Je to váš neúspěch nebo selhání systému? Seberozvoj může vést k vyhoření
Často slýcháme, že v životě nás nejvíc brzdí nedostatek sebevědomí a vůle. Kdybychom si víc věřili, kdybychom na sobě víc makali, pak bychom se víc prosadili. Ale co když je to jenom mýtus, který má zakrýt skutečné překážky?
Kolikrát jste třeba jen za poslední měsíc slyšela, že „je to jenom ve vaší hlavě“? Že váš problém spočívá jenom v tom, že si „dost nevěříte“? Že byste dokázala cokoli, jen kdybyste byla trochu sebevědomější? Že na sobě dost „nemakáte“? Že je to jen tím, že se máte málo ráda? Že to může dokázat každý? Stačí si vizualizovat svůj úspěch, opakovat mantru sebelásky, změnit svůj přístup, být průbojnější, umět se ozvat, myslet pozitivně, fejkovat sebevědomí, dokud se nestane skutečností? Takže se zaťatými zuby se snažíte dostát standardům sebevědomé, samu sebe milující ženy, ale pořád to nějak nestačí?
Možná že to není jenom ve vás. Co když celý ten příběh o nedostatečném sebevědomí, kterým si sama před sebou přiboucháváte dveře, které vás nutí stát v koutě a brání vám říci si třeba o zvýšení platu, je jenom mýtus, vymyšlený proto, aby se v okolním světě nemuselo změnit vůbec nic? Není přece nic jednoduššího než to hodit na vás. Ha, nejsi dost sebevědomá! Můžeš si za to sama.
Každý svého štěstí strůjcem?
„Jako plaché dítě jsem odmalička slýchala, že se prostě musím víc otrkat, abych zapadla mezi ostatní,“ píše ve své eseji Australanka Eugenie Maynard. „Snažila jsem se, ale cítila jsem se čím dál hůř. Připadalo mi, že nikdy nebudu dost dobrá.“ Až po letech vyšlo najevo, že trpí úzkostnou poruchou. Dobře míněné povzbuzování rodičů a učitelů k větší průbojnosti ji předtím stále utvrzovalo v pocitu, že je s ní něco špatně.
A totéž se může dít i dospělým. Výzkumnice Shani Orgad a Rosalind Gill tento fenomén popsaly ve své knize Confidence Culture. Poukázaly na to, jak nás současný svět bombarduje hesly jako „věř si“ a „měj se ráda“ a vzbuzuje v nás přesvědčení, že za všechny své problémy si každý může sám. Kultura sebevědomí, o které hovoří, nás učí, že stačí na sobě víc pracovat, stále se zlepšovat, a všechno půjde skvěle. Daří se tak odvracet pozornost od reálně existujících nespravedlností a překážek, odpovědnost za každý neúspěch se přesouvá na jednotlivce. Stěžovat si je bolestínské, trapné a neproduktivní. Stačí si to přece přenastavit v hlavě!
Jak to může vypadat v praxi, předvedl nedávno třeba ekonom Lukáš Kovanda ve svém příspěvku na sociálních sítích, kde analyzoval příčiny současného poklesu porodnosti v Česku: „Realita je spíše taková, že právě rozvinuté sociální zabezpečení přispívá k určitému životnímu pohodlí podstatné části veřejnosti, které se v řadě případů následně projevuje slabší ochotou časově i jinak náročně pečovat o děti. A poměrně návykový pohodlný styl života opustit.“ A je to! Jsme prostě pohodlní. Nedostupnost jeslí a školek, nepružnost zaměstnavatelů a astronomické nájmy v tom zřejmě nehrají žádnou roli.
Kultura sebevědomí v pracovním světě
Kultura sebevědomí se velmi výrazně projevuje v pracovním světě a často jsou jejími hlasatelkami samotné ženy, často topmanažerky, které naznačují, že jejich úspěch může zopakovat kterákoli žena, když si bude víc věřit – jako třeba provozní ředitelka Facebooku Sheryl Sandberg, která tyto myšlenky formulovala ve své knize Opřete se do toho. Katty Kay a Claire Shipman zase v knize Confidence Code vybízely ženy, aby „víc riskovaly, uměly se ozvat, vyjednaly si vyšší plat“. Úkol prorazit skleněný strop kariérního postupu kladou na bedra samotné ženy.
Jenže ve skutečnosti je to složitější. Víra ve vlastní schopnosti není všespásná. „Vyšší sebevědomí by nám pomohlo, nicméně to je potřeba posuzovat individuálně – neplatí, že by všechny ženy byly nesebevědomé,“ říká právnička Šárka Homfray v rozhovoru na webu Welcome to the Jungle. „Tam, kde třeba nejsou školky nebo dobře dostupná flexibilní kvalifi kovaná práce, vám vyšší sebevědomí nepomůže.“ Také odvaha říci si o vyšší plat podle ní může vyjít naprázdno, účinnější je kolektivní vyjednávání, jak vyjadřuje i název její knihy esejů Samy s tím nepohneme.
