Můj ložnicový rozvod aneb Když spolu (ne)spíme. Vadí to?

.

. Zdroj: Kinga Howard on Unsplash

Když se odstěhovala nejstarší dcera do svého prvního spolubydlení, neudělala jsem si z jejího uvolněného pokoje pracovnu, ale ložnici. Můj soukromý dámský budoár. K tomu podotýkám, že žiju ve spokojeném partnerském vztahu, ze kterého sexuální vášeň ještě úplně nevyprchala. Jen mám vášeň ještě jednu – pořádně a dobře se vyspat!

Určitě znáte ten poněkud klišé obraz z filmů, který ukazuje na to, že předešlý večer nebyl úplná domácí idylka, ale spíš pořádná bouřka: rozcuchaná hlava, rozespalá, trochu pomačkaná tvář a (většinou mužská) postava klátivě se narovnávající na gauči a soukající se z halabala navrstvených a porůznu posbíraných přikrývek. Nebo: Partneři na sebe chladně pohlédnou a bez rozloučení mizí do vlastních oddělených ložnic, což symbolizuje dlouhotrvající partnerské napětí a nelad. Znamená ale vždy a za všech okolností skutečnost, že partneři spolu nesdílejí jednu postel a peřinu, konec vztahu?

Jen od lože, ne od stolu

Když mi bylo něco přes dvacet, byla pro mě představa odděleného spaní partnerů doslova hrobem vztahu. Kdo by proboha nechtěl usínat v náručí a objetí milované osoby? Dneska je mi skoro o nějakých těch třicet let víc, mám tři dospělé děti, za sebou jeden rozvod, pár let v novém vztahu a několik nocí ve své samostatné ložnici. Důvod vlastní ložnice? Úplně banální. Můj partner chrápe, má neklidné spaní, několikrát za noc vstává. Prostě se vedle něj dobře nevyspím. Když jsem mezi přáteli prohodila, že spíme každý zvlášť, očekávala jsem přinejmenším pozdvižená obočí a na rtech nevyřčenou otázku: „Něco se mezi vámi děje?“ Překvapilo mě ale, kolik párů se najednou přiznalo, že to mají úplně stejně, a pochvalují si spaní, ženy i muži, ve „svém“. I u nich spánková deprivace pomalu dospěla k ložnicovému rozvodu.

Můj ložnicový rozvod

Ten začal pozvolna. Párkrát jsem si prostě sbalila peřiny a šla takzvaně vedle. A bylo to… skvělé! Po letech zase nerušeně spát od večera až do rána. Z postele vstát odpočatá a svěží. Dokonce na partnera i lépe naladěná, protože jsem neměla vztek, že jsem se kvůli němu zase pořádně nevyspala. Pravda, ze začátku se tvářil trochu nechápavě. Možná i provinile. Odešla jsem ze společné ložnice, protože něco provedl? Chci mu svým odstěhováním do jiné postele něco naznačit?

Když jsme si o tom v klidu promluvili, možná jediným zneklidňujícím zjištěním byla skutečnost, že příčinou jsou naše přibývající roky a s tím narůstající seniorské neduhy. Jeho spaní je čím dál hlasitější a nepokojné, já to čím dál míň dokážu zaspat. Dřív bych, řečeno s nadsázkou, bez problémů usnula v zákopech první frontové linie, dnes mě probudí mávnutí motýlích křídel.

Promluvit si o příčinách, které vedou k touze po samostatné ložnici, doporučují i pároví terapeuti. Souhlasit se změnou a hlavně ji chápat by měli oba v páru, jinak se ten, který v původní ložnici zůstal sám, může cítit odstrčený, nechtěný a zbytečný. Opuštění společného lože nemá znamenat opuštění partnera. To mi potvrdil i soukromý průzkum v okruhu mých přátel. Jeden z párů mi to hezky shrnul: „To, že spolu v noci neobýváme jeden prostor, neznamená, že se nemáme rádi. Pořád se rádi držíme za ruce a všechno ostatní. Jen to neděláme ve společné posteli.“

Čísla z ložnic

Společným spaním partnerů se zabývají i výzkumy a statistiky. Podle odhadů americké organizace National Sleep Foundation spí v oddělených ložnicích přibližně 60 % párů. Britské průzkumy hovoří o tom, že jen každý pátý pár sdílí společné lůžko. V České republice spí v oddělených ložnicích 36 % partnerů. Celoevropské statistiky uvádějí, že tendence spánku v oddělených ložnicích stoupá s věkem. V separátních ložnicích tak spí více než 40 % lidí v důchodovém věku.

Odlišné usínací a spánkové rituály

Příčin odděleného spaní partnerů může být řada. Mezi ty nejběžnější patří narození dětí nebo obyčejná viróza jednoho z partnerů. Odklizení se do svého soukromého spacího prostoru je tak třeba jen dočasnou záležitostí. Spát v oddělených ložnicích funguje jako praktické opatření, a když daná situace či problém pomine, vše se vrátí do starých kolejí. Musí ale sdílení společného lůžka znamenat také sdílení spánkových návyků toho druhého, i když nám ani trochu nevyhovují? Čte si váš partner dlouho do noci, pracuje v posteli na notebooku, dívá se na televizi? Vy máte rádi v ložnici chladno, kdežto ten druhý jektá zuby tak, že se nevyspí ani jeden z vás? Má váš protějšek divoké sny a vykřikuje každou noc ze spaní? To už jsou důvody, kdy si každý z vás zaslouží vlastní pokoj.

