Sama v lese: Raději s mužem, nebo s medvědem?
V letošním roce v květnu opanovala sociální sítě na první pohled nadsazená otázka, zda by se ženy cítily bezpečněji samy v lese, kdyby v něm byl medvěd, nebo náhodný muž. Čistě hypotetický scénář vygeneroval nepolevující množství příspěvků a – jak to tak na internetu bývá – nenávisti. Online „bitvu pohlaví“ přitom nechtěně nastartoval člověk, kterému jde o pravý opak. O empatii.
Použijte mozek a napojte se na svou představivost. Představte si na chvíli, že jste někdo jiný a zkoumejte, co prožívá. Pak to pochopíte,“ uzavřel v březnu 2024 uživatel @callmebkbk tiktokovou reakci, která si momentálně razí stopu v našem kulturním vědomí. Bohužel už jen jako ohlodaná informační dřeň prosta tohoto dovětku. Těžko odhadovat, jestli se to, co zbylo, zařadí po bok existenciální otázky o utrpení nevinného dítěte z Bratrů Karamazových, nebo spíš do kolonky „aby řeč nestála“, jako se ptáme nových známých na knihy, které by jim dělaly společnost na pustém ostrově. @callmebkbk reagoval na postřeh, který na první dobrou napadne možná i vás – z žádného důvodu není děsivější potkat v lese muže než medvěda. Tiktokerovi, který se snaží veřejnost svými příspěvky vzdělávat proti misogynii a homofobii, ale stála tato hypotetická volba nad hlubším zamyšlením. „Muži mohou debatovat, zda je něco horšího než smrt, ženy ne,“ uvedl ve své odpovědi.
Svůj pohled v tomto konkrétním videu vysvětlil tak, že dívky a ženy učíme, jak se bránit všemi prostředky, pokud je bude chtít někdo odtáhnout do auta – protože je lepší položit život v sebeobraně, než cokoli, co se může stát „pak“. Považujeme za nutné ženy vzdělávat o tom, jaké se „pak“ budou hodit důkazy, mají se proto bránit doslova zuby nehty, aby mohlo svědčit alespoň DNA útočníka. Tiktokerovi vadí nastavení společnosti, ve které se ženami automaticky počítáme jako s potenciálními oběťmi a zdá se, že je nám to jedno. Je pro nás úplně normální předpokládat, že se s takovým útokem někdy v životě setkají, ale dál už nepřemýšlíme, jaká je to vlastně alarmující vizitka našeho světa.
Pointa @callmebkbk tedy byla nesoudit vše jen vlastníma očima, když nás hrozba potenciálního násilného útoku na polovinu populace vlastně nechává chladnými. Představa, že se před námi v lese vynoří cizí muž, pak logicky vyvolává v různých lidech různé pocity. Záleží na našich zkušenostech, výchově a tedy i, ať chceme, nebo ne, našem pohlaví.
O slepicích a lidech
Medvědí dilema akcelerovala dubnová anketa z ulic Londýna, ve které 7 z 8 žen zvolilo medvěda. Toto video z tiktokového kanálu screenshothq získalo za 3 týdny přes 14 milionů zhlédnutí a 2 miliony lajků a tisíce žen se v následných reakcích rozhodly vysvětlit svou volbu. „Pomáhala jsem kamarádovi se stěhováním, když jsem mu organizovala šatnu, vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a zahnal mě do kouta. Sahal na mě, mluvil o svých sexuálních touhách a frustracích a řekl mi, že ,teď si se mnou může dělat, co chce‘. Byla jsem tak strašně vyděšená. Přišel mě vyzvednout přítel a od té doby jsem s kamarádem nemluvila. Mám opravdu strach, a proto jsem si vybrala medvěda,“ svěřila se jedna anonymní uživatelka na Facebooku, o které by se dalo ve světle dalších příběhů říct, že měla ještě „štěstí“.
Jako by tato hypotetická situace dala ženám prostředek k vyjádření jinak těžko sdělitelných, a co je důležité, také často nepředstavitelných zážitků. „Medvěd vám neřekne, abyste dělala, že se vám to líbí. Když vás zabije medvěd, nikdo se nebude ptát, co jste měla na sobě. Neřeknou vám, že máte mlčet, protože má medvěd celý život před sebou. Pokud přežijete a oznámíte, co vám medvěd udělal, jeho kamarádi pro něj nebudou lhát u soudu. Pokud máte strach z medvědů, nikdo vám nebude tvrdit, že přeháníte. Po útoku medvěda vás lidé opravdu politují a nejspíš vám budou věřit.“ Pokud se někdo nedokáže do obětí násilných útoků vžít, tak, jako si to přál @callmebkbk, takto provokativně podané výpovědi mu v tom přece jen mohou pomoct.
