Svatozář, nebo rohy: Proč si myslíme, že úspěšní lidé jsou svatí?
Sledujete rozhovor s olympijským vítězem nebo technologickým géniem a v duchu obdivujete celou jeho osobnost. Automaticky předpokládáme, že někdo, kdo dokázal předběhnout všechny soupeře nebo vybudovat miliardovou firmu od nuly, musí být i morálním vzorem a expertem na globální dobro. Jenže pak přijde jeden skandál nebo toxický tweet a my se cítíme podvedeni. Nepodvedla nás ale osoba, ke které jsme vzhlíželi, podvedl nás náš vlastní mozek.
Je to jedna z nejčastějších pastí našeho myšlení, do které nevědomky padáme v podstatě denně. Lidská mysl totiž miluje zkratky. Odborné studie tento systém vysvětlují poměrně jednoduše: kdyby si náš mozek zkratkami nepomáhal, vyčerpala by nás i analýza věcí, které děláme zcela automaticky. Stejně to funguje i při škatulkování lidí kolem nás.
Svatozář
Haló efekt (efekt svatozáře) nás mate velmi chytře. Pokud na člověku jako první zahlédneme sympatický rys, podvědomí kolem něj okamžitě vykreslí zářivou svatozář, přes kterou už odmítá vidět skutečnost.
Zdaleka nejde jen o to, jestli je někdo hezký a působí mile. Neuvěřitelně silnou svatozář vytváří i úspěch a kompetence. Máme tendenci věřit, že vrcholový sportovec je automaticky charakterní člověk. Proč? Protože si disciplínu z tréninku podvědomě překládáme jako celkovou životní ušlechtilost.
Když pak takový „idol“ selže, náš šok není způsoben jen tím, co udělal, ale rozpadem dokonalé iluze, kterou jsme si kolem něj sami postavili. Podobně působí i „svatozář peněz“. Fakt, že je někdo schopný obchodník, přece neznamená, že je automaticky morálním majákem společnosti. Náš mozek to ale předpokládá – je to pro něj jednodušší než skládat obraz cizího člověka z jednotlivých malých střípků.
Ďábelské rohy
Efekt svatozáře ale nestojí osamoceně. Ruku v ruce s ním jde Horn efekt (efekt rohů), známý také jako „ďábelský efekt“. Ten funguje přesně opačně: stačí jedna vlastnost, která nám nesedí, a dotyčného v duchu odepíšeme v celém rozsahu.
Studie potvrzují, že stačí specifický přízvuk nebo nespisovná mluva a my dotyčnému okamžitě (a nespravedlivě) ubíráme body z IQ. Pokud coby zaměstnavatel na pohovoru potkáte uchazeče s dírou na tričku nebo někoho, kdo přišel o pět minut později, vaše podvědomí mu okamžitě nasadí „rohy“ a začne hledat chyby i v jeho profesních kvalitách, které s dochvilností nebo vzhledem vůbec nesouvisí.
Je to klasická zkratka, kterou si často v hlavě vyrobíme sami na základě jedné izolované informace, jež mohla být zcela náhodná a ojedinělá. A šance, že bude mít v našich očích „osoba s rohy“ mnohem horší postavení než někdo, kdo sice přišel v nové vyžehlené košili a v půl hodinovým předstihem a tomu s rohy profesně a možná i charakterově sahá po kotníky, je jednoduše vysoká.
Mozek na autopilota
Proč jsme tak nespravedliví? Vyhodnocovat každého člověka jako komplexní bytost s jeho klady i zápory stojí obrovské množství energie a času. Je mnohem snazší lidi oštítkovat stylem: „úspěšný = dobrý“, „nepříjemný = neschopný“, „hezký = milý“
Tyto psychologické zkratky nám kdysi pomáhaly přežít, v roce 2026 nás ale čas od času mohou svést ke špatnému výběru zaměstnance nebo vztahu s toxickým partnerem.
Jak z toho ven?
Úplně vypnout tyto efekty nelze. