Terapeutka Kateřina Cajthamlová má problém s pravdou (komentář)
Dáma, která se proslavila exploatací „tlouštíků“ v televizní reality show, se vydala mezi lidi a bohužel přitom oblažila redaktorku serveru iDnes příhodami z oblíbeného žánru „křičení na mrak“. Vytáhla snad všechny zásadní přísady, které jsou potřeba, aby se člověk mohl důkladně pohoršovat. Záchody, nostalgii po mlácení dětí nebo znalosti biologie ze základní školy.
„Old man yells at cloud,“ tedy starý muž křičí na mrak, je novinový titulek ze seriálu Simpsonovi, ve kterém se vtípek objeví jen na chviličku. Na fotce u článku doslova hrozí pěstí mraku děda Simpson, zmatený Homerův tatínek, který často mluví úplně z cesty. Když začne vyprávět historku z druhé světové, okamžitě řeč stočí na cibuli a asociuje dál třeba s páskem od kalhot. Na internetu si obrázek žije svým životem, stal se z něj mem a stěr, když se někdo zlobí kvůli irelevantním věcem, které nemůže ovlivnit nebo jim ani moc nerozumí.
V případě krátkého rozhovoru s Kateřinou Cajthamlovou, který vyšel tuto středu, má křičení na mrak dvě roviny. Ta první je moje vnitřní křičení. Téměř se mi chtělo směrem k nebi hudrovat: „Proč přízrak přízemní televizní zábavy z nultých let vůbec ještě média oživují?“ Na to je ale velmi snadná odpověď. Redaktorku Ivanu Bachoríkovou totiž v iDnesu poslali na tu nejotravnější novinářskou šichtu – návštěvu filmové premiéry. Musíte se bavit s lidmi, kteří vás vůbec nezajímají a oni se s vámi musí bavit, i když by raději vyzobávali raut. Třeba z toho ale nakonec bude článek a ani jeden z vás tam není zbytečně.
V momentě, kdy v davu redaktorka narazila na ekvivalent dědy Simpsona, měla vyhráno. Postupně se jí rýsoval titulek k rozhovoru, který je onou druhou rovinou. Místo starce naštvaného na cumulus v něm najdeme: „Nás rodiče ‚mlátili' a neměli jsme s tím problém, říká Kateřina Cajthamlová.“ Otázkou je, zda výměna vůbec prošla autorizací, protože Cajthamlová si v textu (v lepším případě) protiřečí. Už chybí jen cibule, druhá světová, a aby z mraku padaly sněhové vločky.
Biologie čurání
Těžko říct, za jakou perlu tento skvostný rozhovor vzít. Nejraději bych vám ho zkopírovala celý a natahovala uši, zda uslyším kolektivní pleskání dlaní o vaše čela. Pojďme třeba ke vnoučátkům, což je asi to nejméně konfliktní téma hned po koťátkách a dalších mláďatech: „Vnoučátka má zatím malá, ale kdyby jednou mělo dojít na určování jejich pohlavní identity, má jasno,“ dozvíme se v textu. Kateřina Cajthamlová k tomu nasazuje neprůstřelnou argumentaci. „Já jsem v tomto směru biolog, takže já si myslím, že existují diagnostikovatelné poruchy sexuální orientace a poruchy sexuální identifikace, ale ty představují menšinu. (…) Takže já bych doporučovala, abychom byli v tomto směru demokraté a biologicky vědomí lidé. Je velký rozdíl mezi ženou a mužem. Fyzická stavba je jiná, mozek, všechno...“
Nevím, jak je na tom mozek paní Cajthamlové, ale mezi „ženskými“ a „mužskými“ mozky existují jen malé statistické rozdíly. Už jen proto bych paní „bioložce“ naopak doporučovala já, aby si něco přestala jen myslet a doplnila si informace alespoň do té míry, aby si nepletla pojmy jako identita, pohlaví a sexualita. Úplně k tomu stačí i brouzdání po netu. Snad i na Wikipedii se dozvíte desítky let staré informace o tom, že nejen gender existuje na spektru, ale že skuteční biologové a bioložky popisují jako spektrum i samotné pohlaví. Je to totiž mnohem složitější než hodina přírodopisu. Když už na bingo kartě škrtáme „biologii“, o dvou pohlavích můžeme hovořit pouze v kontextu rozmnožování.
„Pokud tam dojde k nějakému zmatení, pak je to podle mého většinou vinou vystresované matky, protože stresové hormony v těhotenství ovlivňují rozvíjející se mozek plodu. A ty dětičky za to nemohou, takže je potřeba je ochraňovat. Ale většinová společnost se nemůže začít chovat úplně zvláštně. Já například odmítám chodit na společné záchody. Já chci chodit na dámský,“ popisuje terapeutka své naprosto normální chování, kdy odmítá chodit na záchody ve vlaku, v letadlech nebo na záchody, co mají všichni lidé běžně doma. Má vůbec ještě smysl rozebírat ty vystresované matky? Samozřejmě že stres v těhotenství ovlivňuje plod, ale zatím nemáme žádný vědecký důkaz, že by určoval jeho genderovou identitu nebo kam budeme chodit čurat v knihovně.
Zhroucená generace
Samozřejmě že si paní Cajthamlová může myslet a říkat, co chce. Šíření nesmyslů na základě nedostatečných informací už v době sociálních sítí vůbec nikoho nešokuje. Ostatně sama paní terapeutka se nad nimi v naprosto nekoherentním rozhovoru pozastavila, když uvedla, že se ve své praxi setkává s klienty, kterým sebeúctu narušují neustálé hejty na internetu. „Propadají jim i čtyřicátníci nebo šedesátníci a hroutí se z názorů, které tam na jejich adresu zaznívají,“ shrnula jí v textu Bachoríková.
„A řekla bych, že se projevuje ještě jedna věc. My jsme vyrůstali v celkem divoké době, kdy nás učitelé i rodiče ‚mlátili‘, ale nikdo s tím neměl problém. Házeli jsme po sobě kameny, a pokud jsme něco špatného provedli, dostali jsme pohlavek i od souseda. Tím pádem jsme otužilí, nebereme věci příliš osobně a umíme se na svět dívat s nadhledem,“ uvedla psychoterapeutka, která se specializuje na dospělé.
Tohle už není o nedostatku informací, ale o vyloženě drzém blábolení. Jak to tedy je, paní Cajthamlová? Hroutí se vaše generace z hejtů na sítích, nebo si nebere věci osobně a umí se na svět dívat s nadhledem? Vymyslela si paní redaktorka půlku vašeho „mračného“ stand-upu, nebo si vymýšlíte vy, abyste mohla s arogancí útočit na mladou generaci a zlehčovat cizí traumata? Já nejsem ani terapeut, ani mě neplatí lobby unisexových záchodů. Ze všech těch popisů by se na mě hodila maximálně tak vystresovaná matka. Chápu, že i člověk s praxí v psychoterapii si nemusí být vědom vlastní kognitivní disonance, ale že bude ignorovat poznatky ze svého oboru do té míry, až bude nepřímo obhajovat neefektivní metody násilí, bych očekávala tak maximálně v nějaké epizodě Simpsonových.
