Co váš oblíbený seriál neví o psychologii: Šest omylů o „šílených“ vrazích a geniálních doktorech
Policisté, kteří střílí po zločincích, aniž by museli papírovat. Supermoderní laboratoře, kde ze šmouhy vyleze perfektní podobizna pachatele. Naše oblíbené kriminální filmy a seriály musí být hlavně zábavné, a tak se většinou neobtěžují s úmornou nudou a neustálými překážkami, které se vyskytnou v úplně každé práci. Někde něco zkrátí, jinde něco přidají. Jakých chyb se dopouštějí, když zabrousí do vod psychologie?
Je téměř nemožné zapnout televizi, zajít do kina nebo projít knihkupectvím, aniž bychom nenarazili na obraz geniálního, ale šíleného vraha, po jehož stopách jde brilantní detektiv nebo psycholožka. Forenzní čili kriminální psychologové ale rozhodně nemají nadpřirozenou schopnost číst mysl pachatele. I když je mnohem méně dramatický, než jak si ho užíváme v televizi, je tento obor sám o sobě fascinující. Jde totiž o vědeckou disciplínu, která staví na důkazech, nikoli na intuici. Seznam všech hloupostí, kterým bychom mohli o psychologii ve službách spravedlnosti uvěřit, by byl nekonečný. Tady jsou alespoň ty nejčastější z nich.
Omyl: Psychologové sestavují profily pachatelů, protože jsou policisté neschopní
Tohle často vídáme v zahraničních seriálech. FBI má svou Jednotku pro behaviorální analýzu, kterou nabízí zdarma místním úřadům, a spousta detektivů také prochází školením přímo na FBI akademii. V Británii zase existuje program, kde se psychologové mohou stát poradci pro analýzu chování, ale většinou jen sbírají data o obětech a místě činu. Psychologové se speciální odborností občas pomáhají jako konzultanti, ale nefungují jako v televizi. Detektivové si rozhodně nemyslí, že by na to sami neměli. Profily tak sestavuje FBI většinou v těch nejzapeklitějších nebo mediálně nejsledovanějších případech.
Omyl: Psychologové dělají úplně všechno a jsou všude
Někdy je práce kriminálních psychologů ve filmech zaměňována i za to, co dělají psychiatři nebo samotní vyšetřovatelé a vyšetřovatelky. Psychologové mohou například radit ohledně strategií výslechů, ale ve skutečnosti nenahrazují detektivy ve výslechových místnostech. Stejně tak nechodí na místa činů a nezískávají informace od svědků. Ke své práci sice někdy potřebují fotografie z místa činu, ale neskáčou do hrobů ani neuvádí nikoho do hypnózy, aby si vzpomněl na důležitý detail. Stejně tak v první vteřině nepoznají, že jim někdo lže a rozhodně nedokážou předvídat budoucí zločiny elegantní dedukcí. V reálném světě jsou někteří lékaři a lékařky specialisty na hodnocení rizik, ale i oni vědí, že schopnost předvídat budoucí násilné chování pachatelů je složitá a má omezený rozsah.
Omyl: Psychologové rozeberou každého
Psycholog na plátně jenom vstoupí do místnosti a hned analyzuje každé slovo, špínu za nehty a kapku potu za uchem jakéhokoliv člověka a na základě toho mu hned určí diagnózu celé rodiny až do čtvrtého kolene. Realita je ale úplně jinde. Zaprvé diagnózu obvykle stanovují psychiatři, ne psychologové. A i kdyby, nejde o něco, co se dělá mezi řečí. Diagnostika je citlivý a složitý proces, který vyžaduje důvěru, čas a spoustu informací. Ne pár vět a vtípek u doutníku. Psycholog, který by každého na potkání „rozebíral“, by byl jako instalatér, co nemůže odejít z návštěvy, aniž by se vám vrtal v trubkách. Profesionál tohle prostě nedělá.
Omyl: Pachatel to uhraje „na blázna“
Ve filmech to vidíme pořád, ale ve skutečnosti se obhajoba z důvodu nepříčetnosti používá jen výjimečně. V USA je to v méně než 1 % vážných případů. A když už se u soudu použije, uspěje s ní asi jen čtvrtina z tohoto jednoho procenta. Nestačí mít jakoukoliv duševní nemoc. Musí se prokázat, že obžalovaný kvůli ní vůbec nechápal, že dělá něco špatného. To rozhodují odborníci po důkladném posouzení, čili to žádný „geniální“ vrahoun jen tak neuhraje. V praxi je tahle obhajoba extrémně vzácná a těžko prokazatelná.
Omyl: Detektor lži ví všechno
Nejen v legendárním filmu Základní instinkt vypadá detektor lži jako supertechnologie, která okamžitě odhalí, když se maličko zapotíme. Sice to dobře vypadá v televizi, ale bohužel je to i dost mimo realitu. Ve skutečnosti žádné univerzální „signály lhaní“ neexistují. Každý člověk reaguje jinak a lhaní je složitý proces, který se nedá snadno změřit. Na detektoru lži se dá určit, na jaké otázky člověk reaguje, ale už nemůžeme vědět, zda na ně reaguje, protože lže. Jedná se pouze o metodu výslechu a u soudu se výsledky z detektoru lži nemohou použít, vzhledem k jejich nespolehlivosti. Věděli jste, že detektory lži se trefují zhruba stejně přesně jako tipování?
Omyl: Chladnokrevní policisté a detektivky
V seriálech působí jako chladní profesionálové a profesionálky, co bez mrknutí oka zastřelí sériového vraha poté, co se prošli jeho domem hrůzy a našli desítky zohavených těl. Ve skutečnosti jsou ale všichni, co se jakkoliv podílí na spravedlnosti jen lidé. Časté setkávání s tragédiemi a násilím má na ně silný dopad. Například podle výzkumu z Velké Británie mají záchranáři větší riziko problémů s duševním zdravím než běžná populace, ale bohužel si kvůli tomu často ani neberou volno. Posttraumatická stresová porucha u nich není výjimkou, spíše naopak.
Použité zdroje: Psi Chi, the International Honor Society in Psychology, Psychology Today, Semantic Scholar, APA, Mind UK
