Od vtipů o znásilnění až po nízké tresty pro pachatele: Co je to rape culture a jak se bránit?
Kultura znásilnění (z anglického rape culture) je společenské nastavení, ve kterém se sexuální násilí bere jako něco „normálního“ nebo méně závažného, než ve skutečnosti je. Může vypadat i jako „neškodné“ vtipkování o znásilnění, které na první pohled „nikomu neubližuje“, ale v součtu posouvá hranice toho, co považujeme za přijatelné.
Každý z nás nese kus zodpovědnosti za to, jaké prostředí kolem sebe vytváříme. Je důležité si občas upřímně zhodnotit vlastní chování a postoje, obzvláště ty, které máme tak moc zažité, až si je ani běžně neuvědomujeme. Stojí za to se občas zeptat sám/sama sebe: Jak vlastně přemýšlím o mužství a ženství? Neberu mužskou roli automaticky jako tu „silnou“ nebo „dominantní“ a ženskou jako „podřízenou“ nebo „pasivní“? Nemám předsudky vůči některým lidem jen proto, že toho o nich vím málo? Nepodporuju nějaké názory nebo politické myšlenky, které jim komplikují život?
Takové drobné, zdánlivě neškodné představy mají velký vliv na to, jak se pak lidé kolem nás cítí a co ve společnosti tolerujeme. Dokážeme se například vymezit proti sexistickému chování ve svém okolí? Do kultury znásilnění patří totiž i běžné vtipy na účet obětí sexuálního násilí, užívání slova „znásilnění“ mimo jeho skutečný význam nebo také to, že častěji poučujeme ženy ve svém okolí o tom, jak se nenechat napadnout, než abychom radili svým kamarádům: Neznásilňujte. Ve svém úhrnu mohou tyto drobnosti vést až k tomu, že si dokážeme racionalizovat a omlouvat chování pachatelů sexuálního násilí. Nebo je dokonce vůbec neodsuzovat.
Kde se bere rape culture?
Tento způsob uvažování vychází z hluboko zakořeněných stereotypů o mužích a ženách, představ o moci a z přehnané sexualizace ženských těl. Projevuje se v sexistických vtipech, obtěžování, online šikaně i v tom, jak často se obětem sexuálního násilí vyčítá, že byly opilé, měly „nevhodné“ oblečení, nebo že si o něco „samy říkaly“. Také média mají velký vliv na to, jak o sexuálním násilí přemýšlíme. Často zlehčují jeho závažnost, sexualizují ženy a někdy dokonce vzbuzují soucit s pachateli, obzvláště když se jedná o slavné a oblíbené tváře.
Představu, že násilí je součástí běžného sexu, posiluje i erotický obsah „pro dospělé“, který je snadno dostupný na internetu. Když si spojujeme vzrušení se strachem nebo nátlakem, může to vytvářet falešný obraz o tom, co je normální. Některé typy tohoto obsahu dokonce přímo zobrazují znásilnění jako něco, co si oběť užívá, což je nejen nepravdivé, ale i velmi škodlivé. Pro „rape culture“ ale nemusíme chodit jen na stránky s věkovým omezením od 18 let. Vidíme ho i v populární kultuře, v písních, filmech nebo seriálech, které romantizují predátorské chování nebo zlehčují sexuální nátlak.
I když můžeme mávnout rukou například nad písní „Stává se to i v lepších rodinách“, kterou zpěvák Marek Ztracený po upozornění na bagatelizaci sexuálního násilí odstranil ze streamovacích služeb, následky naší apatie mohou být zdrcující. Když totiž dojde k reálnému znásilnění, často pak mávneme rukou i nad zkušenostmi poškozených. Většina obětí sexuálního násilí jsou sice ženy (například z dat britského Úřadu pro statistiku vyplývá, že do března 2025 byly z policejně zaznamenaných „sexuálních trestných činů“ oběťmi ženy v 82 %), kultura znásilnění ale škodí i mužům. Vytváří totiž dojem, že vlastně nemohou být znásilněni a jejich trauma v podstatě vymazává.
Co je obviňování oběti?
Tohle všechno vytváří atmosféru, ve které se lidé (bez ohledu na pohlaví) tolik bojí mluvit o napadení. Aby si z nich někdo nedělal legraci nebo jim neřekl, že si to prostě vymýšlejí. Ticho ale zpomaluje proces hojení a pachatelé mohou dál unikat odpovědnosti. Mnoho žen tak žije s pocitem, že je jejich povinností dělat všechno pro to, aby se vyhnuly sexuálnímu útoku. Omezují se v tom, co nosí, kudy chodí nebo jestli si mohou dát skleničku. Místo aby byla zodpovědnost jasně připsána pachatelům, zlobíme se na oběti.
