Medaile od Putina nebo obvinění ze zneužití: Můžeme dál milovat díla autorů, kteří nás zklamali?
Co když se dozvíte, že autor vaší milované písničky, knihy nebo filmu udělal něco, s čím se nedokážete srovnat? Reakce fanoušků se liší napříč časem, žánry i kontinenty. Máme Harryho Pottera schovat v knihovně na desátou polici zdola do třetí řady, nebo ho rovnou odložit do knihobudky?
Zdá se, že poslední dobou se nám to děje čím dál častěji. V médiích se objeví zpráva, že autorka milovaných knih, zpěvák, na jehož písničkách jsme vyrůstali, nebo hollywoodský idol se ve veřejném či soukromém životě dopouštějí něčeho, co prostě neskousneme. Co to pro nás znamená? Můžeme jejich příběhům, písním a fiktivním postavám dál věřit? Nebo už vždycky budeme mít jejich dílo spojené s pachutí skandálu?
„Zrození čtenáře se musí vykoupit smrtí autora," napsal francouzský filozof Roland Barthes a myslel tím, že osobnost autora a jeho tvůrčí záměr nejsou vůbec důležité, protože teprve čtenář dává smysl shlukům písmen, které autor sepsal. Jenže většina z nás si tvůrce od jeho díla takhle důsledně odmyslet nedokáže. Kdybychom se kupříkladu dozvěděli, že Astrid Lindgren ve skutečnosti zneužívala děti nebo že Stephen King měl ve sklepě svého domu mučírnu, kde realizoval svoje hororové vize, jejich knihy by pro nás stěží zůstaly stejné. Dvojnásob to platí u herců nebo zpěváků, kde je naše fanouškovství přímo spjato s danou osobou, s tím, jak vypadá a co říká.
Pokud na našeho idola praskne něco nepěkného, v éře sociálních sítí je prakticky nemožné, abychom se to nedozvěděli. A protože komunikace na sociálních sítích má tendenci každou debatu polarizovat, jsme tlačeni do jednoho ze dvou extrémů: Zavrhnout tvůrce se vším všudy, nebo si nasadit klapky na oči a hledat pro něj omluvy.
Můžeme ještě číst Harryho Pottera?
Když vyšel Harry Potter a Kámen mudrců poprvé v češtině, bylo mi šestadvacet. Jako mladá redaktorka kulturní rubriky v novinách jsem si ho přečetla se zájmem o rodící se fenomén, o němž se už tehdy nadšeně psalo v západních médiích. Od té doby mě Harry Potter provázel půlkou života: Knihy jsem četla sama, pak jsem je předčítala svým dcerám, chodily jsme do kina na filmové adaptace, dokonce jsme podnikly výpravu do londýnských studií Warner Bros., kde se filmy natáčely.
Jenže posledních pět let nelze přehlédnout kontroverze, které vyvolává jeho autorka Joanne Rowling. Už před pěti lety se poprvé veřejně vymezila vůči trans lidem, když na sociálních sítích komentovala článek o „lidech, kteří menstruují". „Mám pocit, že pro ně dřív existoval název," podotkla sarkasticky. Později se označila za transexkluzivní radikální feministku, což znamená, že sice podporuje práva žen, ale trans ženy mezi ně nezahrnuje. Postupně se Rowling ještě více radikalizovala a dnes je jednou z nejviditelnějších odpůrkyň hnutí za práva trans lidí. Je to paradox - Harry Potter je mimo jiné velkým příběhem o inkluzivitě a přijetí všemožných různě odlišných bytostí. Fanouškům, kteří s Harrym Potterem vyrůstali, jejich autorka přinesla velké zklamání. Pro mnohé z nich byla právě čarodějnická sága první knihou, která je přivedla ke čtení. Velké fanouškovské weby MuggleNet a The Leaky Cauldron dokonce vydaly společné prohlášení, v němž se od Rowling distancovaly. Jenže věc má nejen etickou, ale i finanční stránku. Svět Harryho Pottera je totiž obrovským generátorem příjmů. Zdaleka nejen knihy a filmy, ale i nebelvírské šály, zápisníky s logem HP, hračky, dokonce i kosmetika jsou zdrojem obrovského toku peněz, který z autorky udělal nejbohatší spisovatelku na světě. A Joanne Rowling se nijak netají tím, že z nich podporuje organizace, které u soudů napadají práva trans lidí.
Expert na potterovské fanoušky Tylor Starr provedl průzkum, podle něhož až 79% fanoušků nyní pociťuje morální dilema, když si chtějí koupit cokoli z licence Harry Potter. Jistě, sebevětší milovník čarodějného světa si může odpustit plastovou napodobeninu kouzelnické hůlky s logem HP. Ale, ruku na srdce, dokážeme se nedívat na seriál Harry Potter, který má letos vyjít na platformě HBO?
Co ještě vydýcháme a co už ne?
O tom, jak se doba oproti té bez sociálních sítí změnila, svědčí například kauza herce Kevina Spaceyho, který v roce 2017, v počátcích hnutí MeToo, čelil obvinění ze sexuálního napadení. Reakce přišla okamžitě společnost Netflix pozastavila natáčení seriálu Dům z karet a režisér Ridley Scott vystřihl již natočenené scény se Spaceym z připravovaného filmu. Postupně se se svými obviněními přihlásily více než tří desítky mužů, k soudu se dostal jen zlomek případů a Spacey byl nakonec osvobozen (což neznamená, že se žádného obtěžování nedopustil). Ve filmovém světě zůstává ale do značné míry personou non grata. Když mu byla během letošního festivalu v Cannes udělena cena soukromé nadace Better World Fund, pořadatelé se od něj distancovali a zdůraznili, že s festivalem nemá tato cena nic společného.
Rozdílné vnímání některých kauz po mnoho let projevovali fanoušci v USA i v Evropě, přičemž Evropané z toho porovnávání vycházeli jako tolerantnější vůči jednání, které ve své době mohlo být vnímáno jako „bohémský úlet". Svědčí o tom třeba případ režiséra Romana Polańského, který roku 1977 zdrogoval a znásilnil třináctiletou dívku. Od té doby žije a natáčí pouze v Evropě, ačkoli jeho filmy se promítají a oceňují i v USA: Pianista, příběh Žida přeživšího v pekle varšavského ghetta, získal roku 2003 Oscara za nejlepší snímek.
V Evropě natáčí také Woody Allen. Jeho fanoušci stáli za ním, když ho bývalá partnerka Mia Farrow v 90. letech obvinila ze sexuálního zneužití adoptivní dcery. Situace se změnila letos v srpnu. Allen dorazil na filmový festival v Moskvě a odmítal vzít na vědomí, že jeho účast pomáhá dodat zdání legitimity Putinovu režimu. „Putin se mýlí, válka, kterou rozpoutal, je strašná, ale přerušit umělecký rozhovor ničemu nepomůže," obhajoval se. Naproti tomu ukrajinské ministerstvo zahraničí jeho účast příkře odsoudilo a označilo ji za „urážku obětí ukrajinských herců a filmařů, kteří byli zabiti nebo ranění ruskými válečnými zločinci".
Když selže morální maják
„Když čteme, z šestadvaceti písmen a trochy interpunkce vytváříme nový zalidněný svět. Cítíme emoce a navštěvujeme místa, jež bychom jinak nikdy nepoznali. Učíme se, že i ostatní lidé tam venku mají své já. A do vlastního světa se pak vracíme poněkud změněni." Slova spisovatele Neila Gaimana, který byl idolem mnoha milovníků fantasy, dostala poněkud nový rozměr loni v červenci, když byla zveřejněna obvinění několika žen ze sexuálních útoků. „Lidi nesmírně truchlí," vyjádřil se k tomu správce fanouškovské online diskusní skupiny, vystupující pod přezdívkou Nineteen Doors.
„V každém dalším příspěvku píšou o tom, jak byl Gaiman určující silou jejich osobního i pracovního života. Jeho slova pro ně hodně znamenala, a víc než to, veřejně se prezentoval jako spojenec svých čtenářů. Někteří lidi teď pálí jeho knihy. To je jejich volba. Já bych něco takového neudělal, ale jsem hluboce zklamán." Neil Gaiman byl vzorem a idolem pro lidi, kteří se v nějakém směru považují za outsidery, nerdy, samotáře. O to více pociťují jeho selhání jako osobní zradu.
O tom, jak silná může být emoční reakce fanoušků ve chvíli, kdy máme k umělci osobní vztah, svědčí i příběh českého zpěváka Jaromíra Nohavici. Ten byl v 80. letech mnohými považován za autentický protestní hlas. Byl „bardem", morální autoritou. Mnozí fanoušci mu dokázali odpustit, když vyšlo najevo, že právě v té době byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Už ale ne to, že v roce 2018 přijal medaili od Vladimira Putina a nevrátil ji ani po otevřeném útoku na Ukrajinu. „Když někam investujete, tak o to hůř se vám nese, když tu investici musíte zahodit. Takže třeba proto se ten pohled na Nohavicu různě radikalizuje," říká historik Přemysl Houda, autor knihy Nohavica a jeho (naše) malá válka.
Součást vlastní identity
O citové investici hovoří také socioložka Simone Driessen, která na univerzitě v Rotterdamu studuje kulturní fanouškovství: „Když je řeč o hudbě nebo literárních žánrech, jako je sci-fi nebo fantasy, láska k danému uměleckému dílu je velkou součástí vaší identity," vysvětluje. „Většina fanoušků sleduje svého oblíbeného tvůrce řadu let a jeho díla jim pomáhají definovat, kým vlastně jsou." To je podle ní důvodem, proč reagujeme na selhání svých idolů tak emotivně a málokdo dokáže oddělit dílo a osobnost jeho autora.
Reakce se dají rozdělit do tří skupin. „Ti první budou dotyčného bránit, ať se děje cokoli. Pokud není přímo odsouzen, nedokážou vidět, že vůbec něco udělal špatně. Zkrátka si uchovávají ve své mysli jakýsi romantizovaný obraz." Druhá skupina stejně radikálně své fanouškovství opustí. Nejpočetnější je ale skupina třetí. Ti, kteří pochybují, ale z lásky k umění se dotyčného autora nezřeknou: „Možná se ke svému idolu nebudou tak veřejně hlásit a posunou fanouškovství do soukromější roviny."
A do téhle skupiny patřím i já. Neumím si představit, že bych už nesledovala Harryho, Rona a Hermionu na jejich cestě za viteály. New York pro mě vždycky bude městem, které jsem poznávala skrze filmy Woodyho Allena. A ano, vůně táboráku je pro mě spojená s Nohavicovou písničkou Zítra ráno v pět. Připadá mi, že ta slova, obrazy a melodie jsou součástí mého vlastního života. Význam, který jim připisuju, patří mně, ne jejich autorům. V mé mysli už opravdu žijí svým vlastním životem.
