Emoční parentifikace: Když dítě zastává práci rodiče, může ho to těžce poznamenat
Emoční parentifikace znamená obrácení rolí v rodině. Potomek začne plnit úlohu, která patří dospělému. Takové dítě může rychle vyzrát a působit na první pohled rozumně a vyrovnaně, ale za jakou cenu?
V praxi parentifikace může vypadat třeba tak, že dítě působí jako prostředník mezi rodiči, poslouchá jejich hádky, utěšuje je nebo jim radí s partnerskými či finančními problémy. Zkrátka se z něj stává malý terapeut. Je ale důležité rozlišovat běžné projevy empatie, když třeba dítě obejme rozrušeného rodiče, od skutečné emoční parentifikace. Ta je chronická, dlouhodobá a vychází z neschopnosti rodiče zvládat vlastní emoce a zajistit dítěti potřebnou péči.
Příčin může být celá řada. Někteří rodiče se na své děti obracejí, protože sami nikdy nepoznali, jak se zdravě vypořádat s emocemi. I oni mohli být v dětství parentifikováni. Jiní trpí závislostmi nebo psychickými potížemi a jednoduše nemají kapacitu zvládat navíc ještě emoční potřeby svých dětí. A někdy v tom hraje roli i obyčejná únava a přetížení kvůli ekonomické situaci, rodiče mohou mít více zaměstanání a domů se vracejí zcela vyčerpaní. Dítě se pak naučí, že musí být tím, kdo „drží rodinu pohromadě“.
Malí dospělí
Děti, které prožívají emoční parentifikaci, se rychle naučí, že jejich úkolem je být silní, potlačit své potřeby, nevyvolávat konflikty a starat se o ostatní. Zvenčí mohou působit jako mimořádně zralé nebo bezproblémové děti. Ve skutečnosti to ale často znamená, že ani možnost být dětmi nemají. Nemohou být spontánními, zranitelnými, občas zmatenými a bohužel si to v sobě nesou dál.
Výzkumy ukazují, že emoční parentifikace může mít vážné následky. Děti v této roli častěji trpí úzkostí a depresí, zažívají vyšší míru stresu, menší pocit kontroly nad životem a odnáší si do života vyšší náchylnost k rizikovému chování a závislostem. V dospělosti se takové děti často potýkají s neschopností nastavovat si hranice a regulovat vlastní emoce. V dětství se totiž naučily, že musí být oporou pro rodiče a že říct „ne“ může znamenat odmítnutí nebo přímo konflikt. Často si přenesou do dospělých vztahů tendenci pečovat o druhé a to i na úkor vlastní pohody.
Stávají se z nich lidé, kteří jsou přehnaně citliví na potřeby ostatních, vztahy prožívají intenzivně a mohou se v nich snadno ztrácet. Mívají potíže rozpoznat, co chtějí oni sami, protože jsou zvyklí reagovat především na emoce druhých. Zároveň pro ně bývá těžké důvěřovat a otevřít se. Dospělí, kteří pro ně měli být dříve oporou, totálně selhali.
Začarovaný kruh
Cyklus parentifikace se může opakovat po generace. Klíčem k jeho přerušení je uvědomění a uzdravení. Například díky terapii se parentifikovaný dospělý může naučit pracovat se svými emocemi, stanovit si hranice a dovolit si prožít dětství v dospělosti tak trochu znovu. Pokud se takto uzdravený dospělý rozhodne stát sám rodičem, dokáže dát svým dětem to, co jemu samotnému chybělo: pocit bezpečí, svobody a jistotu, že být dítětem je naprosto v pořádku.
