Chcete dokonale poznat sami sebe? Sólo cestování je klíčem k osobnímu růstu
Seznamte se, prosím: To jste vy! K sobě nás totiž nejspíš dovede cesta, na kterou vyrazíme sami, bez parťáka, a která ani nemusí být dlouhá.
Pohádku, jak šel Honza do světa, asi každý dobře zná. Ale jsou i jiné příběhy, které vyprávějí, jak se zpravidla mladý muž či žena vydali na osamělé putování. Ať už bylo cílem odpoutat se od své rodiny a společenství, nebo dokonce svých strachů a slabostí, či objevit své silné stránky i svět kolem sebe. Jaké různé dveře nám může cestování o samotě otevřít?
Samota bývá považována za jeden z klíčů k sebepoznání. Asi nebyla náhoda, že lidé, kteří se vydali na duchovní cestu a nemuseli ji zrovna šlapat po svých, se odebrali do samoty klášterů či ášrámů. Samota totiž neznamená izolaci a pokud je dobrovolná a chtěná, může najednou odhalit ledasco ukrytého uvnitř nás, co rozhodně stojí za prozkoumání.
Jak v sobě najít odvahu k cestování
Také spisovatelka a psycholožka Kristýna Tronečková, která na svých cestách kolem světa zkoumá různé podoby štěstí, by hledající novou inspiraci, ať už pro tvorbu, či životní změnu, poslala nejdřív do nitra jejich duše. „Žádné hlubší a inspirativnější místo neznám,“ poznamenává psycholožka, která se ve své terapeutické praxi zaměřuje na štěstí a pozitivní přístup k životu. K nalezení odvahy podle ní nepotřebujeme nic víc než sami sebe, ať už jsme kdekoli. „Není to otázka prostoru kolem nás, ale v nás. Alespoň tak to cítím já,“ míní Kristýna, která své poznatky z cest shrnula do čtyř knih z edice Cesty za štěstím.
„Nemyslím si, že je nutné jet daleko, abychom našli odvahu,“ přidává se Ondřej Kment, cestovatel a autor knihy Thru-Hike: Nejkrásnější dálkové treky Evropy krok za krokem. Odvahu podle něj totiž častokrát neobjevujeme někde v horách na druhém konci světa, ale úplně nenápadně. „V každodenních situacích, kdy uděláme něco, co nás trochu děsí. Když se rozhodneme začít s cvičením, změnit životosprávu nebo třeba vyrazit úplně sami na výlet s přespáním. Tahle postupně budovaná odvaha nás pak dovede k větším krokům,“ upřesňuje Ondřej s tím, že některé z následných výzev se pak na dálkovém trailu už odehrát mohou.
Výhody sólo cestování vs. výpravy ve dvou
Cestování je tedy jedním ze způsobů, jak najít cestu k sobě. Jaké rozdíly můžeme očekávat, když se vydáme na cestu jako samotáři a když vyrazíme ve dvojici nebo ve skupině? „Jako sólo cestovatelka a výzkumnice jsem prožívala barvitý svět v sobě i okolo sebe, který se tvořil každodenní komunikací s místními. Byla jsem tam já a oni, vesmír vzájemného přátelství a poznání. Nikdy jsem neměla problém spoléhat se na druhé a požádat je o pomoc, což se při sólo cestách ukázalo jako velká výhoda,“ popisuje Kristýna Tronečková, která má zároveň zkušenost s cestováním ve společnosti svého partnera a spoluautora knih Cesty za štěstím Matouše Hurtíka.
„Společně se pouštíme do výzkumu štěstí v různých koutech světa a pak o tom píšeme naše knihy. V každé zemi trávíme vždycky minimálně několik měsíců a v rámci hloubkových rozhovorů s místními nahlížíme za oponu jejich kultury a příběhů. Než jsem poznala Matouše, cestovala jsem mnohdy sama, a to hlavně na studijní pobyty po celém světě, které bývaly často dobrodružnější, než jsem čekala. A během těchto výprav jsem začala zpovídat místní lidi. Dlouze jsem se s nimi bavila, abych zjistila, co je činí šťastnými i co je trápí,“ líčí psycholožka, jak vznikal její akademický výzkum štěstí přetavený mimo jiné do knih, do nichž se později přimíchal Matouš. „Když nyní cestuji s Matoušem, a často i s naším psem Ýtou, vesmír vzájemného přátelství, poznání a pomoci se rozšiřuje,“ přibližuje výzkumnice a dodává, že miluje obě varianty cestování.
