Hororový hit Backrooms nás konfrontuje s nepříjemnou pravdou o terapiích
Vůbec nejúspěšnější snímek produkční společnosti A24, která se soustředí na autorské snímky a pravidelně nás zásobuje uznávanými uměleckými horory, je debutem teprve dvacetiletého Kanea Parsonse. Režisérova generace se prakticky narodila mezi smartphony s rychlým internetovým připojením. Ale zneklidňující prostory za nenápadným obchodem s nábytkem v sobě kombinují i prožitky mimo digitální svět.
FBI varuje, že šíření tohoto záznamu je přísně trestáno. Ocitáme se v prázdné chodbě s nepříjemným osvětlením, všechno je žluté. Osvětlení, tapety. Tapety jako stvořené pro vraždu. Střih. Jsme ve skladišti, září tam nějaký izolovaný výbuch? Možná je to vchod? Těžko říct, záznam z kamery je velmi nekvalitní, jako domácí video z 90. let. V dalším záběru vidíme několik plakátů s pohřešovanými osobami. Střih. Tři muži v protiradiačních oblecích postupují stejnými žlutými chodbami, jako jsme viděli prve. Na těch chodbách není vůbec nic zvláštního, až na jejich prázdnotu a fakt, že nikde nezačínají a zdánlivě ani nekončí.
Tak vypadají některá krátká videa s miliony zhlédnutí, která začal Kane Parsons umisťovat před čtyřmi lety na YouTube. O inspiraci covidovými lety, kdy bylo Parsonsovi sotva čtrnáct, není třeba diskutovat. Fascinace liminálními prostory už ale existovala dávno předtím, a to samozřejmě i v žánru hororu. Připomeňme si například filmový evergreen Osvícení, který se odehrává v opuštěném hotelu. Málokdo by se cítil sám v rozlehlých chodbách příjemně. Pamatujete si, když jste jako malí zůstali nemocní sami doma? I důvěrně známé prostředí, nezvykle prázdné a ponořené do ticha, může ukrývat netušená nebezpečí…
Jeden z populárních moderních hororů se zabývá právě prostorem, který se vymyká chápání. Román House of Leaves, také debut, vyšel přesně na přelomu tisíciletí a získal si i díky internetu kultovní následování. Nezfilmovatelný (a místy i nečitelný) příběh o domu se vstupem do nezmapovatelných míst bezpochyby ovlivnil internetový žánr creepy-pasta. Stejně jako Backrooms se jeho děj odehrává v průběhu 90. let, a pokud tím Parsons přímo nevzdává hold této (dnes už) klasice, podařilo se mu vytvořit minimálně podobně děsivý architektonický horor posouvající psychologickou linku do doslovného vztahu mezi terapeutkou a pacientem.
Kolektivní akce
Clark toužil po kariéře architekta, ale už spoustu let „přechodně“ prodává nábytek. V zoufalé reklamě se snaží nalákat alespoň nějaké zákazníky, kteří by mu pomohli zaplatit účty za terapii. S doktorkou Mary se na sezeních vrací k hořkému rozchodu s manželkou, své další životní prohře. Na co sáhne, to se postupně rozpadá, jako by ho snad pronásledovalo nějaké prokletí. Ani terapie nikam nevede a Clark se motá v kruzích. Mary píše svépomocné knihy, které si můžete objednat v teleshoppingu, ale přes své dobře míněné rady nemůže poradit sama sobě. Dosud se nevyrovnala s hlubokým traumatem z dětství a dost možná se s ním nevyrovná nikdy. To z ní dělá ideální kandidátku na to, aby se na své pacienty dokázala nezdravě navázat a snažila se je zachránit za každou cenu.
Pokud patříte k fanouškům hororů, ale nemáte rádi „módní vlny“ příliš populárních děl, můžu vás ubezpečit, že i přes jistou nepřekvapivost první půlky filmu a drobná klišé stojí Backrooms za vaši pozornost. V případě, že fandíte psychologii, vás nejspíš zaujme právě otisk Clarkovy osobnosti v ději, hrůze i nekonečných prostorách.
Osobně považuji za nejmrazivější část snímku jednu nepříjemnou, ale podstatnou pravdu o terapiích. Přes všechny osvětové kampaně na sociálních sítích a společenskou náladu, která fandí druhým šancím, seberozvoji a destigmatizaci duševních potíží, přes všechny nepopiratelné pozitivní přínosy terapie za celou historii stále existují problémy, které terapie prostě vyřešit nemůže. Ať je to covid, inflace, ceny benzinu, nedostupné bydlení, nebo izraelsko-palestinský konflikt. I kdyby šli na terapii všichni světoví lídři, nejspíš by dopadli jako Clark. Deprese, úzkost a nezdravý coping nejsou jen v naší hlavě, ale taky všude kolem nás. A to je ten největší horor, ze kterého se zdánlivě nedá uniknout. Doufám, že schopnost rozlišit, co je naše osobní selhání a co selhání systémové, si také časem vyslouží nějakou osvětovou kampaň. Úsilí o laskavost a bezpečí je koneckonců kolektivní akce.
Autorka komentáře se podílí na tvorbě filmového podcastu Hodný, zlý a kritický.
