Musíme sami sebe milovat? Pokusy o sebelásku jsem vzdala a konečně se mi ulevilo
Je sebeláska opravdu základ spokojeného života a stojí za ni s nasazením bojovat? Jak nastavit vůči sobě laskavé hranice a co dělat s trolly, kteří nám vyšeptávajído mozku díru, že nejsme dostatečně dobří, že nemáme dostatečně hezké tělo, a že by to vůbec chtělo nějakou opravu či rovnou rekonstrukci. Musím se milovat, aby se dostavila spokojenost? Toť otázka. Stejně jako se nemůžeme přinutit do lásky k někomu jinému, nemůžeme se nutit, abychom milovali sami sebe. Někdy nás může potkat to nejlepší, když si konečně přestaneme nalhávat, že se můžeme mít rádi.
Všichni univerzálně toužíme po štěstí nebo alespoň spokojenosti a stabilitě. Současná literatura vyvolává dojem, že štěstí je převážně, nebo dokonce výhradně moderní záležitostí, a představuje ho jako něco, v čem se dnes nimrá hlavně ekonomicky bohatý Západ. Není to tak. Stav mysli, který by se dal srovnávat s moderními představami o štěstí, byl předmětem zájmu v průběhu celých lidských dějin.
Například v buddhistickém konceptu štěstí zahrnuje všechny radosti i smutky, které dokážeme prožívat se střízlivou a klidnou myslí zbavenou nenávisti. Vyžaduje to trénink. Ani pro Aristotela nebylo štěstí jednoduše vyvolaný pocit nebo náhlá vášeň. Bylo plodem dobře prožitého života. Štěstí si možná definujete jinak než tyto přes 2000 let staré koncepty, ale vsadila bych se, že ve vašich představách nebude vypadat jako situace, ve které se nemůžete vystát. Mít se rád – to je právě ona mantra postmoderního světa, která se zdá jako logický základ spokojeného života. Co když se ale rádi nemáme? Můžeme prožít dobrý život?
Apel na sebelásku
Den co den se můžeme přetrhnout, abychom se stali tou nejlepší verzí sebe sama nebo si alespoň nevyčítali, když si dovolíme relaxovat. Snažíme se uniknout svým strachům z neúspěchu, který nás může v představách vést i do věčného neštěstí, ve kterém jsme nejspíš chudí, nemocní a sami. Přesto se často zdá, že jsme jakoby o krok pozadu. Ať už nám v dosažení domnělé dokonalosti brání cokoli, ten základ – dovolit si mít se rád – připomíná honbu za pokladem na konci duhy.
Naší obecné nespokojenosti umně využívají reklamy. „Udělejte si radost“, „to nejlepší pro mě“, „protože vy za to stojíte“, „zažít víc“, „nepřestávej“. Jsme neustále obklopeni motivačními imperativy, co nás povzbuzují k pořízení služeb nebo zboží, kterými se přiblížíme naší (před světem zatím skryté) skvělé a milující verzi. Nebo alespoň na malý moment utěšíme toho věčně hlodajícího vnitřního kritika, který je spíše toho názoru, že zas tak skvělí nejsme. Nákupem kritikovi ukážeme, že si péči a vlídnost zasloužíme.
Snad tomu i sami uvěříme, a jestli ne, koupíme si zase další věc nebo se rozptýlíme jiným způsobem, který nám dovolí zapomenout, že nejsme tak dobří, abychom se konečně mohli mít opravdu rádi. Dobří tak jako šťastlivci v reklamách nebo jako ta usměvavá ezožena, která zve na sociálních sítích na kurzy hledání vnitřní bohyně, z ní přece ta sebeláska přímo tryská. Tak proč ne ze mě? Mám utéct do lesa mezi divoženky, hledat smysl života ve vztahu, maniakálně se vrhnout do práce, nebo se na všechno vybodnout a pařit s kamarády? Nikdy toho nedělám dost, nikdy to nedělám dobře. Vždycky se dá dělat víc, obzvlášť v dnešní době. Ale já jsem bohužel uvízla v životě téhle sebekritické ženské, kterou tajně nenávidím.
Jsem rozbitá, když samu sebe nemiluju?
Kam až moje paměť sahá, nikdy jsem se sebou nebyla spokojená. Úspěchy nebo pochvaly jsem si vysvětlovala neobjektivitou ostatních. Samozřejmě že mi říkáš, že jsem hezká, když jsi moje máma. Samozřejmě že jsem se dostala na gymnázium, když jsem měla náhodou klid na učení, v jinak divoké domácnosti totiž tehdy chyběl divoký táta, který zůstal v nemocnici, a tak byl můj úspěch vlastně jeho zásluhou. Nespokojenost je ale lidem vlastní, bez ironie se dá říct, že nás opravdu odlišuje od zvířat a ve správné míře nás motivuje k pokroku.
