Eva Tomanová odhalila motivaci sperminátorů. Co vede muže k neoficiálnímu dárcovství?
Nemohou mít dítě přirozenou cestou a asistovaná reprodukce pro ně není řešením. Proto se některé ženy obracejí na sperminátory, muže, kteří darují sperma napřímo, mimo kliniky. Kdo tito dárci vlastně jsou? Jaká je jejich motivace a co je vede ke zplození dětí, které možná nikdy neuvidí? A jaká rizika takový akt skrývá? Režisérka Eva Tomanová, která se tímto citlivým tématem zabývala několik let, nyní otevírá jejich příběhy ve své dokumentární sérii, kterou můžete sledovat na VOD platformě OnePlay.
Vaše nová dokumentární série nese poměrně neobvyklý název – Sperminátoři. Kdo je sperminátor?
Sperminátor je muž, který daruje ženám sperma napřímo, tedy ne přes kliniku asistované reprodukce.
Je tedy vaše dokumentární série víc o mužích, kteří sperma darují napřímo, nebo o ženách, které sperma poptávají?
Já bych řekla, že je o mužích i ženách, protože to od sebe nejde oddělit. Pokud žena chce mít dítě, bez muže se neobejde. Nicméně se dá říct, že v mém dokumentu jsou muži spíš statickými hrdiny, zatímco u žen je patrný vývoj, protože jejich příběhy jsou právě o touze po dítěti a o aktivním hledání biologického otce.
VIDEO TIP: Jakou formu psychické podpory je třeba poskytnout ženě po porodu?
V České republice je v rámci legislativy asistovaná reprodukce umožňována pouze heterosexuálním párům. Je to ten hlavní důvod, proč single nebo lesbické ženy hledají anonymní dárce spermatu?
U lesbických párů je to rozhodně tím hlavním důvodem. Velkým důvodem je to i u single žen, ale současně jedna z hrdinek naší série se vyloženě rozhodla, že chce, aby její dítě bylo počato a přišlo na svět co nejpřirozenějším způsobem. Takže klinika asistované reprodukce pro ni ani nebyla cestou, kterou by chtěla jít.
Setkala jste se během natáčení i s heterosexuálním párem, který by chtěl využít služby dárce napřímo?
Během natáčení jsem se s tím nesetkala, ale historicky ano, protože nápad o natočení dokumentu o sperminátorech jsem nosila v hlavě už deset let. Přestože jsem na něm začala pracovat jako na filmu, odložila jsem ho, a jsem moc ráda, že mohl nakonec vzniknout jako čtyřdílná dokumentární série pro televizi Nova. Kromě jiného také proto, že jsem si mohla vyzkoušet, jaké to je, dělat seriál.
Vy jste předtím nikdy dokumentární sérii netočila?
Ne, já jsem vždycky dělala jen filmy, takže série pro mě byla výzva, protože je to v mnoha věcech jiné. Máte postavy, které musí dějově unést všechny díly, stopáž série je 160 minut, což je mnohem víc než u filmu, proto musíte ty lidi malinko režírovat, na rozdíl od filmového dokumentu, kde máte možnost je prostě jen sledovat. To by ale v sérii nefungovalo. Takže to pro mě byla opravdu výzva.
U žen je motivace, proč hledat dárce spermatu, jednoznačná – počít dítě. Co ale motivuje muže ke zplození dítěte, se kterým velmi často nikdy nepřijdou do kontaktu?
To byla pro mě samotnou velká neznámá a myslím si, že právě tahle otázka byla i tím hlavním důvodem, proč jsem dokument o sperminátorech vůbec chtěla natočit. Upřímně musím říct, že hledat motivaci těchto mužů byla trochu detektivka. Odpověď na otázku, proč někdo daruje sperma napřímo, totiž není jednoduchá.
Když například darujete krev nebo krevní plazmu, tak přirozeně nevyžadujete, aby se vám potenciální příjemci představovali, nejste s nimi v kontaktu, nevíte a ani nepotřebujete nebo nechcete vědět, komu svoji krev dáváte. U darování spermatu ale muži zpravidla chtějí vědět, kdo bude jeho příjemkyně, a chtějí vědět, jestli se to povedlo, jestli žena skutečně počala a z jejich spermatu se narodilo dítě.
Na co jste tedy během natáčení přišla?
Pokud byste si dala inzerát, že sháníte dárce spermatu, s naprostou jistotou se vám ozve spousta mužů, kteří za svoje sperma buď budou chtít peníze, nebo budou trvat na tom, aby k početí došlo „přirozenou“ cestou, a budou po vás tedy chtít sex. Což ale není případ hrdinů mého dokumentu a já sama jsem na takové muže nikdy nenatrefila, protože se mi na natáčení ozývali pouze lidé, kteří to mysleli vážně. To, že v dokumentu vystupují pod svým jménem a ukazují svou tvář, je nepochybná záruka toho, že své dárcovství myslí opravdově.
Abych pravdu řekla, u všech mých hrdinů mě překvapila ochota, otevřenost, upřímnost a bezproblémová spolupráce, všichni měli touhu téma přímého dárcovství otevřít a mluvit o něm.
