Ženy sériové vražedkyně jsou stále záhadou. I díky tomu jsou ale „úspěšnější“ než muži
„Neexistují žádné sériové vražedkyně,“ pronesl ještě v roce 1998 uznávaný agent FBI Roy Hazelwood výrok, který tím vzbudil pořádnou pozornost. Jeho slova odrážela běžně přijímaný názor, který nemohl být dál od pravdy. I díky takovému „pozitivnímu předsudku“ se sériovým vražedkyním daří opakovaně systematicky vraždit a unikat spravedlnosti mnohem déle než mužům.
Než je dopaden sériový vrah, trvá to průměrně čtyři roky, ženská sériová vražedkyně zabíjí dvakrát déle, něco přes osm let. Zatímco muži bývají častěji hnáni sexuálním sadismem, u žen nehraje tak významnou roli. K vraždám přistupují mnohem pragmatičtěji, i když motivace mohou mít v podstatě stejné, a vraždí i kvůli sexuálním motivům, stejně tak ale i penězům, žárlivosti nebo pomstě. Liší se tedy od mužů nějak výrazně?
Hazelwoodův výrok je sice už jen anekdotou a svět se na tvář zla, která může být klidně ženská, dívá jiným pohledem, přesto ale nemáme tak propracované studie, které by se zblízka zabývaly ženskými sériovými vražedkyněmi. Možná si vybavíte slavné rozhovory FBI, kdy agenti podrobně vyslechli desítky sériových vrahů, dokonce o tom vznikl i velmi úspěšný seriál na Netflixu s názvem Mindhunter. Ženy na své pořádné hloubkové interview s trochou nadsázky stále čekají a mohou z toho mít vlastně jistou výhodu. Jedna z pozoruhodnějších statistických analýz na toto téma popsala, že jejich oběťmi bývají děti a senioři.
Vraždy v důvěrném prostředí
Nedostatek informací může mít za následek, že okolo vražedkyň, obzvláště těch sériových, panují dodnes zbytečné mýty. Jak uvádí doktor historie trestního soudnictví a autor Peter Vronsky ve své knize „Female Serial Killers: How and Why Women Become Monsters“ (v českém překladu vyšlo u nakladatelství Grada jako Zrůda Aileen Wuornosová a další kruté vražedkyně): „Částečně je to důsledek naší běžné neochoty uznat, že žena je schopna dlouhodobého násilí, a skutečnost, že ženy často vraždí doma nebo v nemocnicích, kde smrt nemusí být rozpoznána jako nepřirozená a přítomnost ženy na místě činu může mít profesionální souvislost.“
Nemocnice a jiná zdravotnická zařízení představují příležitost pro ty vražedkyně, které mohou vraždy páchat kvůli pozornosti a soucitu, kterého se jim dostává po smrti někoho, na kom jim záleželo nebo o koho pečovaly. Z nedávné doby si můžete vybavit šokující případ britské zdravotní sestry Lucy Letby, které byla v roce 2023 prokázána vina v souvislosti s úmrtím 7 kojenců a pokusem o vraždu minimálně dalších 6 miminek. Stát z jejího případu vyvodil důsledky i pro vedení nemocnice, která ji zaměstnávala a nezasáhla včas, tři lidé jsou v současnosti vyšetřováni za zabití.
Ženy neútočí z temnoty, ale zblízka, a jen zřídka vyrážejí do ulic lovit neznámé oběti, jak to dělají muži. Nenechávají za sebou těla pohozená u silnice, útočí tam, kde to nejméně čekáme. V prostředí důvěry, kde znají své oběti. A to je činí ještě nebezpečnějšími. Nejspíš si také vzpomenete na hrůzný případ Dorothey Puente, o kterém vyprávěl první díl netflixovské série Worst Roommate Ever (Nejhorší spolubydlící). Do nenápadné „babičky“, majitelky penzionu v Sacramentu, by nikdo neřekl, že své starší nájemníky tráví a zakopává do záhonků květin, aby mohla dál pobírat jejich sociální dávky.
