Nízké sebevědomí, úzkosti a další známky, že jste se ještě nevyrovnali s traumatem z dětství
Nemusí se jednat pouze fyzické týrání. Děti může zásadně ovlivnit třeba „jen“ rodič, který bojuje se svými duševními problémy, a vytváří tím nestabilní prostředí pro výchovu. Každý den může být jako na houpačce a lidé, kteří v takovém prostředí vyrůstají, si vyvinou obranné mechanismy pro přežití.
Tyto obranné mechanismy jsou ale pro náš vývoj kontraproduktivní. Zkušenosti s fyzickým a emocionálním zanedbáváním či zneužíváním v dětství tak ovlivňuje vztahy v dospělosti, tito lidé mohou mít běžně potíže s důvěrou, sklony k perfekcionismu a nezvládají své emoce. Mnoho z nich také může propadnout zneužívání návykových látek. Možná máme pocit, že takoví už zkrátka jsme, aniž bychom si připouštěli, jak moc se nás podepsala výchova. Jaké známky nám napoví, že jsme se my nebo naši blízcí ještě nevyrovnali s traumatem z dětství, a měli bychom vyhledat terapii?
Deprese nebo emoční otupělost:
Panuje široká shoda v tom, že trauma z dětství hraje významnou roli v rozvoji deprese. Dětství prožité v chaotickém prostředí může v člověku zanechat dojem, že na něm nezáleží. Mnozí lidé s dětským traumatem museli potlačit své pocity, aby vůbec zvládli přežít, což vede k odtržení od vlastních emocí.
Úzkost a ostražitost:
Stálá opatrnost vůči možnému nebezpečí v okolí často vznikla jako přirozený mechanismus přežití. Pokud jsme dokázali odhadnout nálady rodiče či rodičů, mohli jsme se lépe chránit a vyhnout konfliktu nebo hrozbě.
Emoční deregulace:
Významné důkazy ukazují, že zkušenosti s mezilidskými traumaty v dětství, jako je týrání nebo rodinné násilí, jsou úzce spojeny s emoční dysregulací a řadou souvisejících psychiatrických následků a komorbidit, nejen s posttraumatickou stresovou poruchou
Dlouhodobý stres a strach v chaotickém prostředí mohou výrazně narušit vývoj zdravého emočního prožívání. Bez podpory a vedení se mnozí přeživší potýkají s tím, jak své emoce rozpoznat, zpracovat a zvládat. To může vést buď k silným emočním výbuchům, nebo k úplnému stažení se do sebe.
Snaha zalíbit se lidem:
Dospělí, kteří si nesou trauma z dětství, mají sklon neustále vycházet vstříc potřebám druhých ve snaze předejít konfliktu nebo si zajistit přijetí. V prostředí, ve kterém vyrůstali, se totiž naučili potlačovat vlastní potřeby a dávat přednost ostatním, jen aby zachovali klid a bezpečí. Bohužel, taková strategie chování nám nepomůže v dospělosti dosáhnout spokojenosti.
Strach z opuštění:
Pokud jsme v dětství zažívali nestabilitu nebo zanedbávání, může v nás zakořenit nejistota, zda se na druhé vůbec můžeme spolehnout. Mnozí přeživší se pak neustále bojí odmítnutí či opuštění – a v důsledku toho buď silně lpí, nebo se vztahům raději zcela vyhýbají. Tyto obranné vzorce ale často odradí potenciální partnery a vytvářejí začarovaný kruh, který jen posiluje pocit osamění.
Chaotické vztahy:
Pokud si vy nebo vaši blízcí nesete rodinné trauma, nevědomě můžete opakovat známé vzorce a ocitat se v nezdravých, někdy i násilných vztazích, které odrážejí dynamiku zažívanou v dětství. Emoční nestabilita či konflikty nám mohou připadat povědomé. A ačkoli víme, že jsou škodlivé, nedokážeme si pomoct.
Pocit hrozící zkázy:
Tíživý, všudypřítomný pocit, že se kdykoli může stát něco špatného, často přetrvává z dětství až do dospělosti. Mnoho přeživších (i ve středním věku) stále provází úzkost z toho, že udělají něco špatně nebo se dostanou do problémů, přestože k tomu reálně není žádný důvod.
Nízké sebevědomí:
Mnoho přeživších bojuje s pocity bezcennosti nebo nedostatečnosti kvůli neustálé kritice nebo emocionálnímu zanedbávání.
Vina a stud:
Lidé, kteří zažili v dětství dysfunkční prostředí nebo špatné zacházení, si s sebou nesou hluboce zakořeněné přesvědčení, že na tom mají vinu. Tento vnitřní pocit odpovědnosti často vyvolává pocity studu a viny, které přetrvávají až do dospělosti. Ovlivňují pak nejen vztahy a přátelství, ale také duševní zdraví a celkový pohled na sebe sama.
Potíže s důvěrou v ostatní:
Nestabilita a zrada prožitá během chaotického dětství často vedou k přesvědčení, že ostatní jsou nespolehliví nebo nebezpeční, což ztěžuje budování bezpečných a důvěryhodných vztahů později v životě.
Izolace:
Vyrůstání v chaotickém nebo zneužívajícím prostředí často vede k pocitům osamělosti a odloučení od ostatních. Nedostatek bezpečí a podpory způsobuje, že lidé mají strach důvěřovat, obávají se odsouzení či odmítnutí.
Perfekcionismus:
Vyrůstání v chaotickém nebo zneužívajícím prostředí může vést k perfekcionismu jako způsobu, jak získat kontrolu a schválení, které v dětství chyběly. Strach ze selhání a kritiky pak často vytváří tlak být bezchybný, zvlášť pokud byla láska podmíněna splněním očekávání.
Žádné osobní hranice:
Mnoho lidí, kteří prošli traumatem, má problém s nastavením a dodržováním osobních hranic ve vztazích, protože se to nikdy nenaučili. Často jim dělá potíže říct „ne“ ze strachu z odmítnutí nebo konfliktu.
Problémy s chováním:
Vyrůstání v chaotickém nebo zneužívajícím prostředí často vede k problémovému chování, které slouží jako způsob, jak zvládat stres a trauma. Agrese, stažení se nebo riskantní činy pomáhají dětem získat kontrolu nebo zmírnit bolest. Tyto děti pak potřebují spíš podporu než tresty, aby se naučily své pocity zdravě vyjadřovat. Když už jsme dospělí, potřebujeme si najít terapeuta.
Projevy traumatu se liší podle jeho povahy a dostupné podpory během i po událostech. Schopnost zvládat trauma často závisí na přítomnosti pečujících a potvrzujících vztahů. Bez nich je uzdravení složitější. Pokud chcete pracovat na uzdravení z traumatického dětství a změnit nezdravé vzorce, je dobré vyhledat terapeuta se zkušenostmi s rodinným a vztahovým traumatem.