Já jsem ale nebyla jen nespokojená. Opravdu jsem se neměla ráda. Snažila jsem se tedy změnit, co mi na mně vadilo. Nepomohlo to. Zkoušela jsem všechny možné rady, co vás napadnou, ano, vděčnost a meditaci také, ale nic nepomohlo. Dokonce jsem obrátila svou nespokojenost proti sobě a dala se na sebedestruktivní misi. Paradoxně to možná byla jediná věc, která mě doslova přinutila vystřízlivět a ukázala mi směr. Ale nikomu bych to nedoporučovala.
I když jsem nakonec život dotáhla do nějakého světlého bodu, po třiceti letech jsem si stále nedokázala zasloužit svou vlastní lásku. To, že se nedokážu milovat, jsem umístila do středu své pozornosti, dávalo to přece všemu dokonalý smysl – samozřejmě že mé vztahy ztroskotávají, když se nemám ráda. „Pokud nedokážeš milovat sám sebe, jak můžeš, sakra, milovat někoho jiného?“ zní slavná RuPaulova věta. Samozřejmě že jsem i špatná matka, líná, ošklivá a tlustá, když se nemám ráda! Jak můžu rozdávat lásku a láskyplně třeba hubnout?
Moc dobře jsem věděla, že to je ten úplně hlavní problém, kterému ale nedokážu uniknout. Čím víc jsem dělala věci tak, abych se měla konečně ráda, tím víc mě plnil pocit bezmoci a nevyhnutelného neštěstí. Protože to zkrátka nedokážu. Ani s medikací, ani s terapií. Terapeut je přece také neobjektivní, říkala jsem si, určitě nechce, abych si ublížila, a tak mi nikdy neřekne pravdu. Pravda je, že jsem rozbitá a nedávám si jediný důvod, abych se mohla milovat. A proto se nemám ráda ještě víc.
Sebelásku jsem vzdala
Ne že bych k sobě chovala celý život permanentní zášť. Vybavuju si momenty, kdy jsem si dokázala přiznat i nějaké dobré vlastnosti. Cítila jsem hrdost na vlastní tělo, které dokázalo porodit dítě, děkovala mozku, že se z toho všeho, co se kolem odehrávalo, ještě nezbláznil a dokáže se rozhodovat více méně správným způsobem. Tyto chvíle ale byly prchavé, a o to bolestnější bylo, že jsem se tak nedokázala cítit trvale, záblesky sebelásky prohlubovaly mou frustraci.
„Někdy mi připadá, že si z představy sebelásky pleteme sami na sebe bič,“ uvedla pro Moji psychologii Mgr. Petra Valeš Jelínková. Jednou větou dokázala vystihnout princip bludného kořene, který jsem překročila v den svého narození. „Sebelásku můžeme samozřejmě všichni chápat tak trochu po svém a může být zajímavé prozkoumat, jak jí rozumím, co mi to přináší a co mi bere,“ vysvětluje terapeutka.
Mně vzala absolutně všechno. Sebelásce jsem podřídila životní strategii, kariéru i volný čas. Za vším byl skrytý motiv, že udělám krůček ke kýženému stavu blaženosti, kdy se budu moct konečně vznášet na vlnách lásky od člověka, jehož život žiju. Po třech dekádách sebemrskačství byl čas to vzdát. Uvědomila jsem si, že spokojenost a štěstí nikdy skrze sebelásku nenajdu, protože se podle všeho nejsem schopná mít ráda. Kdybych toho byla schopná, jistě by mé snažení přineslo alespoň nějaké drobné trvalejší výsledky.
Nemůžu se sice mít ráda, ale můžu se na svou situaci podívat logicky. Nikdy se přece nemůžu sama na sebe dívat nezkresleně a plně posoudit, zda jsem láskyhodná, a mít se ráda na základě obecných kritérií. Proč bych se měla další roky pinožit v zrcadlovém bludišti bez východu? A tak jsem to vzdala. Nemá smysl usilovat o něco, čeho objektivně nemůžu dosáhnout. Přijala jsem skutečnost, že se nikdy mít ráda nemůžu. Nebo tedy ne tím způsobem, jakým bych si přála.