Spolu i mimo ložnici

Spolu i mimo ložnici

Pro to, aby zdi oddělující ložnice nezpůsobily i zbudování zdí ve vztahu, doporučují pároví terapeuti do partnerského života zařadit pár alternativ k tomu, co se většinou odehrává ve společné posteli. Ale ruku na srdce, zařadit je do života stojí za to, i když jste v noci pod jednou peřinou.


  • Pečujte o intimitu

    Hovory v posteli před usnutím zaměňte za náhradní rituály – společné vaření večeře, procházka, sledování filmu, popovídání si v kuchyni před spaním.

  • Dotýkejte se

    Na to dvojice po pár letech snadno zapomínají, i když sdílejí jednu postel od nepaměti a bez přerušení. Dotýkat se jeden druhého, ale i bez erotického podtextu. A neznamená to, že do sebe omylem šťouchnete loktem v posteli. Vzájemné dotyky jsou důležité pro uchování pocitu sounáležitosti.

  • Kdy bude sex?

    Nemusí být vždycky spontánní. Klidně se na tom domluvte.

Po vlastním pokoji jsme všichni toužili už jako děti, zvlášť ti z početnějších rodin. Mít tak místnost, kde se mohu zavřít a o samotě a nerušeně se věnovat tomu svému, to by byla paráda. Ovšem jen málokomu z nás, a myslím hlavně generaci Husákových dětí, do které se počítám, to mohlo být dopřáno. Byty byly povětšinou malé, jako děti jsme spali společně a rodiče byli za svou samostatnou miniaturní ložnici vděční. Nicméně to přání tady vždycky bylo. Proč se tedy najednou předpokládá, že touha a potřeba mít vlastní teritorium zničehonic zcela vymizí, když v dospělém věku potkáme svého životního partnera? Musíme spolu už nadosmrti obývat jednu místnost?

V závěti postel a peřina

Patrně prvním autorem, který zmiňuje postel jako symbol romantického vztahu, byl Homér, a to ve svém eposu Odyssea. Jako dar z lásky vyrobil Odysseus pro sebe a svou ženu Penelope postel z olivového dřeva, vykládanou zlatem, stříbrem a slonovinou. Když nahlédneme do středověku a do bohatých šlechtických vrstev, tam byl přepych oddělených loží a dětských pokojů naopak samozřejmostí a manželé se navštěvovali po vzájemné dohodě.

Nábytek s romantickou duší, kterým dozajista manželská postel je, se však v běžných domácnostech začal objevovat až v 19. století po průmyslové revoluci. Zpočátku si ji mohli dovolit jen ti majetnější. Postel s matrací, prostěradlem, přikrývkami, či dokonce se závěsy byla nejdražším kusem nábytku ve většině domácností a často se uváděla v závěti. Ostatní se museli umět popasovat s bydlením na menším prostoru a rodiče běžně spali s dětmi v jedné místnosti.

Řada odborníků na spánek doporučuje, že bychom se k praxi odděleného spaní možná měli zase vrátit. Britský expert na problematiku spánku Neil Stanley dokonce tvrdí, že historicky nejsme předurčeni k tomu, spát v jedné posteli.

„V minulosti manželé nocovali odděleně, a ti, které dnes trápí špatné spaní, by měli zvážit totéž. Nevyspalci jsou totiž náchylnější k depresím, infarktům a jsou i častějšími účastníky dopravních nehod,“ upozorňuje.

Dekadence partnerské sexuality?

Když pomineme kvalitu spánku, na kterou mají oddělené ložnice pozitivní vliv, jaký lze vysledovat dopad na kvalitu či četnost sexu? I v tomto případě, ostatně jako skoro ve všem, se názory odborníků rozcházejí. Podle některých může mít oddělené spaní i v tomhle ohledu něco do sebe. Navštívit ložnici druhého se může stát novým rituálem, který dokáže sexuálnímu životu vdechnout osvěžující energii.

Někteří psychologové a sexuologové ale zvedají varovně prst a upozorňují na to, že oddělené spaní sice může u některých párů sexuální život paradoxně oživit, u jiných ale naopak způsobí, že zajde na úbytě. V čem ale panuje shoda, je, že s koncem sdílení společného lůžka nemají končit sdílení a intimita jako takové. Emocionální a intimní soužití partnerů se neděje jen pod společnou peřinou. Dveře ložnice mají zůstávat pro toho druhého pomyslně otevřené. Intimita není jen sex, ale hlavně pocit bezpečí a blízkosti, kdy si můžeme říct věci tak, jak skutečně jsou. Třeba že se lépe vyspíme ve svém vlastním pokoji. A prostor pro druhého máme dokořán a s láskou otevřený jinde.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/23