„Rozhovory s místními mají šťávu, ať už se s nimi bavím sama, nebo i s Matoušem. Mám ale za to, že z hlediska výzkumu je skvělé zapojit ještě tento mužský element. Je to svěží vítr a proud nových otázek, které by mě třeba předtím nenapadly,“ přiznává Kristýna.
Budování zdravého sebevědomí a odolnosti v extrémních podmínkách
Obě dvě varianty cestování rád střídá a každému by je také doporučil vyzkoušet cestovatel Ondřej Kment. „Jedná se o diametrálně odlišné zkušenosti. Vyrazit na dálkový trek s parťákem je hlavně o přátelství, případně lásce. Hlavním motorem je sdílení a společné prožívání. Parťák vám do určité míry přináší pocit bezpečí a jisté záchranné sítě, což zcela odpadá při sólo trekování,“ vysvětluje cestovatel a dodává, že je celá řada věcí, které ho na cestování o samotě přitahují, ať už je to posouvání vlastních limitů, možnost důkladně si popřemýšlet, rekapitulovat a případně získat odpovědi, či alespoň nadhled.
„Na dálkovém treku se člověk dostává do mnoha prekérních situací, které musí chtě nechtě řešit. Veškerá tato řešení, ať už úspěšná, či ne, přispívají k růstu sebevědomí a samostatnosti. Začne vám docházet, co všechno dokážete. Často jde o věci, o kterých jste dřív jen snili nebo které byly nad vaše síly. Najednou se stávají vaším normálem a s každou další zkušeností rostete jako člověk. Říká se, že aby se člověk posunul o několik kroků dopředu, musí nejprve jít o několik kroků hlouběji. A přesně tuto hloubku dálkový trek poskytuje,“ objasňuje Ondřej a dodává, že on sám často upozorňuje na to, že člověk, který se vydá sám na dálkový trail, má šanci zjistit, jaký doopravdy je. Cesta totiž podle něj umožňuje zbavit se veškerého balastu, který se na nás nalepí ve všedním životě, dovoluje odhodit všechny role, ve kterých dennodenně fungujeme, a nakonec zůstane jen ryzí podstata.
„Ta vás možná mile překvapí, a možná s ní nedokážete být ani chvíli o samotě,“ podotýká s tím, že jemu samotnému každá výprava pomohla poznat další zákoutí jeho osobnosti. „Nejvíce se mi to podařilo při každé cestě ‚na sever‘, tedy do chladnějších zemí jako Island nebo Norsko. Často až extrémní podmínky mi připravily pořádnou zkoušku odolnosti a samostatnosti. Dny a týdny v dešti, větru a zimě vás vyloženě donutí být proaktivní a poprat se s tím,“ vysvětluje Ondřej Kment a připomíná, že takové zkušenosti se mu hodí a využívá je i v běžném životě. „Poskytují mi dostatečný nadhled pro řešení každodenních záležitostí, protože vím, že o život jde v divočině, a ne v práci,“ konstatuje s nadsázkou.
Také Kristýna Tronečková přidává jednu ze svých cestovatelských zkušeností, kdy se na rok vydala studovat a zkoumat štěstí do Bhútánu. „Vycvičená evropskými školami, přijela jsem do Bhútánu a nevěděla si rady – kde bydlet, kde sehnat západní potraviny a jak se přepravovat. ,Kristýna, you think a lot,‘ říkal mi taxikář Pema, když jsem mu líčila svoje starosti s bydlením. ,A to vy, Bhútánci, myslíte málo nebo co?‘ zeptala jsem se v žertu. ,Rozhodně míň než ty!‘ odvětil Pema důrazně. Já na něj jen překvapeně zírala… ,Minulost už nezměníš, takže nemá cenu se jí zabývat. Budoucnost zatím neexistuje a možná ani nebude, takže ji taky nemusíš řešit. Podstatné je žít tady a teď. Opravdovost je pouze v přítomném okamžiku,‘ vysvětlil mi Pema princip bhútánského a zároveň buddhistického myšlení,“ cituje Kristýna svůj zásadní zážitek z první knihy Cesty za štěstím. A co by doporučila někomu, kdo se poprvé chystá vyrazit na cesty sám? „Ať se nebojí a jde do toho! Vrátí se zas o kousek bohatší.“
Zdroj: autorský článek
