nebo vody. I přesto si značná část čtenářů přesně o tomto udělala jasný názor.

Jak to souvisí s mým vztahem k jídlu a s tím spojenými úzkostmi? Popravdě hodně. Někteří by mohli namítnout, že bych se přece takovým komentářům měla zasmát a hodit je za hlavu. Když se ale skoro celý váš život točí kolem stravování, v hlavě vám začne hlodat brouk pochybností a úzkosti, zda není potřeba se nad sebou znovu zamyslet a jíst jinak, zdravěji. Rad, co a kdy jíst, posílání do poraden i na první pohled vtipných poznámek od rodiny ve stylu „Týno, ale po tomhle jídle radši zítra brzdi!“ jsem si v životě užila dost. A přesto se i v dospělosti často chytím do pasti výčitek, obav a velmi nezdravého přístupu k jídlu.

Není pravda, že strach z jídla má pouze člověk, který trpí anorexií nebo bulimií. Pro fobii z potravin dokonce existuje název – cibofobie. Reakce na ni jsou dost podobné jiným typům strachů, můžete cítit nevolnost, mít třes, sucho v ústech, bolehlav a může vám bušit srdce.

Strach z jídla může mít ale ještě několik konkrétních podob – neofobie je strach z nových potravin, mageirokofobie je panika z představy, že máte jídlo vařit, a v neposlední řadě se s cibofobií může pojit i takzvaná emetofobie, tedy strach ze zvracení poté, co něco sníte.

Většina těchto podob strachu z jídla se logicky pojí s velkým společenským stigmatem, které se může projevit i v takových situacích, kdy půjdete kamarádovi na oslavu, kde se nejspíš nevyhnete dotazům, zda jste si už dali něco dobrého a proč nechcete dort. Tyto obavy velmi dobře znám, byť jsem si vědoma toho, že v mém případě nejde o strach z jídla jako takový, ale o problém spojený s úzkostmi, overthinkingem a v neposlední řadě celoživotním bojem s váhou.

Není totiž příležitost, kdy bych jídlo úzkostlivě neřešila. Děsím se každé akce, která má přijít ve chvíli, kdy se mi po stopadesáté podařilo najet na pravidelný stravovací režim. Jedna oslava, a celé mé snažení půjde do kytek… Děsím se každého výkyvu své nálady, která může vést k tomu, že si od manžela, milovníka sladkého, vezmu kus čokolády. Děsím se každého „selhání“, za které považuji jakýkoli moment, kdy jíme v restauraci nebo si objednáme dovážku jídla domů.

V takových chvílích se propadám do spirály strachu, která mi automaticky zablokuje možnost jídlo si jakkoli užít. Jestli se o nějakých situacích říká, že jsou takzvaně win win, pro mě jsou situace týkající se jídla vždy lose lose. Dvojitá prohra, kdy si pokrm nedokážu vychutnat a ihned začínám v hlavě vymýšlet plán na to, jak tento svůj hřích odčinit omezením stravy v dalších dnech. Je to toxické? Ano. Bojuji s tím? Problém jsem řešila rok na terapii i u výživové poradkyně. Bohužel rada vždy zněla takto: Držte se zdravého jídla, ono to samo odezní. Jenže neodeznělo.

Čokoláda jako vstupenka do pekla

S nezdravým vztahem k jídlu, který může vést ke zhoršení úzkostí, bojuje možná více lidí, než se může na první dobrou zdát. Můj vlastní manžel se mi před rokem svěřil, že poté, co zhubl 17 kilogramů a uběhl půlmaraton, se psychicky cítí mnohem hůř, neboť se začal až obsedantně bát přibývání na váze a každou tabulku čokolády bere jako vstupenku do pekla s názvem Tloušťka. Moje blízká kamarádka v současné době zažívá obdobné problémy. Poté, co v minulosti výrazně zhubla, se též potýká s neustálým strachem a kontrolováním každého deka přibraného během PMS.

Můžeme si ale za všechny tyto obavy sami? S jídlem se ve společnosti pojí spousta stigmat. Na jedné straně na nás ze všech koutů Instagramu i lifestylových webů skáče jeden recept za druhým. „Užijte si letní grilovačku. Udělejte si skvělé těstoviny, začneme tím, že do omáčky vlijeme celou plnotučnou smetanu.“ Na druhé straně ale funguje okamžité odsouzení ve chvíli, kdy, podobně jako já, jdete s kůží na trh a svěříte se, že celý život zažíváte šikanu a problémy spojené s váhou vlastního těla.

Menší tlak na to, jak se stravujeme, a omezení neustálého podsouvání jednoho či druhého extrému by nejspíš byly výhodné úplně pro každého. Ale k tomu povede nejspíš dlouhá cesta. Do té doby je potřeba se krok za krokem učit, že jídlo by nikdy nemělo sloužit jako způsob trestu, nýbrž že jde o běžnou a nutnou potřebu těla, aby mohlo správně fungovat.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/23