Sarah Haváčová vidí třísky v očích duševně nemocných. Kam nemůže bůh, může ale terapie (Komentář)
Pokud byste v roce 2026 hledali nějakou bezvýznamnou anekdotu, proč místo do svatostánku vyrazit na terapii, neměl by vám uniknout rozhovor s herečkou Sarah Haváčovou, která podle rčení „není větší nenávisti než křesťanské lásky“ nemá špetku pochopení pro trpící. (Neboť oni potěšeni budou.)
Duchovní probuzení si nevybírá, někoho potká v pěti letech u babičky na zahradě, jiného v patnácti po vykouření jointa, Sarah Haváčovou potkalo ve třiceti na pouti do Fátimy. Na takové té procházce pro mentální zdraví, která se protáhne třeba na týden. Ale to rozhodně není důvod, kterým mně, ale i mnoha dalším lidem, zvedla mandle. Jen aby bylo jasno, já jsem své duchovní probuzení zažila právě na té zahradě i po tom jointu, za něj tedy nesoudím, abych nebyla sama souzena.
Na internetu teď dělají svou procházku pro mentální zdraví i části rozhovoru, který Haváčová poskytla magazínu Reportér. Některé pasáže jsou vyloženě komediální zlato, jako když se těší, že „až jednou budu mámou, dám si nohy na stůl a všechno ostatní alespoň na chvíli pustím“. Musím přiznat, že jí to miminko a mateřský reality-check ze srdce přeji, zejména poté, co o něco výše v rozhovoru sdílela i své představy o depresích, ADHD nebo sebevraždách. S realitou mají asi tolik společného, jako Haváčové naivní postřehy z leporela o mateřství.
Katolické delulu
„Občas někdo nadhodí, jestli náhodou netrpím ADHD, ale nemám ráda tohle nálepkování, zdá se mi, že dnes mají ADHD nebo podobné diagnózy skoro všichni,“ odpovídá na otázku, zda je hyperaktivní. Musím Sarah Haváčovou uklidnit, že se jí to opravdu jenom zdá. V populaci jsou odhadem 2–4 % lidí žijících s ADHD a čekací doby u specialistů, kteří spolupracují se zdravotními pojišťovnami, se mohou protáhnout i déle než na rok. To, že projdete vyšetřením, se automaticky nerovná diagnóza. „Sebedestruktivní tendence neznám a u jiných mě většinou rozrušují, neřkuli nasírají,“ začíná o kousek dál Haváčová svou tirádu na ty z nás, kteří ve svém životě trpí. A nasrané jsme rázem obě, hurá.
„Na lidi, kteří životu říkají ne, se nějak nedovedu naladit. Vím, asi teď působím bezcitně, ale nemám moc pochopení pro deprese, a třeba myšlenky na sebevraždu mě vyloženě urážejí,“ svěřila se. Já zase nemám pochopení pro pokrytce, kteří si odplivnou nad duševní trýzní cizích lidí, aby se o kousek dál rozplývali nad svou prozíravostí v otázkách svého liberálního katolictví a reformování církve těmito slovy: „Nechci nic rozbíjet, jenom je podle mě dobré reflektovat svět, jak se právě točí; a uvědomit si, že už není středověk.“ Ach, ta ironie. Prošel tenhle rozhovor vůbec autorizací? A jestli ano, je Sarah Haváčová natolik delulu, že nevidí trám ve svém oku?
Progresivní středověk
Kdyby si Haváčová doplnila křesťanské základy, třeba myšlenky takového středověkého myslitele Tomáše Akvinského, hned by byla na škále pochopení blíže nule než v ostudném minusu. Už před sedmi stoletími si Tomáš Akvinský uměl mnohem lépe než ona domyslet, že za duševní onemocnění si lidé nemohou sami, a že může mít i svůj biologický základ. Srovnatelné představy panovaly ještě na začátku tohoto století, dnes ale víme, že je to ještě složitější. Deprese neznamená, že vám v mozku „něco“ nefunguje a dá se to „něčím“ jiným doplnit, vy si to okamžitě uvědomíte, a doktor z vás přes noc udělá zase funkční součástku společnosti.
Jak lidé rozuměli duševním onemocněním ve středověku? Poslechněte si podcast Psychologika.
Jde o komplexní onemocnění, které má mnoho příčin a samo o sobě zásadně ovlivňuje mozek. Pokud má někdo depresi, může u něj docházet i k poruchám neuronových spojů a ztrátě neuroplasticity. Když někdo v takové chvíli řekne životu „ne“, je to proto, že potřebuje pomoc, ale není schopen tuto situaci vyhodnotit. Často si ani svůj stav neuvědomuje. Lidé s chronickou depresí mohou žít v realitě, ve které jsou stres, úzkosti a pocity zmaru natolik běžné, že si ani nic jiného neumějí představit a netuší, že by měli vyhledat lékaře. Tak, jako si Haváčová v katolické mlze neumí představit, že existují i lidé, kteří se – třeba i právě z duchovních pohnutek – rozhodnout nemít děti.
„Mozkem všechno chápu, ale zároveň mi iracionálně vadí, že se někdo vědomě rozhodne nezplodit dítě,“ komentuje Haváčová řeholnice, se kterými pracovala za covidu v nemocnici. Jako hereččina vrstevnice, která nad konceptem Boha uvažovala od dětství, prošla si deseti lety církevní výuky ve společnosti jeptišek, ale i depresemi a porodem, jsem vlastně nejvíc v šoku z toho, že si tato žena vybrala pro svou životní dráhu povolání, ve kterém se musí vžívat do perspektivy jiných.
Slyšeli jste slovo matky
Abych si vypůjčila slova samotné Haváčové, je podle mě dobré reflektovat svět, jak se právě točí; a uvědomit si, že už není středověk. Vyjádření Sarah Haváčové dostávají v médiích a na sociálních sítích zasloužený kouř. Když ale nebudete konzumovat jen ty nejšťavnatější kousky katolické povýšenosti, a přečtete si ho celý, bude vám z něj opravdu smutno. Traumatizující rozvod rodičů, perfekcionismus, pocit, že se doslova vymodlené dítě stane smyslem života, po kterém tolik touží.
Bohu nepokorně říkám:„ Už něco udělej! Nechci být trpělivá, tak mě jednoduše přijmi takovou, jaká jsem!“ Sarah Haváčová to zkrátka nemá jednoduché a já bych pro ni měla mít větší pochopení než ona pro mě, člověka, který i přes antidepresiva občas životu říká ne. Nedá se jí upřít, že téma duševního zdraví opět dostala do centa pozornosti. Chybovat je lidské a odpouštět je božské, tak snad mi Haváčová můj jedovatý komentář i mateřskou radu odpustí. Případně by mohla uznat alespoň varování v 15. verši Žalmu 106: „Poskytl jim tedy, oč tolik stáli, dopustil však na ně úbytě.“
Těhotenství a porod jsou naprosto zásadní změnou v životě, ale většinou ne tak, jak si ji malujeme. Hormony dokážou na mozek zaútočit způsobem, který může spustit i závažné duševní potíže. Kéž by mi také někdo před otěhotněním poradil, že než srdce vzhůru k pánu, je lepší poslat svůj mozek na terapii. Tam člověk může pomalu začít přijímat sám sebe takového, jaký je. Žádný bůh to totiž za nás neudělá.
