Jedna červená ponožka v bílém a prádlo už neperu. Ozbrojená neschopnost jako eso v rukávu

Komunikace je základ vztahu

Komunikace je základ vztahu Zdroj: Photo by Rishabh Dharmani on Unsplash

Přítelkyně chtěla, abych vypral prádlo. Povedlo se mi to udělat tak, že mě o takovou věc už nikdy nepožádá. Mise splněna!

Pojem weaponized incompetence (česky poněkud neohrabaně „ozbrojená neschopnost“) jste nejspíš neslyšeli. Je už ale docela pravděpodobné, že jste se někdy ocitli v pozici člověka, který žádá o dělbu domácích prací, jen aby přišel k zapranému prádlu, myčce „naplněné“ tak, že by se do ní vešla ještě další hora nádobí, nebo k údajně vyluxovanému bytu, který může začít luxovat nanovo, protože v každém koutě zůstala hromada prachu a drobků. Co s tím? Máte zpravidla dvě možnosti: Buď si dupnete, nenecháte to být, upozorníte na nedostatky a budete se dožadovat nápravy, nebo se s tím smíříte a radši si to uděláte sami. Teď, příště a nakonec už pokaždé. S druhou variantou ozbrojená neschopnost počítá.

Popros a udělej si sám

S konceptem původně nazvaným strategic incompetence neboli „strategická neschopnost“ přišel v roce 2017 Jared Sandberg ve článku v The Wall Street Journal, nazvaném The Art of Showing Pure Incompetence At an Unwanted Task. V něm tuto neschopnost popsal jako manipulační taktiku, jejíž pomocí se vyhnete práci, do které se vám nechce a kterou byste jen velmi neradi opakovali. Představte si, že vám šéf nařídí zorganizovat fi remní piknik. Pokud mu během vašeho „plánování“ pošlete dvacet mailů, ve kterých se ptáte i na to, jak se maže chleba, máte slušnou šanci, že příště úkol zadá někomu jinému, kompetentnějšímu, někomu, kdo ho zvládne sám, a nebude ho zatěžovat s každou banalitou. Zároveň vám nikdo nemůže vyčítat, že jste úkol odmítli. Vy jste se přece snažili, ale plánování pikniků vám zoufale nejde, a náplň vaší práce, ve které jste dobří, spočívá v něčem jiném. Vyřešeno.

V práci tento způsob strategické neschopnosti zas takový problém není, pokud se tedy netýká úkolů pracovních. Když se vám ale vplíží do mezilidských vztahů, speciálně do těch partnerských, už to taková legrace není. Naplánujete všechny víkendy v roce, obstaráte celou domácnost, pokaždé vymyslíte, co se bude vařit a co nakupovat, vypravíte děti na kroužky, uděláte s nimi úkoly a na konci roku vás místo vánočních odměn čeká vyhoření. Nejčastěji opomíjená práce je totiž ta mentální. Že máte v hlavě rodinný kalendář, sice nedává zabrat svalům, ale unavení jste z toho úplně stejně. A tak přijdete za partnerem nebo partnerkou s tím, že se o práci a mentální zátěž musíte podělit, protože vy už zkrátka padáte na ústa. Místo odmítnutí a výmluv se setkáte se souhlasem. Aleluja! Jenže brzy zjistíte, že u úkolů, které přešly na vaši polovičku, jste pořád aktivně potřeba. Neustále musíte vysvětlovat, jak konkrétní věc udělat a následně koukat přes rameno, abyste to nakonec stejně nemuseli předělat. Výsledkem je, že jste ještě víc frustrovaní, ale na námitky nemáte moc prostoru. Vždyť se přece snaží, jak nejlíp umí. Nebo ne?

Ty nádobí, já válku

Strategie předstírání nekompetence je prakticky systematické tlačení na partnera nebo partnerku, aby jim přestali delegovat úkoly, a současně je nechávají na nich. I když se to může zdát jako pohodlný a poměrně neškodný způsob, jak se zbavit zodpovědnosti a mít klid, faktem je, že tato taktika má dlouhodobé negativní účinky na váš vztah. Pokud totiž žijete s člověkem, který není schopen udělat jedinou domácí práci správně, a vy ji tedy pokaždé musíte opravit, nebo si ji rovnou udělat sami, dřív nebo později se začnete cítit spíš jako jeho rodič než jako rovnocenný partner. A není divu, že cílem vaší spalující touhy a erotických fantazií asi těžko bude člověk, o kterého se musíte starat jako o batole. Partnerský sexuální život se tak stává první obětí partnerovy ozbrojené neschopnosti.

Druhým důsledkem, který s tím prvním nepřekvapivě souvisí, je skutečnost, že se z vašeho vztahu stane nudná rutina. Jestliže vyrůstáte v zažitých vzorcích, že péče o domácnost a děti je ženská práce, bývá obtížné se jim vymanit. Těžko někoho vinit z toho, že doma nic nedělá, když v této „dělbě“ práce vyrostl. Na druhou stranu máme rok 2023, ženy chodí do zaměstnání stejně jako muži a není jediný důvod, aby je doma čekala ještě druhá směna. Pokud byste se navíc rozešli, stejně si budete muset vařit, prát a uklízet sami.

Je tedy logicky mnohem lepší začít to dělat už teď a rozpadu vztahu předejít. Musíte to ale chtít změnit, což bývá zpravidla největší kámen úrazu. Je těžké se motivovat k činnosti, ze které nemáte osobní užitek. Na logické argumenty jako: „Měl bys uklízet, protože tu bydlíš“, „To dítě je i tvoje“ nebo „Proč bych všechno dělal/a já, když pracujeme oba?“ nám pomáhá odpovídat patriarchát a díky mu za to. Na péči a úklid jsou biologicky uzpůsobené ženy.