Příkladem hledání problému v „nesprávném“ či „nesebevědomém“ myšlení jednotlivce je i fenomén imposter syndromu: Mnoho schopných lidí (zejména žen, ale nejen) trpí v práci pocitem, že nejsou dost dobří a jejich okolí je jednou „odhalí“ jako podvodníky, kteří uspěli jen díky náhodě či nedopatření. „Imposter syndrom proměnil pocity nejistoty v diagnózu hlavně pro ženy. Řešením není opravovat jednotlivce, ale změnit prostředí. Tedy vytvořit pracovní kulturu, ve které se cení různé styly vedení,“ píší Ruchika Tulshyan a Jodi-Ann Burey ve studii Stop Telling Women They Have Imposter Syndrome (Přestaňme ženám říkat, že trpí imposter syndromem).
Pomůže vám meditáční aplikace?
Hitem firemních benefitů posledních let jsou meditační aplikace či kurzy jógy, které mají zaměstnancům pomoci v prevenci syndromu vyhoření. Jenže to má háček. „Firma nám nedávno zdarma poskytla přístup k meditační aplikaci. Následně mi začaly chodit připomínky, jak je aplikace skvělá, a vyčítavé e-maily, proč jsem se do ní ještě nepřihlásila. Během pracovního dne mám čas tak akorát sníst müsli tyčinku a dojít si na záchod. Je to ironie. Už takhle jsem dost vystresovaná, proč mě ještě musejí stresovat kvůli aplikaci na uklidňování?“ vypráví anonymní zaměstnankyně korporátní firmy v knize Burnout Epidemic od Jennifer Moss.
I tohle je projev kultury sebevědomí, která příčiny všech problémů hledá v naší hlavě. Místo aby firma snížila obrovskou pracovní zátěž, chce po svých zaměstnancích, aby si svůj stres vyřešili sami. Jenže tlak a přetížení ani po třech minutách nádechů a výdechů nebo pár ásanách nikam nezmizí, a ze cvičení nebo meditování se stává další otravný úkol navíc. Podnikatelka Amy Spurling to ironicky shrnula ve svém příspěvku na LinkedIn: „Tady máte meditační appku a teď šup zpátky na osmdesát hodin práce týdně.“ Samozřejmě je dobré pracovat na vlastní psychické odolnosti, ale ta má své hranice. Pokud člověk dospěje k syndromu vyhoření, obvykle to nebývá proto, že málo cvičil a meditoval.
Další úkol na to do listu: Miluj sebe samu
„Miluj své tělo!“ Ano, kultura sebevědomí se na nás usmívá i z růžových instagramových rámečků hlásajících hesla o přijetí sebe samé. Poselství, že každá žena se může (čti „má“) cítit krásná, je tak trochu dvojsečné: V každé ženě, která se zrovna krásná necítí a „nemiluje se taková, jaká je“, vzbuzuje pocit selhání. Socioložka Rosalind Gill klade provokativní otázku: „Jak si můžeme myslet, že problém je v individuálním nepřijetí sebe samé, když ten pocit méněcennosti zažívá téměř každá žena? Muži přece nepotřebují kampaně a mantry k tomu, aby se ujistili, že vypadají přijatelně.“ Poukazuje na to, že jde o problém, který začal ve vnějším světě, v beauty průmyslu a v médiích. Ale jeho řešení (tedy odstranění pocitu, že moje tělo ani trochu neodpovídá nastaveným standardům) je na samotných ženách.
„Navzdory zdánlivě pozitivním výzvám, aby ženy milovaly vlastní tělo, připisuje kultura sebevědomí veškerou vinu i odpovědnost jenom jim samotným,“ dodává Rosalind Gill. Ano, „milovat své tělo“ je další z mnoha úkolů, s nimiž se musíme vypořádávat ve světě, kde je každý považován za strůjce svého úspěchu, a pokud v něm selhává, je to další z mnoha pocitů viny a nedostatečnosti. A ta neustávající práce na sluníčkové pozitivní mysli může být stejně toxická a vyčerpávající, jako dříve bylo držení diet a jiné formování těla.
Dá se sebevědomí naučit?
Sebevědomí se v tomto světě navíc stalo báječným obchodním artiklem. V českých knižních e-shopech na jedno kliknutí najdete desítky příruček, které radí, jak sebevědomí „získat“, „posílit“, „budovat“ či „rozvíjet“, jak mít sebevědomí „větší“, „zdravé“ či „dokonalé“ nebo jak překonat to „nízké“. Ještě daleko víc peněz než v knihkupectví pak můžete utratit u life koučů, kteří slibují totéž. Obrovský byznys populární psychologie nám zkrátka tvrdí, že úspěch a štěstí jsou jen otázkou nastavení naší mysli, stačí myslet pozitivině a vsugerovat si, že dokážu cokoli. A pokud to náhodou nevyjde? Inu, asi jste se dost nesnažili. Málo jste si věřili. Vesmír vaše fejkové sebevědomí prokoukl, takže vám vaše přání nesplnil. Musíte být ještě sebevědomější!
Kultura sebevědomí se tady propojuje s kultem výkonu, kdy je úkolem každého jednotlivce na sobě bez přestání pracovat, vystupovat z komfortní zóny, klást si výzvy, stávat se nejlepší verzí sebe samého. Ignoruje skutečnost, že každý máme startovní čáru někde jinde a čelíme objektivním překážkám, které nejsou v naší mysli, ale v reálném světě. Na samotném sebevědomí přitom není nic špatného. Je skvělé důvěřovat vlastním schopnostem. Ale zároveň je dobré vědět, že sebevědomí není kouzelné zaříkadlo, které zbourá všechny bariéry stojící v cestě. Pracovat na sobě je fajn, ale stejně důležité je měnit i svět okolo nás.