Obviňování oběti (z anglického victim blaming) znamená přenášet vinu za násilí na člověka, který byl poškozen. Například věta „musela ho k tomu nějak vyprovokovat“ naznačuje, že za násilí mohou oba. Ve skutečnosti je násilí vždy volbou pachatele. Má mnoho jiných možností, jak reagovat. Může odejít, vyjádřit nespokojenost, nebo vztah ukončit. Násilí není reakcí, ale nástrojem kontroly. Když pak říkáme věci jako „pravda je někde uprostřed“, ve skutečnosti nechtěně podporujeme násilníka a oběti ztěžujeme cestu k pomoci. Nevěří, že má smysl cokoliv říct.
Zajímavým faktem je, že znásilnění, která by se dala považovat za vymyšlená, je minimum. Podle zprávy „Reporting on Rape“ z Velké Británie, dojde k podání nepravdivých soudních žalob v 0,6 % případů. To znamená, že vznesená lživá obvinění, která se pohybují napříč statistikami okolo 4 %, jsou odhalena už při vyšetřování. Muži tak v realitě čelí 230× vyšší statistické pravděpodobnosti, že se stanou obětí sexuálního útoku, než že by je nějaká žena křivě obvinila ze znásilnění.
Zločin a trest
Jak mluvíme o sexuálním násilí, nepřímo ovlivňuje i to, jak ho posuzují vyšetřovatelé a soudy. Obecné předsudky mohou formovat celý proces. Jedním z největších problémů je zlehčování samotného činu. Pokud je znásilnění vnímáno jako „méně vážné“ nebo jako „slovo proti slovu“, vede to k mírnějším trestům nebo k tomu, že je čin překvalifikován na méně závažný delikt.
Soudy navíc stále někdy přejímají škodlivé stereotypy. Třeba že „skutečná oběť“ by se bránila, nekonzumovala alkohol nebo by s pachatelem domů vůbec nešla. Tyto předsudky snižují důvěryhodnost oběti, což může ovlivnit, zda soud uzná vinu i jaký trest padne. Další roli hraje již zmíněné obviňování oběti a soucit s pachatelem. Například, že tvrdý trest by mu „zničil život“, zatímco dopady na oběť zůstávají v pozadí. To může vést k udělení podmínek nebo nižších trestů i v případech, kde by byl na místě přísný postih. Kultura znásilnění vytváří prostředí, kde je sexuální násilí nejen zesměšňováno, ale i méně trestáno. Oběti pak musí (často marně) bojovat s mýty, nepochopením okolí, ale bojují i o samotnou spravedlnost. Pokud na to tedy ještě mají sílu.
Jak může každý z nás pomoct a bojovat proti kultuře znásilnění
Kultura znásilnění nezmizí sama. Může s tím ale něco udělat každý z nás v každodenním životě.
1. Mluvme s respektem. Vyhýbejme se slovům a vtípkům, které ponižují nebo zlehčují ženy či sexualizují jejich těla.
2. Ozvěme se. Když někdo udělá „vtip“ o znásilnění nebo o oběti, je v pořádku slušně říct, že to není OK.
3. Věřme lidem, kteří se nám svěří. Pokud někdo řekne, že byl napaden, nepotřebuje náš výslech, ale podporu. Brát to vážně je první krok k tomu, aby se cítili v bezpečí.
4. Přemýšlejme o tom, co vidíme v médiích. Filmy, seriály i reklamy často posilují škodlivé stereotypy o mužích, ženách a vztazích. Všímat si toho je důležitým krokem k jejich odmítnutí.
5. Respektujme osobní prostor. I drobné doteky v běžných situacích vyžadují respekt. Ne všechno je automaticky „v pohodě“.
6. Nikdy neobviňujme oběť. Lidé za své napadení nemohou a odpovědnost je vždy na pachateli. Je dobré to obětem jasně říkat.
7. Pojmenujme násilí tam, kde se děje. Nedovolme, aby se pachatel vymlouval na alkohol, žárlivost nebo chování oběti. Každý je odpovědný za své činy.
8. Komunikujme o sexu. Souhlas se nepředpokládá. Ptát se, všímavost a respekt jsou základ.
9. Najděme vlastní způsob, jak být mužem nebo ženou. Stereotypy o tom, co „musí“ být ženské nebo mužské, často živí nezdravé chování. Každý má právo to pojmout po svém.
10. Buďme aktivní. Když vidíme něco, co není v pořádku, můžeme zasáhnout. Zavolat pomoc, zeptat se, zda je někdo v bezpečí. I drobná reakce může zastavit škodlivé chování.