Ale jak už to tak na internetu bývá, tato nereálná situace nám místo cvičení v empatii ukazuje reálnou nenávist, která se zacyklila do absurdní frašky. Heslo „kolik grizzlyho zabití za rok“ se ve světě googlí o 2850 % více než jindy. Denně se objevují stovky příspěvků, obrázků nebo koláží s medvědy, muži, ženami, krví a karikaturami. Když otevřeme sociální sítě, můžeme narazit třeba jen na milé video o přátelství mezi medvědicí a ženou, která ji zachránila z pytlácké pasti. O kus dál už ale na nás huláká další: „Upřímně, byl bys raději v poušti se psem, nebo se ženou?“ ptá se v něm uživatelka, která je jen další vločkou v ohromné obsahové lavině na toto téma. A stejně jako spousta dalších, ani ona nepochopila zadání.
Jak genderové stereotypy ovlivňují naše vztahy?
„Ach, ty hloupé ženy, vždyť by je ten medvěd zabil,“ dal by se eufemisticky shrnout leitmotiv této strany, u které se místy zdá, že by takový osud ženám přála. „Aspoň by si to neužíval,“ vysvětluje dál svou zkušenost druhá. Ženy běžně dehumanizujeme jako slepice, krávy nebo čubky, u mužů saháme po oslech, volech a prasatech a je nám to všem už tak nějak úplně jedno (aniž bychom přemýšleli, co to vypovídá o našem vztahu ke zvířatům). Jakoby ale opačný akt, kdy do zvířecí říše saháme proto, abychom v lidech viděli zase jenom lidi, najednou ťal do živého nervu. Hypotetická situace ve virtuálním prostoru se stává až příliš skutečnou.
Diskusi na internetu nevyhraješ
Ano, někteří lidé skutečně nechápou, proč by si kdokoli zvolil medvědí překvapení místo lidského, což je bez znalosti kontextu s tímto dilematem nejspíš přirozená reakce. Medvěd nás může slupnout jako malinu. Strach ale momentálně nahání místo zvířat naopak množství lidí (většinou mužů), ve kterých provokativní odpovědi neprobouzejí zvědavost (a v ideálním světě i touhu naslouchat), ale agresivitu. Zástup prudce reagující na ty, kteří se více bojí představy setkání s cizím mužem v lese, se stává výmluvným svědectvím jádra problému.
Tím nikdy neměli být samotní muži ani medvědi. Vždy šlo jen o pomyslný scénář, který nás měl více napojit na ostatní a učinit nás citlivějšími ke zkušenostem lidí, se kterými nemáme třeba vůbec nic společného. Měl nás přimět ke změně našeho uvažování. Nikdo si nikdy nebude moct reálně vybrat, na koho narazí v lese, večer na ulici nebo ve škole. V některých životních fázích či situacích si nemůžeme vybrat dokonce ani s kým budeme sdílet domácnost.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Jiní takovým těžkostem ale nikdy čelit nebudou a pokud si netroufají nebo nechtějí uvědomit, že na světě nejsou sami, mohou se stát součástí problému. Už ani ne jako nečinní přihlížející, ale jako někdo, kdo se ani neobtěžuje podívat. Pokud je takový člověk v pozici autority, svou omezenou perspektivou potom může systémové problémy ještě prohloubit. Viděli jsme to ostatně při debatách okolo Istanbulské úmluvy nebo redefi nici znásilnění.
To, co po třech měsících medvědích výměn na internetu sledujeme, je vykrystalizovaná misogynie tvářící se jako odmítání nenávisti k mužům, střídaná misandrií, halící se do boje za ženská práva. Tu a tam ji prokládá rasismus. Klávesnicemi létají vyhrocené emoce snad rychleji než vzrušení v našem mozku. Nad „nadšením“ z toho, jak se který muž odkopal jako ignorant, či pohoršováním nad zveličováním některých nepovedených vtipů, pak „moudře“ bdí ti, kteří vybízejí k „racionální diskusi“. Takhle to nepůjde, odložme emoce, pojďme se bavit rozumně, umírňuje nás blahosklonně třetí tábor, který zapomněl, že diskuse na internetu se nedá vyhrát.
Emotivní vs. racionální
Jakkoli to zní lákavě, opakem emotivní diskuse není diskuse racionální. Racionální vs. iracionální je odlišná kvalita od emocionální vs. neemocionální. Mylná představa, že když chceme dosáhnout racionálního výsledku, musíme vést diskusi bez emocí, je rozšířená jako plevel. Pokud někomu říkáme, že je „příliš emocionální“, většinou ho spíše nechceme poslouchat, nebo jeho emoce uznat. Kolikrát už jsme to sami od někoho slyšeli? Být emocionální nás nesmí diskvalifikovat, být emocionální je lidské.
