Odvrácená tvář mateřství: Proč dokonalá matka neexistuje a jak zvládnout neviditelnou zátěž
Mateřství bývá ve společnosti často vykreslováno v jemných pastelových barvách jako období plné bezpodmínečné lásky, klidu a naplnění. Realita je však mnohem vrstevnatější a pro mnohé ženy psychicky nesmírně náročná. Namísto očekávané harmonie přichází tlak na dokonalost, takzvaná neviditelná mentální zátěž a hluboká proměna vlastní identity, na kterou ženu nikdo předem nepřipraví.
Narození dítěte je nepochybně radostnou událostí, ale přináší s sebou i stinné stránky. Žena se ocitá v situaci, kdy se ze dne na den mění její tělo, denní režim, vztahy i množství času pro sebe sama. „Novopečená maminka cítí radost a něhu, současně je ale vyčerpaná a často si neví rady. Mohou se dostavovat pocity beznaděje, přitom někde v hlavě má myšlenku, že by přece měla být šťastná,“ upozorňuje terapeutka Mgr. Jiřina Maršálková z Mindwell. Upozorňuje tak na častý vnitřní konflikt, kdy depresivní příznaky po porodu může prožívat až každá pátá žena, přičemž samotná poporodní deprese jako diagnóza se týká 10 až 15 % matek.
Matrescence: Přerod, o kterém se nemluví
V souvislosti s přechodem z role ženy do role matky hovoří dnešní výzkumy o takzvané matrescenci. Tento termín, který zavedla americká antropoložka Dana Raphael již v 70. letech minulého století, popisuje hlubokou biologickou, psychologickou, vztahovou a sociální proměnu. Jde o vývojovou fázi podobně zásadní a bouřlivou, jako je například dospívání.
Není proto divu, že ženy v tomto období často pociťují nejistotu, frustraci z nedostatku prostoru pro vlastní potřeby a pocit, že se v nové roli teprve složitě hledají. Adaptace na tyto změny musí navíc proběhnout velmi rychle a mnohdy bez dostatečného času na zpracování předchozích zážitků, ke kterým mohou patřit i traumatické prožitky ze samotného porodu.
Pasti nerealistických očekávání a okno tolerance
Společenský tlak na spokojenou matku nutí ženy věřit, že by měly být neustále trpělivé, klidné, organizované a láskyplné. Podle terapeutky Maršálkové je ale splnění takového ideálu doslova „Mission Impossible". Pokud žena nedokáže těmto nárokům dostát, dostavují se pocity viny a selhání, což může vést k její snaze problémy skrývat a oddálit tak vyhledání pomoci.
Rodičovský perfekcionismus a nerealistická očekávání prokazatelně zvyšují riziko depresivního prožívání. Americký neuropsychiatr Daniel Siegel v této souvislosti zavedl termín takzvaného okna tolerance. Jde o optimální stav regulované nervové soustavy, ve kterém máme jasnou mysl a jsme relativně v klidu. Pokud ale zátěž překročí naše kapacity, vypadáváme z tohoto okna a stáváme se podrážděnými, nesoustředěnými, nebo naopak upadáme do emočního útlumu
a odpojení. Je zcela přirozené prožívat vůči mateřství ambivalentní pocity – milovat své dítě, ale zároveň cítit obrovský vztek a zoufalství, když se nedaří je utišit.
Mental load: Zátěž, která nemá začátek ani konec
Kapitolou samou o sobě je tzv. mental load neboli mentální zátěž. Nejde o samotný výkon domácích prací, ale o neviditelné plánování, organizaci a nutnost neustále nosit v hlavě chod celé rodiny. Od režimu dítěte přes lékaře, očkování, nákupy až po pamatování na emoce a potřeby ostatních.
Tato kognitivní práce je vyčerpávající právě proto, že je neviditelná a neoceněná. V České republice navíc přetrvává model, kdy ženy po návratu do zaměstnání odpracují stejný čas jako muži, ale nadále nesou většinový díl neplacené péče. Jak ukazují data institutu EIGE, více než pět hodin denně tráví péčí a domácností 45 % českých žen, avšak pouze 18 % mužů. Tento nepoměr je přímou cestou k chronickému přetížení, vyhoření a zhoršené partnerské spokojenosti.
Kdy už poporodní blues nestačí a je čas na pomoc
Ne každá duševní nepohoda po porodu znamená nemoc. Takzvané poporodní blues, projevující se plačtivostí a zvýšenou citlivostí, se objevuje v prvních dnech po porodu a obvykle do dvou týdnů samo odezní. Kdy je ale nutné zpozornět?
Pokud smutek, úzkost (ta mimochodem zasahuje zhruba 12,3 % žen a bývá hůře rozpoznatelná než deprese) či emoční odpojení trvají déle než čtrnáct dní, je namístě vyhledat odbornou pomoc. Jak dodává Jiřina Maršálková, pokud žena přestává zvládat běžný den, ztrácí zájem o dění kolem sebe, cítí se od dítěte odpojená nebo zažívá vtíravé myšlenky (obsedantně-kompulzivní potíže se objevují u cca 6,2 % žen), neměla by čekat, až to samo přejde.
V dnešní době již navíc není nutné složitě dojíždět do ordinací. Moderní řešení nabízejí digitální terapeutické programy. Ty jsou postaveny na kognitivně-behaviorální terapii, v Česku je jako první plně hradí zdravotní pojišťovny a žena je může absolvovat z bezpečí domova – třeba zrovna ve chvíli, kdy její miminko usne.
Psychické obtíže matek totiž nejsou selháním jednotlivce, ale odrazem celospolečenského nastavení. Kromě emoční podpory bez hodnocení a nevyžádaných rad potřebují ženy především reálnou pomoc – možnost si odpočinout a předat část své neviditelné zátěže někomu dalšímu.
Zdroj: text připravený ve spolupráci s terapeutkou Jiřinou Maršálkovou