Se všemi jste se potkávala, poznávala je, se všemi jste mluvila. Dokážete na základě toho říct, jestli mají tito muži něco společného?
Jsou to většinou vzdělaní lidé, hodně z nich dokonce prošlo Armádou České republiky, což byl zajímavý fakt, který si vysvětluji tak, že vojáci mají z principu silnou potřebu pomáhat tam, kde je potřeba, takže proto možná i ženám, které by jinak neotěhotněly. Jejich motivace ale byly různé, dobrý pocit z toho, že někomu pomáhají, je bez debat přítomen vždy, ale u některých byla hlavní motivací například velká touha tady po sobě něco zanechat. Jiní z těchto mužů jsou dobře zajištění, už si v životě něco zkusili, lecčím si prošli a to jediné, co by si ještě přáli, je dítě. Protože se jim ale z nejrůznějších důvodů nepodařilo založit vlastní rodinu, rozhodli se pomoct někomu jinému, aby tuto rodinu mohl mít.
Jaká jsou rizika spojená s přímým dárcovstvím?
Když pomineme muže, kteří si takto hledají příležitostný sex, pak většina samotného dárcovství probíhá tak, že se muž se ženou domluví, někde se potkají, on jí předá kelímek s ejakulátem a oba si jdou svou cestou. Dohoda je taková, že pokud se oplodnění zdaří a dítě se narodí, muž nebude zapsán v rodném listě, a předáním spermatu to pro něj tedy končí.
Mezi takovými muži a ženami panuje obrovská vzájemná důvěra, protože právě tady je to největší riziko. Pokud by totiž jakákoli ze stran chtěla, aby byl otec zapsán do rodného listu, mohou skončit až u soudu a je velmi pravděpodobné, že ten by došel k rozhodnutí, že je v zájmu dítěte, aby mělo oba biologické rodiče, a otce do rodného listu zapsal. Překvapilo mě ale, že ani jeden z mých hrdinů se nesvěřil, že by měl nějaké špatné zkušenosti s dárcovstvím, že by po něm žena třeba časem chtěla alimenty nebo že by skončil u soudu, takže je vidět, že tato důvěra funguje, a bylo to pro mě hezké zjištění.
Na druhou stranu, a vidíme to už v prvním dílu vaší dokumentární série, o sobě často tito lidé nevědí skoro nic, znají jen svoje křestní jméno, které může být vymyšlené, mají na sebe mail, možná telefonní číslo, kterých také není těžké se zbavit…
To je pravda, i podoby dárcovství, stejně jako motivace mužů, se hodně různí. Někteří muži opravdu striktně trvají na anonymitě, volají ženám ze skrytého čísla, mají jednorázové maily, a pro ženu by bylo opravdu prakticky nemožné je zpětně dohledávat. Na druhou stranu ale mám v dokumentu i muže, kterého jsem natáčela pouze zezadu, aby jeho identita byla skrytá. Přitom to nebylo proto, že by si nepřál veřejně vystoupit, ale proto, že už tímto způsobem zplodil padesát dětí, s většinou z nich se stýká, některé si bere na víkendy, na prázdniny, jejich matkám jezdí pomáhat, třeba když potřebují vyměnit bojler nebo vykachlíčkovat koupelnu. Nechtěl, aby jeho vystupování v dokumentu mělo dopad právě na jeho děti.
V anotaci k vaší dokumentární sérii píšete: „Sperminátoři mají společnou touhu rozšířit svůj genofond, která je postupně pohlcuje natolik, že ji staví nad všechny vlastní zájmy.“ Může se tedy i altruismus stát jistou formou závislosti?
Altruismus nám určitě přináší dobrý pocit z toho, že někomu pomáháme, a na tomto dobrém pocitu se asi závislými stát můžeme. Ruku v ruce s tím jde často nějaký obdiv od ostatních a řekla bych, že muži z mého dokumentu to chtějí zažívat opakovaně. Ostatně, kdo by nechtěl. Podle mě je přirozené chtít po sobě na tomto světě něco smysluplného zanechat a děti jsou určitě to největší, co tady po sobě zanechat můžeme.
To bezesporu ano, ale drtivá většina z nás má děti společně s touhou se o ně starat, vychovávat je a být s nimi, zatímco tito muži mají často děti, které nikdy v životě neuvidí. Je tedy nějaká cesta ven z té závislosti na dobrém pocitu?
Většinou si tuto závislost na dobrém pocitu nahradí něčím jiným nebo si založí svoji vlastní rodinu a věnují svůj zájem, péči a čas svému potomkovi.
Jaký příběh nebo jaký okamžik byl pro vás osobně během natáčení dokumentu nejsilnější?
Nejdelší čas jsem určitě prožila s hrdinkou Vlaďkou, takže to je pro mě životní příběh, který se překlenul v přátelství. Příběhy, které v sérii uvidíte a které jsem se svými hrdiny a hrdinkami prožívala, jsou nesmírně rozdílné, ale současně jeden každý z nich je strašně silný. Asi nedokážu říct, který by byl pro mě nejsilnější, protože u každého z nich jsme se dotkli hluboké intimity, což je nesmírně vzácná věc. Právě intimitou je ta série naprosto výjimečná.
