Královna sériových vrahů Wuornos se jako zrůda nenarodila. Dokazuje, jak hluboce nás může poznamenat trauma
Poprvé se české publikum mohlo s příběhem sériové vražedkyně Aileen Wuornos seznámit v životopisném snímku Zrůda, za který dostala Charlize Theron, představitelka hlavní role, sošku Oscara. Ještě předtím o Aileen Wuornos vznikla dokonce opera a pravidelně se stává námětem mnoha dokumentů. Nyní si o ní na Netflixu můžeme naladit ten úplně nejnovější „Aileen: Královna sériových vrahů“ z produkce BBC Studios a NBC News Studios. Ve 102 minutách přináší audio rozhovory s lidmi, kteří Wuornos znali nejlépe, archivní záběry i rozhovory se samotnou „královnou sériových vrahů“. Šokující nejsou jen vraždy, kterých se dopustila, ale celý její život.
Divácká fascinace příběhem Aileen Wuornos vychází bezpochyby z toho, že před 35 lety narušila všechny naše dřívější představy o sériových vrazích. Peter Vronsky, doktor historie trestního soudnictví a autor knihy „Female Serial Killers: How and Why Women Become Monsters“ (v českém překladu Zrůda Aileen Wuornos a další kruté vražedkyně), označuje Aileen Wuornos společně s Tedem Bundym za první „postmoderní“ sériové vrahy.
Bundy byl na první pohled okouzlující kluk „odvedle“, hezky oblečený vysokoškolský student s vazbami na Republikánskou stranu, se kterým byste klidně šla na rande. Vůbec by nás nenapadlo, že jde o nekrofila, který unáší a vraždí mladé ženy. „Aileen Wuornos byla vším, čím Ted Bundy nebyl, a právě to z ní dělá naši postmoderní sériovou vražedkyni. Zatímco – dokud se neobjevil Bundy – jsme si mysleli, že mužští sérioví vrazi jsou děsivá monstra, ženské sériové vražedkyně jsme vnímali jako vraždící dámičky,“ píše Vronsky. Většina ženských sériových vražedkyň si vybírá oběti, které zná, ale Aileen se dařilo právě tam, kde se ostatní ženy bály a kde jich bylo tolik zabito – na potemnělých dálnicích, kde stopovala a lovila s pistolí v ruce cizí lidi.
Sériový vrah je definován jako někdo, kdo zavraždí tři nebo více lidí v obdobích oddělených takzvaným vychladnutím (cooling-off period), což je přestávka mezi vraždami trvající od několika dnů až po měsíce nebo dokonce roky, a odlišuje sériového vraha od jiných typů pachatelů, jako jsou masoví nebo vícenásobní vrazi.
Dobový způsob myšlení a šok podobně popisuje i bývalá psychiatrická sestra a speciální agentka FBI Candice DeLong ve svém podcastu„Killer Psyche“. Na výcviku v 80. letech se dozvěděla, že ženy sériové vražedkyně neexistují a hned jí přišlo divné, že by se půlka populace chovala tak hrozně odlišně od té druhé. S instruktorem se ale nehádala a myslela si svoje. Když se o deset let později dozvěděla o zatčení Wuornos, byla sice překvapená, ale vzpomněla si také na to, že byl její prvotní instinkt správný. Šok nicméně není to jediné, co nás na příběhu Aileen Wuornos přitahuje. Možná ještě více než zločiny nás fascinuje její nelehký osud. Co tuto ženu přivedlo na cestu, na které za sebou zanechala sedm zavražděných mužů? „Zrůdou“ z titulu životopisného filmu se přece nikdo nestane jen tak sám od sebe.
Traumatické dětství
„Musela jsem být znásilněna tak třicetkrát, možná víc,“ vzpomíná Wuornos na archivních záběrech v dokumentu Aileen: Královna sériových vrahů. Násilí a trauma pro ni bylo bohužel úplně normální. „Byla týrána po celý svůj život. Fyzicky, sexuálně a emočně. Všechno to začalo, když byla ještě velmi malým dítětem,“ říká Candice DeLong a upozorňuje, že její biologický otec byl schizofrenik, který spáchal sebevraždu ve výkonu trestu za znásilnění dítěte. Biologická matka se o Aileen a jejího bratra Keitha nedokázala postarat a odložila je ke svým rodičům, když byly Aileen dva roky.
