Vydržet nestačí. Sportovní psycholožka o odolnosti, poruchách příjmu potravy a těle jako značce
Psychická odolnost, poruchy příjmu potravy, sociální sítě a tlak na výkon – témata, která spolu zdánlivě nesouvisejí. Sportovní psycholožka PhDr. Gabriela Kloudová je však propojuje do jednoho obrazu: toho, co sport s lidskou psychikou opravdu dělá. U dětí i dospělých. Na hřišti i na Instagramu.
Gabriela Kloudová pracuje s odolností každý den. Pomáhá olympionikům zvládnout tlak vrcholných závodů, dětem vyrovnat se s neúspěchem v soutěži a dospělým amatérům najít cestu zpátky po zranění nebo vyhoření. Ve všech těchto kontextech naráží na stejné nedorozumění.
„Odolnost si lidé často pletou s otrlostí,“ říká na rovinu. „Myslí si, že odolný člověk prostě vydrží a nestěžuje si. Ale to není odolnost, to je potlačení. A potlačení dříve nebo později vybuchne.“
Odolnost není vlastnost, je to proces
Kloudová poukazuje na zásadní rozlišení: odolnost není vrozený rys, s nímž se člověk buď narodí, nebo nenarodí. Je to soubor dovedností, kterým se lze naučit a které lze rozvíjet v každém věku. Klíčová je přitom právě zkušenost s neúspěchem. Jenže přesně tady dělají rodiče, trenéři i celý systém chybu.
„Dítě potřebuje zažít selhání v bezpečném prostředí, tedy tam, kde se nebude bát reakce dospělých. Potřebuje vidět, jak s neúspěchem pracuje někdo, koho respektuje. A potřebuje pocítit, že selhání není konec.“
Totéž platí pro dospělé. „Člověk, který se jako dítě naučil vyhýbat nepříjemnému, si tuto strategii nese s sebou dál. Dá se přepsat, ale vyžaduje to vědomou práci.“ Odolnost se buduje po malých krocích – člověk si postupně zvyšuje zátěž, naloží si o trochu těžší činku nebo vydrží o pár vteřin déle, když je situace velmi nepříjemná.
Jeden z nejneočekávanějších rozměrů rozhovoru se přitom týká temné stránky odolnosti. Sport odměňuje schopnost odložit bolest, ignorovat únavu a podřídit všechno výkonu. Jenže přesně tyto vlastnosti mohou být v jiných životních kontextech destruktivní.
„Vidím to u vrcholových sportovců, kteří přicházejí do terapie kvůli vztahům. Jsou zvyklí na to, že emoce jsou překážkou. A pak nechápou, proč jim nefunguje partnerství nebo proč je pro ně tak těžké říct, že potřebují pomoc.“ Ale i pro dobrý sportovní výkon je potřeba umět s emocemi zacházet, nikoli je potlačovat.
Tělo pod tlakem – od tribuny po Instagram
Jenže tlak na výkon se nepodepisuje jen na psychice. Kloudová upozorňuje na téma, o kterém se ve sportu mluví stále příliš málo: na poruchy příjmu potravy, a to daleko za hranicí světa gymnastek a balerín.
„Nedávné výzkumy ukazují, že příznaky poruch příjmu potravy vykazuje až 80 procent závodníků v kontaktních sportech, jako je judo nebo MMA. Jsou to silní, svalnatí muži, a o nich se v této souvislosti skoro nemluví.“ Porucha příjmu potravy je přitom ve sportovním kontextu velmi snadno maskovatelná: sportovec jí zdravě, trénuje intenzivně a okolí jeho chování čte jako disciplínu, nikoli jako symptom.
Sociální sítě tuto hranici dál rozostřují. A nejde zdaleka jen o teenagery:
Dospělí rekreační sportovci jsou vystaveni fitness obsahu, který normalizuje extrémní disciplínu jako ideál.
Vrcholoví sportovci se stávají influencery, jejich těla jsou součástí profesní značky a sponzorských smluv.
Algoritmy odměňují vizuálně atraktivní postavy, nikoliv zdraví nebo výkon, a sportovci to vědí.
„Mám klientky, které se po těhotenství vrátily ke sportu a sledují na Instagramu, jak jiné ženy vypadají šest týdnů po porodu,“ říká Kloudová. „To je jiný typ tlaku než tlak trenéra, ale psychologicky podobně devastující.“
„Tvrdost, která pomáhá na závodní trati, může být přesně to, co ničí vztahy doma. A disciplína, která ve sportu funguje jako ctnost, se může v jiném kontextu stát nemocí.“
Jak poznat, že má sportující teenager nebo dospělý s jídlem skutečný problém? Kdy je tlak ještě zdravý a kdy už poškozuje? A co dělat, když sportovní mentální vzorce začnou škodit v osobním životě? Poslechněte si druhý díl podcastu Moje psychologie s Gabrielou Kloudovou na všech podcastových platformách a na YouTube.
Zdroj: autorský článek