Nemůžu se milovat, ale můžu se s tím smířit
„Možná jsem nedostal všechnu lásku, kterou jsem jako dítě potřeboval. Možná jsem smutný odraz dneška,“ zpívá Marc Almond ze skupiny Soft Cell v písni Desperate, kterou můžeme vnímat jako vyjádření snahy o zapadnutí do společnosti nebo sebeironizující zpověď osmdesátkové hvězdy, která chce zůstat relevantní i po letech. Anebo klidně doslovně – jako zoufalství člověka, který udělá cokoli pro jakoukoli formu lásky, kdy si ho alespoň na chvíli někdo všimne. Hudbu v žánru new wave, do které Soft Cell patří, jsem žrala celou pubertu. Depresivním textům jsem rozuměla a rozporuplné melodie jako by nacházely domov kdesi na nehmotném azimutu v mém nitru. Dokážu si je užít dodnes, ale jiným způsobem, protože už pro mě nepředstavují jedinou útěchu. Když jsem se vzdala představy, že dospěju k sebelásce, nespadl mi ze srdce jen jeden kámen. Byl to přímo sesuv.
Dostala jsem jako dítě všechnu lásku? Jsem smutný symptom pozdního kapitalismu jako z textu Marca Almonda? Bolest, stud a všechny neodbytné myšlenky spojené s neschopností se milovat zmizely. Roky mi ony a představa, že je k sebelásce nezbytný jejich správný výpočet, vyčerpávaly mysl. Pokud se necítíme dobře, je přece nutné zjistit přesnou příčinu, abychom se mohli uzdravit. Byla jsem posedlá tím, že tuhle záhadnou nemoc z nelásky rozlousknu. Co přesně je důvodem, že se nemiluju?
Přes tuhle úvahu jsem nebyla schopná dohlédnout, že na tom „proč“ zase tolik nezáleží. Je to nejotřepanější klišé, ale ve chvíli, kdy jsem dokázala přijmout sebe samu jako člověka, který se nemá rád, všechno do sebe zapadlo. Byl to první krok k tomu, abych se přestala neustále analyzovat a měla prostor přijímat i další svoje charakteristiky, nuance, silné a slabé stránky. Věci, které nemůžu změnit, a věci, které měnit nechci, i když mi na sebelásce nepřidávají. Nemůžu se totiž milovat, ale můžu se s tím smířit. Cítila jsem úlevu.
Být k sobě laskavá
Rozhodla jsem se, že vzdám svoje pokusy o sebelásku, ale nevzdám to sama se sebou. Nějak to s tou kritickou ženskou doklepu, všichni ostatní už jsou zabraní. Navíc mám teď spoustu prostoru na to, abych se sebou „spolupracovala“, když se pořád nešikanuju kvůli citovému chladu vůči sobě. „Mně osobně pomohlo nevnímat sebelásku tak, že na sobě musím všechno zbožňovat a usilovat o bezchybnost. Nechci přistoupit na diktát neutuchající pozitivity a tlaku na výkon a dokonalost – diktát nemám ráda nikde, natož v lásce,“ vyložila mi svůj pohled terapeutka Petra Valeš Jelínková.
Nevím, zda mě opustila i obecná touha po bezchybnosti, minimálně jsem své nedokonalosti přestala používat jako palivo pro vnitřní sebekritiku. Hledám způsoby, jak se o sebe lépe starat nebo jak si udělat radost, ne proto, abych se mohla jednoho dne zahrnout bezpodmínečnou láskou, ale proto, že jsem se začala respektovat. Když se z imperativu o sebelásce stal kompromis, ve kterém se zaměřuju na možnosti, jak té nešťastné kritičce, co ve mně hlodá, trochu ulehčit, postupně mě opouštějí i pocity nespokojenosti. Má to ta kritička ale těžké, říkám si a snažím se být na ni vlídnější. A ona mi oplácí stejnou měrou.
Terapeutku jsem oslovila proto, že i když jsem se svým přístupem konečně spokojená, nerada bych někoho svedla z cesty. Co když je sebeláska přece jen důležitým pilířem pohody a neměla by se vzdávat? „Moje představa (sebe)lásky obsahuje hodně přijetí, ale dává prostor i jiným pocitům, třeba i nespokojenosti. A možná po sobě ani nemusím chtít bezmeznou lásku, ale prostě jen víc laskavosti,“ vysvětluje Valeš Jelínková, která se ve své praxi mimo jiné věnuje osobám se zkušeností domácího násilí.
Přiznat si, že se nemám ráda, byla jedna z nejlepších věcí, jaké jsem pro sebe mohla udělat. Upřímnost a otevřenost jsou zásadní vlastnosti, kterých si cením na ostatních lidech. A nyní se za ně můžu ocenit i já a uznat, že to se mnou není zase tak špatné. Začíná mě to vlastně docela bavit a paradoxně cítím, že se mám vlastně o dost raději než předtím. Sice to není ta vysněná dokonalá láska, ale jak říká Valeš Jelínková, je to laskavost. Jestli se jednoho dne dokonce začnu milovat a najdu své štěstí? Bude to jen jeden z plodů dobře prožitého života.
Zdroj: autorský článek