Podobně jako Ted Bundy až do svých 11 let Aileen nevěděla, že jsou její rodiče a sourozenci ve skutečnosti její prarodiče a teta se strýcem. „Zde však podobnost s Tedem Bundym končí,“ upozorňuje Peter Vronsky. Prarodiče byli alkoholici a štvalo je, že svolili k tomu, že se budou starat o vnoučata. Na Aileen si vybíjeli vztek a trestali ji častěji než své vlastní děti. Když jednou nedojedla pečenou bramboru, musela ji vylovit z koše a dojíst, nebo ji dědeček Lauri nutil sledovat, jak topí kotě, které si nesměla nechat. Bohužel, Lauri ji i sexuálně zneužíval a jedinou konstantou byl pro Aileen starší bratr Keith. Ale i jejich vztah byl poznamenán incestem.
Okolo osmi let se u Aileen objevily problémy s chováním, dostávala se do konfliktů s učiteli a neměla žádné kamarády. Byly jí také diagnostikovány problémy se zrakem a sluchem. Peter Vronsky uvádí, že její babička Britta, která později zemřela na komplikace spojené s alkoholismem, nechtěla Aileen nechat kvůli těmto problémům vyšetřit a odmítala i jakékoli poradenství. „Během soudního procesu jeden z psychiatrů vypověděl, že mezi Aileeniným verbálním IQ (80, pozn. red.) a jejím funkčním IQ, které bylo zřejmě poměrně vysoké, byl velký rozdíl,“ píše historik. Právě tento rozdíl mohl přispět k nekontrolovatelným výbuchům v jejím chování. „Její mozek prskal – zastavoval se a startoval. Někdy se emočně ovládala, jindy zuřila mimo sebe,“ popisuje.
Týraná a odmítnutá
„Když je dítě sexuálně zneužíváno, naučí se bezmocnosti. Proč by se necítilo bezmocné? Je to malé dítě, které je týráno dospělým, na kterém je závislé. Co udělají se svým vztekem a zlobou? Vylijí si je na jiných dětech,“ vysvětluje Candice DeLong ve svém podcastu. Aileen proto měla hrozivou, výbušnou povahu a děti ze sousedství se jí bály. Nejenže byla doma týraná, ale zažívala zároveň i odmítnutí od svých vrstevníků. Možná i proto, aby překonala odmítnutí, už od jedenácti let souložila s chlapci ze sousedství. Občas i výměnou za cigarety. „Když se pokusila navázat vztah s některými chlapci, s nimiž měla sex, byla brutálně a veřejně odmítnuta,“ uvádí Vronsky.
Historik také píše, že se Aileen Wuornos účastnila i skupinového sexu se šesti nebo více chlapci. Nutno podotknout, že v dokumentu na Netflixu právě tohle popisuje jako znásilnění, ne jako dobrovolný styk. Sice není spolehlivou vypravěčkou a v některých rozhovorech si protiřečí nebo něco později popírá, to ale nesnižuje míru jejího traumatu. Žádné dítě nemůže v tak nízkém věku plně souhlasit se sexem, byť by se měl odehrát s vrstevníky. Navíc objektivně můžeme říct, že sexualizované chování v tak raném věku dokazuje, že Aileen byla sexuálně zneužívaná, ať už později popřela cokoli.
„Sexuální týrání dítě strašně poškodí. Je v něm hluboká manipulace,“ upozorňuje DeLong. Násilník často tvrdí: „Tohle je láska, dělá mi to dobře,“ aby tím dítě odměnil a motivoval k dalším sexuálním aktům. Když pak děti, které zažily znásilnění, dosáhnou puberty (čemuž odpovídá i věk 11 let u Aileen), jsou již plně „sexualizované“. „Dívčí oběti se začínají vztahovat ke svým mužským protějškům sexuálním způsobem, nevědí, že to je nevhodné. Jde o podmíněné chování, které je naučili doma,“ vysvětluje bývalá agentka FBI DeLong.
Dívky, které v dětství zažily sexuální trauma, vyhledávají pozornost a náklonnost ze strany mužů či chlapců právě prostřednictvím sexu. Vzpomeňte si na tento fakt, až se zase někde bude tvrdit, že si nějaké zneužívané dítě „o to říkalo“, jedná se totiž o naučené chování a známku hlubokého traumatu. Ve čtrnácti letech Aileen otěhotněla a na nátlak Lauriho musela dát dítě k adopci. Pojmenovala ho na počest svého bratra Keitha. Nedlouho poté začala utíkat z domova, přespávala v opuštěných autech, začala pít a užívat drogy. Když jí bylo 15 let, Britta zemřela na cirhózu jater. I když za mnoho nestála, přesto byla jedinou matkou, kterou Aileen poznala.
„Tehdy začala s prostitucí,“ vzpomíná v dokumentu Aileen: Královna sériových vrahů Dawn Botkins, kamarádka Wuornos z dětství. „Byla opuštěná, potřebovala jídlo a cigarety pro bratra a sestru,“ říká Botkins s tím, že ji chodili navštěvovat i Aileenini sourozenci a ona jim půjčovala oblečení. A není jediná, kdo dosvědčuje, že se o děti v rodině absolutně nikdo nepostaral. Po úmrtí Britty už doma Aileen ani Keitha nic nedrželo a každý se pomalu vydal svou vlastní cestou.
Děti nesnesou všechno
Někteří lidé říkají, že děti jsou velmi odolné a vyrovnají se s kdečím, ale není to pravda. Trauma a týrání zanechá těžké rány, nemluvě o posttraumatické stresové poruše. Týrané děti sotva kdy dostanou náležitou psychologickou či ekonomickou pomoc, kterou by opravdu potřebovaly. Candice DeLong připomíná, že 30 % z žen, které byly v USA odsouzeny za vraždu, byly v dětství sexuálně týrány. To neznamená, že když je někdo obětí sexuálního násilí, stane se predátorem nebo vrahem. Sexuální zneužití je zkrátka společné pouto, obzvláště mezi ženami, které byly odsouzeny za násilné trestné činy.
Obdobná zjištění nalezneme i ve studii pachatelů násilných trestných činů ze Švýcarska. Ve srovnání s mužskými pachateli byly pachatelky častěji oběťmi fyzického, psychického a sexuálního zneužívání jak v dospělosti, tak v dětství. Vykazovaly také zvýšenou míru zneužívání návykových látek a častěji trpěly nějakým fyzickým a duševním onemocněním.
Podobně se ani Aileen Wuornos nikdy nezbavila svých traumat, jen je tlumila návykovými látkami a cestováním z místa na místo. Doma ji už od puberty nechtěli, neměla ani dokončenou střední školu nebo jakékoli schopnosti, které by jí pomohly nejen přežívat ze dne na den, ale moct se o sebe postarat. Uchýlila se proto k sexuální práci a životu na cestách. Prošla si mnoha bouřlivými a násilnými vztahy a sbírala záznamy v trestním rejstříku za napadení, ublížení na zdraví, ozbrojené loupeže nebo krádeže či řízení v opilosti, které ji nakonec dohnaly, a skončila ve vězení. Další ránu pro ni představovala i smrt bratra Keitha.
„Byla skvělý člověk, byla starostlivá a já se zamilovala,“ tvrdila v dobovém rozhovoru Aileenina přítelkyně Tyria Moore, která sehrála klíčovou roli nejen v jejím zatčení a usvědčení. Do doby, než potkala Moore, svou nejdelší a nejhlubší lásku v životě, Wuornos své zákazníky nevraždila. Dohromady spolu byly přes čtyři roky a právě tehdy se z lupičky a sexuální pracovnice stala sériová vražedkyně. Více se o jejích zločinech, ale i traumatických životních událostech můžete dozvědět jednak v novém dokumentu na Netflixu, jednak i v podcastu či knize, které byly citovány v tomto článku. Nutno upozornit, že jsou opravdu jen pro silné povahy.
Aileen Wuornos zavraždila celkem sedm mužů, kteří si ji u cesty stopli s vidinou sexu za peníze, a změnila tím pohled na ženské pachatelky násilných trestných činů. Není to nic, za co by si zasluhovala metál, ale ať už ji vnímáte jako „zrůdu“, nebo „královnu sériových vrahů“, nedá se říct, že by se na tuto destruktivní cestu vydala dobrovolně. „Na Aileen si smlsli všichni,“ píše Peter Vronsky a připomíná nejen lidi z jejího života, ale také filmaře, dokumentární voyeury, právníky nebo televizní producenty. Pokud si z jejího příběhu máme odnést cokoli pozitivního, měla by to být snaha o důkladnou a náležitou péči o děti i dospělé, kteří si prošli sexuálním či fyzickým násilím. Nemůžeme je zklamat stejně jako ti, kteří pro ně měli být bezpečným útočištěm.
