Karel Šíp je moje noční můra, a to ani nemusí vtipkovat o znásilnění (komentář)
Pořad Všechnopárty patří ke klenotům české televizní zábavy, podobně jako egyptské mumie v Britském muzeu. Stále přitahují své diváky, i když by bylo etické jim dát konečně svatý pokoj.
Před několika lety jsem vyhořela a nesu si z toho dodnes problémy se spánkem. Občas bych nejraději spala pořád, jindy nemůžu zamhouřit oko. Za nocí, kdy spánek nevzdávám a nesedám místo něj k práci, trávím třeba čtyři hodiny na ostří mezi bdělostí a sny. Někdy na chvíli usnu, jindy mě nechce opustit realita. Snažím se meditovat, uklidnit myšlenky, přesvědčit samu sebe o tom, že všechno je jedno, a kdyby nebylo, teď s tím stejně nic neudělám. Vyzkoušela jsem na radu lékařky i prášky, ale postupně se začínám smiřovat s tím, že už to tak bude možná napořád.
Nejhorší jsou ty momenty, kdy už téměř mizím ze světa a najednou se mnou zatřese nějaká strašlivá skutečnost. Třeba že fungování naší společnosti je založeno na nekonečné množině pyramidových schémat, že AI technologie už nikam nezmizí a budou s námi navždy, nebo že drtivá většina lidí ve skutečnosti není ani dobrá, ani zlá, tyhle kategorie je vůbec netrápí a chovají se čistě oportunisticky bez ohledu na vlastní přesvědčení. Taky vašemu slastnému nevědomí brání tyhle existenciální děsy? Jestli ne, tak mám pro vás jednu hororovou třešničku: Nechte mysl zatoulat k tématu, zda se můžete v téhle ekonomice vůbec někdy těšit na důchod.
Příliš rozjetý cringe
Všechnopárty se začala vysílat v době, kdy jsem chodila na gympl, Karel Šíp měl krásných 60 let a už tehdy mi přišel těžce vystřílený. Zkušený moderátor si v této talkshow nasazuje masku nablblého šťoury, aby se jeho hosté i publikum cítili naopak chytřejší, uvolněnější a zkrátka byla děsná legrace, když něco jakoby poplete nebo z něho vypadne nečekaný vtípek. Dnes by se řeklo, že dělá žánr cringe komedie, ve které se zhusta pracuje se záměrnou trapností a negativními stránkami lidského chování.
Bohužel se někdy tak rozjede, až hosté několik minut nemohou odpovědět na otázku a dokola se točí na nějakém šprýmu, který postupně ztrácí sílu. Minulý týden se ale Karel Šíp rozjel už pěkně v začátku pořadu: „U soudu stál nějaký chlap za znásilnění a soudkyně se obžalovaného ptá, jestli by mohl uvést něco na svou obhajobu. Ano, kdybych měl u sebe baterku, nestalo by se to, odpoví dotyčný,“ zašpásoval si a propadl se rázem z cringe až do brakového předpeklí.
Nechme stranou, že něco takového vůbec prošlo dramaturgickým procesem až do vysílání veřejnoprávního média, které se teď bude muset minimálně čtyři roky sakra ohánět, aby mu nová vláda neházela klacky pod nohy, nesloučila ho s Českým rozhlasem nebo ho rovnou nezestátnila. Nechme stranou i naprosto bizarní vyjádření, které poskytla na obhajobu Karla Šípa. O spánek mě totiž okrádá trochu jiná noční můra, která nabývá realistické kontury.
Budoucnost bez důchodu
Děsí mě představa, že si nebudu moct v budoucnu dovolit odejít do důchodu a jednoho dne se chtě nechtě ocitnu na místě Karla Šípa. Bude mi osmdesát, ale ještě pořád budu muset předvádět nějaký výkon. Nedělám si iluze, že si mě snad pravidelně přečte půl milionu lidí, kteří si ladí každý pátek jeho show. O to je ta představa ale strašnější. Nikomu okolo mě to nebude líto, neřekne, že to je vlastně fakt blbý, ale pošle mě na další směnu – pravděpodobně čistit toxickou vodu někde v okolí datového centra. Ale i příprava televizní show je hodně náročná práce, která může mít negativní dopad na zdraví v jakémkoli věku: chronický stres, vyšší riziko srdečních onemocnění, únavy a psychické vyčerpanosti. S těmito důsledky se, na rozdíl od rozházeného spánku, tak snadno nesmířím.
Podobné cifry, jako je sledovanost Všechnopárty, dosahuje i nejčastěji citovaný odhad organizace ProFem, kolik žen v České republice zažije znásilnění. Pokud budeme věřit tvrzení, že cílem Karla Šípa nebylo zlehčování sexuálního násilí, logicky z toho vyplývá neveselý závěr: Karel Šíp ztrácí nejen smysl pro humor, ale i kontakt s realitou a nemá už odkud brát. Vždyť ze sebe sype zábavu už několik dekád. Je důstojné ho ještě „dojit“ kvůli jeho popularitě? Nebylo by slušnější mu za jeho dosavadní práci poděkovat a nechat ho užívat si zaslouženého odpočinku? Plnohodnotný důchod totiž není ztráta času, je to investice do zdraví, kognitivní kondice a odolnosti, aby si člověk mohl ještě v maximální možné síle užít to nejcennější – svou rodinu a nejbližší. Na to by měl mít právo úplně každý, ať už má jakoukoli sledovanost.
