Trik, jak ženy upíchnout do domácnosti? Mýtus biologických hodin
Porodnost rok od roku klesá a lidé se častěji rozhodují pro takzvaný childfree život, tedy být spolu, ale nezakládat rodinu. Každý má své vlastní důvody, ale atmosféra, ve které se mnohým představa vlastního bydlení už dávno rozplynula, tomu jistě nepomáhá. Proč do stresujícího mixu přesčasů a drahého podnájmu ještě přivádět dítě? Snad jen proto, aby nás to jednoho dne nemrzelo… tik, ťak!
Tlak na ženy, aby byly hlavně doma a rodily novou pracovní sílu, existoval už dávno, ale hlodavý červíček „biologických hodin“, který jim odtikává poslední možnost početí, je poměrně nový koncept. Přesto si prohlodal cestičku do kolektivního podvědomí tak hluboko, že máme pocit, jako by šlo o nějakou běžnou pravdu srovnatelnou s modrým nebem a zelenou trávou.
Poprvé se tato myšlenka objevila v roce 1978 na titulní stránce Washington Post: „Hodiny tikají pro kariéristku“. Článek samozřejmě nenapsal nikdo jiný než muž, sloupkař Richard Cohen, který v něm popisuje něco jako složeninu všech úspěšných, atraktivních žen, které jsou spokojeny se svou prací. Tato „kompozitní žena“ na rande sklopí oči a přizná: „Chci mít dítě.“ Cohen tvrdil, že většina žen, které znal, mluvila o tomto „tíkání“, bez ohledu na to, jestli měly partnera, nebo ne.
Netrvalo dlouho a média pojem biologických hodin ochotně převzala. Kariérní ženy, které odkládaly mateřství, byly varovány, že toho budou litovat a že čas neúprosně běží. Psychiatrička, která byla respondentkou v jednom článku, vtipkovala o „syndromu vadnoucí dělohy“. Tyto biologické hodiny ale netikaly ve vzduchoprázdnu, ženy si totiž častěji volily vzdělání, kariéru a nezávislost. Porodnost v USA klesala a i ty ženy, které děti chtěly, s tím často otálely. Do roku 1977 nemělo první dítě dřív než ve třiceti 36 % Američanek.
Skutečné poslání
„Biologické hodiny“ se tak staly způsobem, jak ženám připomínat jejich „skutečné“ poslání, mateřství. I když mohly mít kariéru, cestovat a žít svobodně, údajně v hloubi duše (a těla) toužily po dítěti. Možná to znělo jako popis reality, ale byl to spíš pokyn, a mateřství se dostávalo na přední stránky slavných médií.
V únoru 1982 se na obálce Time objevila herečka Jaclyn Smith, jedna z hvězd tehdejšího seriálového hitu Charlieho andílci, a pevně svírala kulaté bříško. Popisek uvnitř čísla zněl „Kariérní ženy se rozhodují pro těhotenství a dělají to stylově.“ Autor článku, John Reed, se velmi květnatě rozepisoval o tom, jak se v úspěšných ženách probouzí jakési prastaré chromozomální kódování, které je nutí přehodnocovat svou životní dráhu. Podtón už ale tak básnický nebyl. Měla bys to prostě udělat taky, než uvadneš.
Tlakem na ženskou plodnost se zabývá ve své knize Labor of Love: The Invention of Dating (Práce lásky: Vynález randění) Moira Weigel, historička a profesorka literatury. Podle ní sice obavy žen z odkládání mateřství vycházejí z reálných biologických faktů, ale věda, na kterou se odkazují, bývá často složitější a naše představy o ní jsou silně ovlivněné kulturními představami o genderu.
Jako příklad uvádí, že známá statistika, která tvrdí, že každá třetí žena mezi 35 a 39 lety neotěhotní ani po roce snažení, pochází ze záznamů francouzských porodů z let 1670 až 1830. „Přitom s věkem klesá nejen ženská, ale i mužská plodnost, ale na to často zapomínáme. Stále máme tendenci vnímat reprodukci hlavně jako ženskou zodpovědnost,“ upozorňuje Weigel.
Ať už tyto biologické hodiny opravdu cítíte, nebo se jen bojíte, že jednoho dne začnou tikat i vám, nenechte se vyděsit náhodnými čísly nebo slovy lidí, kteří vaši životní situaci považují za nějakou další statistiku. Všimněte si, že v nich často není ani prostor pro vašeho partnera, ani pro kolonku „děti prostě nechci“.