O genderové rovnosti:

Video placeholde
O čem se mlčí: Genderová rovnost • Videohub

Muži mají na starosti štípání dříví, lov medvědů a umírání ve válce, ona žehlení, vaření a utírání dětských zadků. To jsou tři věci na každého, a je jedno, že žijeme v bytě uprostřed města v bezpečné Evropě. Uvnitř však cítíme, že jde o výmluvy. Americká studie BMC Public Health z roku 2016 navíc přišla se závěry, že partneři mohou zažívat stres, obavy nebo pocity nedostatečnosti, když ve vztahu čelí nepřiměřenému rozdělení domácí práce. Tím, že využíváte strategickou neschopnost k tomu, abyste přenesli zodpovědnost za genderově stereotypizované domácí práce na svoji partnerku, můžete jí způsobit nepřiměřené pocity stresu, zklamání, a také vyčerpání. A zažité genderové role tím posilujete i ve svých dětech. Kvůli donekonečna opakovanému monotónnímu vykonávání stejné práce přitom vyprchává ze vztahu energie, a hlavně chuť experimentovat, která pohání jeho zdraví. Proč byste se s partnerem chtěli pouštět do něčeho nového, když je schopen připálit i hrnec s vodou?

Co s tím můžete dělat

Je sice hezké vědět, co ozbrojená neschopnost je. Jak ale poznáte, že jste se jejím terčem stali zrovna vy? Jak rozlišit, jestli je vaše polovička manipulativní lenoch, který dělá chyby zcela účelově, nebo prostě bezradné stvoření, které to opravdu nikdy nikdo nenaučil? Všímejte si pravidelnosti. Váš partner či partnerka má plné právo nevědět, jak správně vyprat prádlo, nalít olej do auta, přebalit dítě nebo koupit vruty. Pokud ale nejsou nesvéprávní, zpravidla jim to stačí vysvětlit jednou dvakrát. Jestli ale ani po dvou měsících není váš partner schopen udělat týdenní nákup potravin, ze kterých půjde uvařit smysluplné jídlo, a opět zapomene na toaletní papír, pravděpodobně to má jiný důvod než ten, že by byl naprosto nekompetentní.

Když je s vámi pravidelně úspěšně manipulováno, stane se to nakonec palčivým problémem. Zatímco se tato bezmoc může zdát ze začátku velmi nevinná a vy se dokonce můžete cítit polichoceni, že někdo potřebuje vaši pomoc a empatii, po nějaké době vám jasně dojde jedno – vy stále jen ve vztahu dáváte a ten druhý se pohodlně veze. Dostaví-li se tedy podezření, že máte co do činění se strategickou neschopností, položte si dvě základní otázky: „Dělám většinu věcí, zatímco od partnera neustále slyším, že on by to nezvládl, nebo že já to stejně umím líp?“ a „Štve mě to?“ Pokud jste si na obě otázky odpověděli ano, je načase si společně sednout a na rovinu říct, jak se cítíte. Buďte konkrétní.

Uveďte jasné příklady z nedávné doby, kdy partnerova či partnerčina předstíraná neschopnost ovlivnila vás nebo váš vztah, a vysvětlete, jak jste se cítili. Současně se ale pokuste vyvarovat obviňování, pasivní agresivitě a útočné kritice partnerovy povahy, tak by totiž mohla jeho strategie ozbrojené neschopnosti eskalovat. Místo toho se zaměřte na jeho chování, a ohledně sdílení domácích povinností si stanovte hranice, jasná pravidla a očekávání. Jakmile se na nich shodnete, vysvětlete si i důsledky pokračování předstírání neschopnosti. A hlavně nepodléhejte touze ustoupit, abyste se vyhnuli konfrontaci.

A co když jste to vy?

Poznáváte se spíš v rovině, ve které děláte věci záměrně špatně, abyste se jim v budoucnosti mohli vyhnout úplně? Na vině nemusí být přímo zlý úmysl. Lidé někdy předstírají neschopnost proto, že nevědí, jak komunikovat se svým partnerem, například o pocitu, že úkol nikdy nemohou splnit podle jeho standardů. Raději proto nastavují laťku tak směšně nízko, aby kdykoli „pomohou“, bylo jejich úsilí namísto kritiky královsky oceněno. Jak už ale bylo řečeno, z dlouhodobého hlediska se vám to nevyplatí. Jednak postupně přicházíte o partnerovu důvěru, a berete mu možnost se na vás spolehnout, jednak vaše chování přispívá k jeho vyhoření a nakonec i zášti.

Návyky tohoto typu není snadné se odnaučit, ale pokud chcete, aby váš vztah vydržel, nemáte prakticky jinou možnost. Jakmile si u sebe opakovaně všimnete podobného chování, pokuste se mu přijít na kloub. Zeptejte se sami sebe, jestli vám vadí, že vás partner žádá, abyste něco udělali, jestli jste na něj naštvaní, nebo jestli jen jednoduše jedete v zajetých kolejích. Buďte k partnerovi otevření ve svých pocitech a pokuste se společně najít řešení.

Uvědomte si, že je to váš protějšek, kdo na sebe přebírá úkoly, které ho nebaví dělat stejně jako vás. Pokud jsou partnerova očekávání příliš strnulá a náročná, řekněte mu to, a buď si úkoly vyměňte, nebo se dohodněte na stavu, který je pro vás oba akceptovatelný. Občas umýt koupelnu a nachystat dětem svačinu je přece malá daň za to, že vás partner nebude jednou považovat za neschopného, nespolehlivého a v konečném důsledku naprosto nemožného.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/23