Komentář: Okamura nechal sundat ukrajinskou vlajku ze Sněmovny. Je mu totiž dvanáct let
„Všem je teď dvanáct“ je virální internetová teorie či by se dalo říct ironický postřeh nad všeobecným politickým marasmem. S tímhle vtípkem, který se vztahoval ke stavu veřejné politické debaty v USA, přišel uživatel Bluesky Patrick Cosmos začátkem září 2025. Nyní je oblíbenou hláškou, stěrem, tématem pro memečka a koneckonců i solidním vysvětlením chování mnoha lidí včetně Tomia Okamury.
„V předvolební kampani jsme slibovali, že na českých státních budovách budou vlát české vlajky. Proto v souladu s naším předvolebním slibem jsem splnil tento předvolební slib, který jsem dal občanům,“ řekl Českému rozhlasu Okamura ve stylu odpovědi, jakou jsem ze sebe soukala před dvaceti lety u tabule, když šlo do tuhého. Ale i pedagogové na gymnáziu by se nejspíš divili, kdyby jejich žáci netušili, že na státních budovách české vlajky normálně vlají a vlály.
Že nešlo o žádné vlastenectví, ale naopak pokynutí směrem k Rusku a odstranění symbolu solidarity s napadenou Ukrajinou, si dobře uvědomuje i sám Okamura: „Je to určitý symbol. Ukrajinská vlajka šla z budovy české Sněmovny na můj pokyn,“ sdělil serveru iDNES.cz. Nyní je to tedy symbol čeho? Nenávisti? Nebo zkrátka toho, že je Okamurovi ve skutečnosti dvanáct let a nemá tušení o tom, jak funguje svět?
To víš, že jo, kámo…
„Jsem silný a chci mít asi padesát dětí a farmu.“ „Samozřejmě. Je ti dvanáct.“ „Nechci jíst zeleninu. Steak a hranolky jsou pravé jídlo.“ „Jasně, kámo, je ti dvanáct.“ „Kde je kriminalita, tam bychom měli prostě poslat armádu.“ „Ale to víš, že jo, můj dvanáctiletý kámo,“ shrnul Cosmos ve svém příspěvku příklady vyjadřování, které ho přivedly na teorii, že každý v USA má světonázor a myšlenky dvanáctiletého dítěte.
„Samozřejmě, je ti dvanáct,“ je nyní ultimátní odpověď, kterou ale můžeme vztáhnout téměř na cokoli v naší společnosti vyhrocené internetovými debatami, které se začaly přelévat do všední reality. Chováme se dramatičtěji a impulzivněji. A právě Tomio Okamura tuhle teorii potvrzuje naprosto dokonale, i když se má vztahovat spíše na průměrného „diskutéra“ z facebookových komentářů.
Vezměme si například jeho reakci na opsanou diplomku poslankyně hnutí SPD Ireny Němcové. Podle Českého rozhlasu řekl, že vůbec neví, o co jde, a problematice závěrečných prací nerozumí. Což dává smysl, je mu dvanáct! Nebo jeho neslavný výrok z roku 2021: „Kdyby mě jako malého kluka, který se nemůže bránit a nikdo neposlouchá jeho názor, adoptoval stejnopohlavní pár, tak radši skočím z okna,“ prohlásil tehdy ve sněmovně. „Ale to víš, že jo, kámo…“
Infantilní politika
Výzkumy ukazují, že už jako miminka máme něco jako morální kompas a dokážeme poznat, co je „dobré“ a „zlé“, umíme projevit soucit i smysl pro spravedlnost. Zároveň si ale od kolébky udržujeme mentalitu „oni vs. my“. Dáváme přednost lidem, kteří jsou nám nějak podobní a mluví stejným jazykem. Tahle náklonnost se ukazuje i v naprostých drobnostech. Experimenty z Yale potvrzují, že i miminka mají raději jiná miminka, která sdílejí jejich vkus třeba v jídle nebo hračkách. A někdy jim dokonce nevadí, když se těm „jiným“ miminkům stane něco nepříjemného…
Tahle předpojatost s věkem automaticky nemizí. V jednom slavném pokusu dostali teenageři náhodně přidělenou nálepku. Buď „tým Klee“, nebo „tým Kandinsky“, podle dvou malířů, jejichž obrazy měli hodnotit. Následně měli mezi členy obou skupin rozdělit peníze. Většina zvýhodnila svůj tým, i když rozdělení členů bylo naprosto náhodné. Mohli si klidně hodit korunou, stačilo vytvořit pouhý dojem, že někam patří.
Můžeme ale získat schopnosti a zkušenosti, díky kterým si dokážeme uvědomit, že mentalita „oni vs. my“ nikomu reálně nepomáhá, nebo má jen krátkodobé výhody. My i „oni“ totiž stále sdílíme stejný svět a naše rozhodnutí dopadají na všechny, nejen na „ně“. Stejně tak nám neprospívá, pokud chování politických elit, které by v ideálním případě měly být vzorem zralosti a rozvahy, dává smysl, jen když si představíme, že je jim dvanáct. Ať už je vaše teorie jakákoli, ta o tom, že dvanáct je úplně všem, ještě nebyla vyvrácena a můžeme ji až do příštích voleb zhusta testovat. A na to mi klidně můžete říct: „Ale to víš, že jo, kámo…“