Recept na vraha
Vrazi i vražedkyně zkrátka vypadají na první pohled úplně normálně, co je od nás tedy odlišuje? „Víme, že drtivá většina sériových vrahů prožila v dětství traumatické zážitky, obvykle v podobě fyzického a sexuálního zneužívání. To platí stejně pro muže i pro ženy,“ uvádí Vronsky. Svým konstatováním nechce nikoho obhajovat, týraných dětí bylo za minulý rok jen v ČR přes 10 tisíc. Ačkoli jde o zdrcující statistiku, neznamená to, že z nich vyroste 10 tisíc vrahů. „Jde o to, že u zneužívaných dětí se mohou vyvinout psychické stavy, které usnadňují vznik sériového vraha, zejména psychopatie. Naprostá většina sériových vrahů a vražedkyň jsou psychopati,“ přibližuje tento historik.
Stejně jako zneužívání v dětství, zmiňuje Vronsky i narušené citové vazby, poranění mozku nebo sociální vyčlenění z kolektivu. „Podle převládající teorie existuje křehká rovnováha mezi chaotickým nebo násilným dětstvím, narušenou vazbou na rodiče a vrstevníky a biochemickými faktory, které mohou vyvolat vražedné jednání. Zdravé sociální faktory mohou zasáhnout u biochemicky nestabilního jedince, který by jinak měl sklony ke kriminálním chování, nebo naopak,“ přibližuje autor. Vznik sériového vraha či vražedkyně tak přirovnává k ladění zvukového systému. Záleží na nastavení výšek a basů, které může nejen vytvořit sériového vraha, ale i určit jeho typ – organizovaný, nebo chaotický.
Ženské zbraně
Existují tedy mezi muži a ženami, kteří páchají mnohonásobné vraždy, nějaké zásadní rozdíly? Historik Vronsky, který ve svých publikacích mapuje sériové vraždy už od dob antiky a snaží se vyvracet mnohé domněnky, si to nemyslí. Podle něj najdeme největší rozdíl v tom, jak k těmto pachatelům a pachatelkám přistupujeme. Výhodu vražedkyním dávají zejména genderové předsudky, které v jiných oblastech ženám hází klacky pod nohy.
„Předpokládali jsme, že motivy pachatelek jsou diametrálně rozdílné od motivů mužů, protože ženy jen zřídkakdy používají sexuální útok jako prostředek agrese a kontroly. Dokonce jsme se z tohoto důvodu zdráhali charakterizovat ženy jako sériové vražedkyně,“ píše v již zmíněné knize Female Serial Killers. Motivy mají podle něj muži i ženy až překvapivě podobné, jde jim zkrátka o moc a kontrolu, liší se ale ve způsobech vyjádření. Muži své fantazie o nadvládě vyjadřují prostřednictvím sexuálních útoků, které mohou, ale nemusí končit vraždou, a uspokojení jim přináší násilí. Zato většina pachatelek sexuální složku obchází, a přechází přímo k vraždě a krádeži, uspokojení získává ze zmocnění se majetku oběti.
„Zatímco mužský sériový vrah posedlý mocí potřebuje oběť spoutat, omezit a fyzicky napadnout, ženu uspokojí, když ji zabije ,na dálku' jedem nebo tím, že ji zmanipuluje či zaplatí jiným, aby to udělali. Pro ženu je uspokojivější výsledek, než samotný proces. Pachatelka, která se nezajímá o proces, má tendenci zanechávat jen málo viditelných stop, kromě samotné vraždy,“ varuje Vronsky. Podle dat z USA je jedním ze šesti sériových vrahů žena, je ale také docela možné, že kvůli předsudkům je i tohle číslo ve skutečnosti jiné. Zda a jak moc se liší, ukáže až čas a naše ochota si připustit, že toho o lidské psychice ještě zdaleka tolik nevíme.