Než jsem se pustila do psaní tohoto textu, hledala jsem příčiny, kvůli kterým podceňujeme zkušenosti ostatních a nedokážeme je pochopit. Narazila jsem na pojem „mezera v empatii“ (empathy gap). Buď se nacházíme v „horkém“ stavu, když je naše duševní pohoda ovlivněna hladem, sexuální touhou, strachem a podobně, nebo „studeném“ stavu, který naopak není ovlivněn emocemi či tělesnými potřebami. Tak či onak, nedokážeme si naplno uvědomit, že je tento stav pouze dočasný a nedokážeme předvídat, jak se zachováme v tom druhém případě. Věříme, že vždycky budeme stejně vzrušení nebo rozumní, jako jsme teď. Například nám po poslední cigaretě bude připadat velmi snadné přestat kouřit, než když se pak ráno vzbudíme s touhou si zapálit.
Když se nedokážeme pořádně vžít ani sami do sebe, „mezeře“ se nevyhneme ani v mezilidské empatii. Neuvažujeme, jak silně mohou být ostatní lidé ovlivněni svými emocemi či tělesnými pocity. Pokud jsme „chladní“ a kamarádka křičí na přítele do telefonu, protože zapomněl koupit mrkev, můžeme se v duchu smát, že je úplně mimo. Naše schopnost porozumět perspektivě druhých je vzácná.
Pochopila jsem zadání?
„Proč se muži rozčilují nad tím, že ženy volí medvědy? Copak nevidí, jak hnusně se k nim chovají?“ Možná se to rozhodli nevidět, ale možná, že to opravdu vidět nemohou. Žijeme totiž v systému, který má stále ještě velmi daleko do rovnosti, ke které se ofi ciálně vztahuje. Všechny aspekty našeho světa se staletí odvíjely od toho, že muži vždy byli hlavními vzory a standardy. Podrobně se tomu věnuje kniha Neviditelné ženy britské novinářky Caroline Criado Pérez, která nedávno vyšla v českém překladu.
Nabízí hořký pohled na společnost postavenou odshora dolů pro muže – od vládních nařízení po infrastrukturu, od zákonů a profesních žebříčků, které upřednostňují muže, až po takové „detaily“, jako testování bezpečnostních prvků v automobilech čistě na mužských fi gurínách, kvůli čemuž ženy doslova platí zdravím či životem. Ženy se i v 21. století v srdci Evropy rodí a vyrůstají do světa, který k nim není ohleduplný, a Caroline Pérez to dokládá daty a výzkumy. Racionálně.
Jako by se k racionálnímu prostě strach, láska, závist či radost pořád nějak nehodily. Základní pocity řídící lidské chování jsou s trochou nadsázky brutálně nemoderní. Reagujeme na hrozby, chceme tvořit vazby a vyhledávat nejlepší zdroje. Úplně stejně, jako jsme to dělali v době kamenné. Jsem najedená, je mi dobře a na nikoho se nezlobím, těžko se vžiju do „horkého“ stavu, ale zkusím se alespoň pokusit o to, co lidé běsnící na internetu většinou nedělají. Představím si na chvíli, že jsem někdo jiný. Ženy to ostatně dělají celá staletí, snaží se vžít do mužů, aby zvyšovaly své šance na přežití. Utěšují jejich „horké“ stavy, aby mírnily jejich zuřivost. Pro muže byly ženské pocity dlouho úplně zbytečné, jejich rozpoložení je nijak zásadně neovlivňovalo, pokud to sami nedovolili.
Muži, co nenávidí ženy, které místo nich raději volí medvědy, ti i ony vycházejí ze stejného pradávného pocitu – strachu. Ženy se bojí o život, muži o svou dominanci. Každý si může o tom druhém důvodu myslet to samé, co si myslí o kamarádce s mrkví, je směšný. Je to ale pořád stejný strach stejně nebezpečný.
Ze strachu, hněvu nebo zranění se rodí nenávist, která nás sice dělá lidmi, zároveň ale ve své extrémní podobě inspiruje k násilí. Důvody máme každý jiné, všichni se ale bojíme bolesti, jeden druhého a koneckonců i těch medvědů. Bez ohledu na naše pohlaví.
I když už dávno v běžném životě nečelíme zvířecím predátorům v lese, stojíme před jinými výzvami – klimatickou krizí, společenskými změnami, válkami… A čím více se bojíme, tím větší nám hrozí nebezpečí. Zkusme si častěji představovat nejen to, jak se opravdu cítí ostatní, ale jak by měl vypadat svět, ve kterém se bude co nejméně lidí bát. Nezůstávejme „chladní“, když někomu hrozí násilí, i když to tak možná bylo od nepaměti.