Tématům kolem umělého oplodnění a náhradního mateřství se věnujete už asi patnáct let. Čím jsou vám tak blízká?
To nevím, asi by se dalo říct, že ke mně tato témata nějak sama chodí. Nemám to tak, že bych si řekla – teď natočím fi lm o tomhle a potom o něčem úplně jiném. Přiznávám ale, že abych se rozhodla nějaké téma zpracovat, musí mě vzrušovat. Když ho pak mám v hlavě nějakou dobu a pořád mě vzrušuje, nakonec ho vždy začnu dělat.
O náhradním mateřství jste už natočila dokumentární film Duši neprodám. Dokážete říct, jestli mají náhradní matky něco společného se sperminátory?
Určitě touhu pomoct druhým, ale u náhradních matek je ta pomoc samozřejmě daleko hlubší zásah do života, do těla i do psychiky. Přece jenom dárce spermatu má svoji pomoc odbytou za pár minut, ale náhradní matka v sobě devět měsíců nosí a potom porodí dítě, které na konci odevzdá rodičům. Už během natáčení dokumentu jsem si říkala, a dodnes jsem na to nenašla odpověď, jestli se z takové zkušenosti může úplně vzpamatovat, protože si nedokážu představit, že si po tu dobu k dítěti nevybuduje žádný vztah.
Máte za sebou současně řadu dalších dokumentů, mimo jiné Začít znovu o vztahu HIV pozitivní matky tří dětí a sňatkového podvodníka, toho času ve výkonu trestu, nebo Stále spolu o rodičích žijících se svými devíti dětmi mimo systém v maringotkách na Šumavě. Vzrušují vás hlavně extrémní témata?
Možná jsem poznamenaná svojí dlouholetou prací na pořadu Na vlastní oči, pro který jsem natočila skoro sto padesát reportáží, protože tam laťka schválení příběhu, že je dostatečně zajímavý pro reportáž, byla nastavena opravdu hodně vysoko. Takže mi to asi zůstalo i při výběru témat pro dokument. Ale zároveň musím říct, že mě oslovují také kreativní producenti, abych točila věci na zakázku, což dělám moc ráda, protože jde o věci, které by mě samotnou nenapadly, a mě moc baví hledat cestu, jak je uchopit, za jaký konec je vzít. A to jsou zpravidla úplně jiná než extrémní témata.
Jak moc je pro vás jako pro dokumentaristku těžké do příběhů, o kterých natáčíte, nevstupovat a jejich aktérům třeba neradit, i když vidíte, že se řítí do nějakého průšvihu?
Upřímně nedokážu říct, jestli se mi taková situace vůbec stala. V zásadě ale beru hrdiny svých dokumentů jako spolutvůrce. Mám sice nějakou představu, odkud kam by dokument měl jít, jaký oblouk bych chtěla vyklenout a co bych jím chtěla říct, ale zároveň situace, do kterých se aktéři dostávají a které je potkávají, vycházejí čistě z nich, protože kdyby to tak nebylo, tak by se v nich ti lidé necítili dobře ani přirozeně a nechtěli by to dělat.
Já vás samozřejmě nepodezírám z toho, že byste své hrdiny a hrdinky režírovala a stavěla do nějakých umělých situací. Ptám se spíš na to, jestli máte někdy chuť je zachraňovat.
Většinou tu potřebu nemám, protože to ani nepotřebují. Konkrétně v sérii Sperminátoři jsou to všechno chytří lidé. Pamatuju si ale, že jsem kdysi točila reportáž o otevření věznice pro matky s dětmi. Z ní pustili na svobodu paní se dvěma malými holčičkami a ona okamžitě po propuštění šla a vzala si půjčku s šíleně vysokým, lichvářským úrokem. Tehdy jsem do toho opravdu vstoupila, donutila ji ty peníze vrátit, doplatilo se něco, co už stihla utratit, a průšvih byl zažehnán. No a ona mi hrozně vynadala, že vůbec nedokážu pochopit, jaké to je, mít v ruce osmdesát tisíc a dělat si s nimi, co chci, a půjčila si je znovu někde jinde. Takže to mě z nějaké nevyžádané snahy pomáhat vyléčilo.
V mé práci je naprosto zásadní lidi a jejich rozhodnutí respektovat a nesoudit, protože jinak se vám nikdy neotevřou. Samozřejmě to ale není jen moje zásluha, ale celého mého týmu, který je naprosto skvělý, realizuji s ním už několikátý projekt, a vždy, když se s námi hrdinové a hrdinky našich dokumentů loučí, je jim líto, že už se nebudeme vídat. Je to právě celý můj tým, který na natáčení tvoří úžasnou atmosféru, a já jsem strašně ráda, že můžu pracovat právě s nimi, bez nich by to nešlo.
Zdroj: autorský článek
