Ztráta identity, ale i nový smysl života. Syndrom prázdného hnízda nehrozí jen ženám
V téměř každé rodině nastane chvíle, kdy děti dospějí a „odletí“ žít vlastní život mimo rodičovský domov. Jsme na své potomky většinou hrdí, ale zároveň můžeme zažívat i intenzivní smutek a osamělost. Život jako by ztratil smysl. Syndrom prázdného hnízda je běžná reakce na velkou životní změnu, kterou však můžete přetavit na období osobního růstu.
Co je syndrom prázdného hnízda
Syndrom prázdného hnízda není formální medicínskou diagnózou nebo poruchou, přesto má v psychologii své místo. Jde o popis sady emocí a prožitků spojených s náhlou změnou každodenní rutiny či dokonce vlastní identity poté, co se naše děti osamostatní.
Jak vzniká syndrom prázdného hnízda
Odchod dětí je jedním z největších mezníků rodinného života. Během let se péče o potomky propíše do naší identity. Stali jsme se pečovateli, organizátory, emoční oporou i ochránci. Jakmile o tuhle roli ze dne na den přijdeme, můžeme místo ní „přivítat“ pocity prázdnoty, nesmyslnosti, strachu o budoucnost a nejistotu. I když tyto pocity mohou připomínat úzkostné nebo depresivní stavy, samotný syndrom prázdného hnízda není formální diagnózou. Jde o přechodné emoční prožívání, které zahrnuje:
- Pocity prázdnoty a osamělosti.
- Ztrátu motivace či zájmu o běžné věci.
- Úzkost o dítě a jeho budoucnost.
- Problémy se spánkem nebo chutí k jídlu.
- Ztrátu identity.
Kdy vyhledat pomoc?
Rodič by měl vyhledat odbornou pomoc, pokud pocity spojené se syndromem prázdného hnízda přetrvávají dlouhodobě, jsou velmi intenzivní nebo výrazně zasahují do každodenního života. Někteří lidé si na prázdný dům zvyknou během několika týdnů až měsíců a postupně se jejich nálada stabilizuje. Než se rodiče plně adaptují na nový život bez každodenní péče o děti, může to trvat až rok. U části rodičů ale může být adaptační proces delší, zejména pokud je odchod dětí spojen s dalšími životními změnami jako penze, zdravotní problémy a další stresující situace nebo změny.
Komu hrozí syndrom prázdného hnízda
Tyto pocity mohou zastihnout úplně každého, někteří rodiče jsou k nim ale náchylnější, zejména ti, kteří většinu svého času věnují rodině a svou identitu si silně spojují s rodičovstvím. Dále pak ženy v období perimenopauzy či menopauzy. Intenzivnější emocionální reakce bývají častější u matek, ačkoliv by se neměly podceňovat ani u otců. Syndrom prázdného hnízda také častěji zažívají lidé s omezeným sociálním životem mimo rodinu.
Jak se vyrovnat s odchodem dětí?
Každý je jedinečný, ale existuje pár univerzálních tipů, které mohou na začátku pomoci:
- Připustit si a pojmenovat své pocity.
Uznání emocí je prvním krokem k lepšímu zpracování změn. - Udržovat kontakt s dětmi s respektem k jejich nezávislosti.
Zkuste si promluvit o hranicích, které budou sedět vám i dětem. - Začít znovu žít.
Setkání s kamarády je samozřejmé, ale vzpomeňte si, zda jste třeba rádi malovali nebo chodili tančit. Znovu objevujte zájmy a koníčky, které jste kvůli dětem pověsili na hřebík. - Hledat podporu.
Ať už ve skupinách rodičů nebo s odborníkem, nemusíte čekat, až pocity přerostou v dlouhodobou depresi. Najděte si skupinu na internetu nebo se poraďte se svým lékařem/lékařkou.
I když může být období po odchodu dětí náročné, zkuste se na něj podívat jako na nový začátek. Máte možnost znovuobjevit vlastní identitu mimo roli rodiče, trávit více času s partnerem, rozvíjet osobní zájmy či kariéru a nalézt nový smysl života.
