Čtyři typy emočně nezralých rodičů: Jiné přístupy, ale srovnatelné trauma pro děti
Emočně nezralí rodiče mohou vypadat různě, ale často v dětech zanechávají pocit osamění a nejistoty. Zatímco cesta k opravdové, pečující lásce je v podstatě jen jedna, způsobů, jak dítě zklamat v jeho potřebě být milováno, je bohužel řada. Jaké jsou čtyři hlavní typy emočně nezralých rodičů?
Emočně nezralí lidé často nemají jasnou představu o tom, jak působí na ostatní a těžko přijímají odpovědnost za to, co udělali, nebo co jejich chování může způsobit. Protože si sami nejsou úplně jistí, kým jsou, mají pocit, že blízkost v rodině znamená, že jsou všichni naprosto na jedné vlně a vlastně se „zrcadlí“.
Skutečný, otevřený rozhovor s nimi bývá těžký, protože jim chybí empatie a příliš lpí na rolích typu „já jsem rodič, ty jsi dítě“. Ve vztazích zanedbávají péči, vzájemnost a často se vyhýbají hlubším emocím nebo úsilí, které je potřeba vyvinout, když se chceme ke druhým lidem chovat opravdu ohleduplně. Místo toho se často zaměřují jen na to, jestli je ostatní „dělají“ dobrými nebo špatnými. Jejich potřeba vyhýbat se úzkosti a nepohodě tak převažuje nad snahou o opravdový a upřímný vztah, a to bohužel i s vlastními dětmi.
Ve slavném výzkumu ze 70. letpozorovaly Mary Ainsworth a její kolegyně, jak se chování matek promítá do kvality vazby mezi nimi a jejich dětmi. Zaměřily se na to, jak moc jsou matky citlivé, přijímající, spolupracující a dostupné. Ukázalo se, že právě citlivost je klíčová. Matky, které byly vnímavé k potřebám svých dětí, s nimi měly bezpečnou vazbu.
Naopak matky s nízkou citlivostí často přehlížely nebo špatně chápaly signály dítěte, reagovaly neadekvátně nebo ve špatnou chvíli. Kvůli nedostatku empatie byly jejich reakce roztříštěné a ne vždy smysluplné. Výzkum tak potvrdil, že právě schopnost primárního pečovatele vnímat a reagovat na dítě s porozuměním, hraje zásadní roli ve vytváření zdravé citové vazby. Na tuto zásadní práci navazují psychologové a psycholožky dodnes.
Emoční nebezpečí
Tomu, jak nás ovlivňují emočně nezralí lidé, se ve své dlouhé kariéře věnuje také psycholožka Lindsay C. Gibson, autorka knihy Dospělé děti emočně nezralých rodičů (Adult Children of Emotionally Immature Parents), a popisuje čtyři hlavní typy. Každý z nich se projevuje trochu jinak, ale všechny tyto přístupy vedou k tomu, že se děti v jejich péči necítí emočně v bezpečí. Jednotlivé styly komunikace se také mohou prolínat, když je rodič například vystaven stresu.
- Emočně přecitlivělí rodiče často fungují podle toho, jak se zrovna cítí – chvíli se až moc angažují, a pak se najednou stáhnou, hlavně když se něco pokazí. Jejich chování bývá hodně nevyzpytatelné a nejisté, což může být pro dítě děsivé. Nikdy neví, co je s rodiči čeká. Když tyto rodiče přemůže úzkost, čekají, že je někdo zvenčí uklidní. I maličkosti vnímají jako katastrofu a ostatní lidi vidí buď jako své „zachránce“, nebo jako ty, co je opustili.
- Pasivní rodiče mají přístup typu „nech to být“. Raději nic neřeší, obzvláště když jde o něco nepříjemného. Na první pohled možná nepůsobí tak škodlivě jako jiní, ale i jejich přístup má své následky. Často se stáhnou do pozadí a nechají rozhodování na druhém rodiči, i když to znamená přehlížení problémů nebo dokonce přehlížení zneužívání. Místo aby zasáhli, radši dělají, že se nic neděje, a tváří se, že je to normální.
- Ctižádostiví rodiče jedou pořád naplno. Jsou posedlí úspěchem a stále něco vylepšují, včetně lidí kolem sebe. Na vlastní děti si často nenajdou čas s opravdovým zájmem nebo empatií, ale zároveň mají potřebu jim do života mluvit a řídit ho podle svých představ.
- Odmítající rodiče často působí tak, že by jim vlastně bylo líp bez rodiny. A někdy si člověk fakt říká, proč ji vůbec mají? Ať už se chovají jen chladně, nebo úplně odtažitě, o blízkost vlastně nestojí a děti jim spíše překážejí. Nemají moc trpělivosti pro potřeby druhých a jejich způsob komunikace se většinou omezuje na rozkazy, výbuchy nebo úplné stažení se z dění v rodině. I když se občas zapojí do nějakých „povinných“ rodinných aktivit, opravdový zájem nebo blízkost u nich většinou chybí. Nejradši mají klid a čas na sebe.
Poznali jste v nějaké charakteristice své rodiče? Ať už spadá výhradně do jednoho typu, nebo se jeho chování mění, emočně nezralý rodič není schopen jednat tak, abyste mohli ve vztahu cítit jistotu. Můžete se začít uzdravovat tím, že se naučíte mít se sebou soucit, trpělivost a nebudete na sebe příliš přísní, když zajedete do známých kolejí. Terapeut či terapeutka vám může pomoct s nastavováním hranic a tím postupně zvládat těžké chvíle s rodiči. Také vám pomůže s budováním větší sebedůvěry a vnitřní stability.
V průběhu terapie se můžete blíže podívat na to, co se vlastně ve vaší rodině dělo a děje. Můžete pochopit staré vzorce a rozpoznat, jaké „záchranné strategie“ jste si jako děti vytvořili (třeba různé fantazie o tom, že se rodiče jednou změní), a začít víc pečovat o sebe. Terapie nabízí bezpečný prostor, kde si můžete otevřeně srovnat svoje pocity, rozpoznat, co si z dětství nesete, a naučit se s tím lépe pracovat.
Použité zdroje: The Attachment Project, Adult Children of Emotionally Immature Parents
