Šest michelinských hvězd a posílali ji vařit domů: Hrdinka gastronomie Eugénie Brazier
Jediné scény hodné velké opery se někdy strhly kolem sporáku, a bývaly faktické. Jinak klidná Eugénie se neměla potřebu předvádět. Odmítla i Řád čestné legie. „Měl by být udělován za důležitější věci než vaření,“ mávla nad poctou rukou a raději šla vítat hosty v restauraci.
Eugénie Brazier, šéfkuchařka, která důsledně vyžadovala profesionalitu a pinktlich čistotu, se zapsala do dějin gastronomie. Nesmazatelně. Jen to o ní téměř nikdo neví. Zásadně vycházela z čerstvých surovin a vymyslela pokrmy jako raka v majonéze, humra s brandy a smetanou, artyčoková srdíčka s foie gras, kuře Bresse pošírované s lanýži. Její kreativita a oddanost jídlu i hostům si vysloužila šest michelinských hvězd. Psala se 30. léta 20. století a před ní toho ještě žádný z kuchařů nedosáhl. Francouzi Eugénii nazývají matkou francouzské kuchyně a pojmenovávají po ní jednu kulinární cenu za druhou.
Svět haute cuisine však o ní nemluví, ostatně ženy se v něm na hvězdných postech dodnes příliš nenosí. Koneckonců své mužské ego nepřekonal ani Eugéniin žák, slavný šéfkuchař Paul Bocuse, který rád připomínal, že „tato dáma zůstává jedním z pilířů globální gastronomie, bez kterého by nikdo z nás nebyl úspěšný“. Jenže říkal ještě něco jiného. Výrok „hezkou ženu bych měl raději v posteli než za sporákem v restauraci“, nebyl rádoby vtipným plácnutím do větru, nýbrž vyjadřoval přesvědčení několika generací šéfkuchařů k ženským schopnostem vést profi kuchyni.
Kuchařkou od narození
Člověka přitom napadne, zdali by všichni tito mudrcové byli tak úspěšní, kdyby prošli tím, čím Eugénie. Pocházela z rodiny rolníka, nedokončila ani základní školu. Otec ji kvůli těhotenství v devatenácti letech vyhodil z domu a musela se postarat o nemanželského syna. Naštěstí uměla vařit, a jak zdůrazňuje historička jídla Annie Gray, talent byla veliký: už v pěti letech pekla koláče. Prošla tedy několika kuchyněmi panských domů a po první světové válce zakotvila v bouchon Mère Fillioux, jednom z lyonských podniků s čistě ženským personálem. Cítila však mnoho omezení, s nimiž se nehodlala spokojit. Zaťala proto zuby a dopracovala se k vlastnímu obchodu s potravinami, který přetvořila v malou restauraci, pak už pokračovala do centra Lyonu, kde otevřela restauraci La Mère Brazier. Ta ji proslavila a dodnes je cílem labužníků.
Po ní následovala stejnojmenná restaurace u Lyonu propojená s farmou a kuchařskou školou, v níž Brazier vychovala řadu úspěšných kuchařů. Tvrdě pracovala a nezastavovala se až do pozdního věku. Až tedy zase někdy budete číst o tom, jak se nějaká skvělá kuchařka či cukrářka „probojovala“ tvrdým gastro světem a jakýže je to unikát, když žena dostala „michelina“, zatlačte slzu vděčnosti. A vzpomeňte na Eugénii.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 7/23
