Komentář: Když máma s tátou zapomenou sami na sebe
Jedna z věcí, které mě jako mámu nejvíce překvapily, byla, že čím víc jsem se zajímala o správný přístup k dětem, poslouchala podcasty, četla, vzdělávala se a hledala, jak být dobrým rodičem, tím víc jsem měla pocit, že každým sebemenším selháním působím svému dítěti trauma.
Sama pro sebe tenhle toxický fenomén nazývám „trauma, kam se podíváš“. Je to specifikum rodičovské dekády, kterou právě žijeme. Ať už se o současných rodičích budeme bavit jako o generaci Y, nebo o generaci mileniálů, spojuje nás fakt, že se až příliš snažíme být báječnými rodiči. Těmi, kteří svým dětem nezpůsobují traumata, jimiž jsme si sami prošli. Nejen co se týče fyzických trestů, ale také mentální zátěže. Výsledkem je, že zapomínáme… ať už sami na sebe, nebo na naše nejbližší.
VIDEO TIP: Jak vychovat psychicky odolné dítě?
Nemáme co na sebe, je jaro, a tak zoufale hledáme oblečení, v kterém bychom se cítili dobře, zatímco skříně našich dětí překypují množstvím hadrů. A žádného z těch kousků si rozhodně neváží tak jako my kdysi v dětství těch nových kalhot. Řasenka už je měsíc vyschlá, ale „ještě tam něco vyškrábnu“. A večeře? Večeře mámy ve většině rodin s malými dětmi, které znám, vypadá tak, že máma se nají u linky, když ji dělá.
Máte Netflix, HBO, YouTube? Nekonečné smyčky oblíbených pohádek, které vám nedávají možnost pustit si něco pro sebe. Kdo by kdy řekl, že budeme s láskou vzpomínat na papírový televizní program před televizí,
Vezmeme si to fakticky. Nevaříte jídlo, na které máte chuť, protože ho děti nejedí, ani ho vlastně nejíte u stolu, nemáte nárok na svůj program v televizi, neposloucháte hudbu, kterou byste chtěli, chodíte v oblečení, co zrovna uschlo na sušáku, nejezdíte na místa, na která byste chtěli, nejíte v restauracích, kde byste si přáli… a všechno si to balíte do balíčku, že to je dočasné, děti rychle vyrostou a vy musíte být dobrými rodiči a hlavně nezpůsobit to TRAUMA.
Povětšinou však s vámi v té domácnosti žije ještě někdo další, nemám pravdu? Ať jste máma, nebo táta, je vedle vás někdo, kdo se na chodu rodiny podílí. Někdo, kdo tady bude, až tady nebudou vaše děti. Někdo, kdo tady byl dokonce dřív než ony. Pokud zapomínáte sami na sebe, nepečujete o sebe, neděláte si malé radosti a skáčete jen kolem dětí, nemusí to dopadnout dobře. S vámi, s vaším vztahem.
Děti vyletí z hnízda, nebudou navždycky malé ani s námi doma, to je jisté. Ale ten člověk vedle vás by tady mohl být napořád. Tedy když se o něj a o sebe budete starat. Konec zapraným starým kalhotkám pověšeným na sušáku vedle vymazlených dětských věciček!
Jak už jsem psala na začátku, lehce hystericky opečováváme své děti a zároveň se zapisujeme do historie jako generace rodičů, která čelí největšímu počtu vyhoření, úzkostných poruch, panických atak… Sami víte nejlépe. Protože neopečováváme sami sebe. Pojďme se nad tím zamyslet a něco s tím zkusit udělat. Mějte se rádi. Mějme se rádi.
Zdroj: autorský článek
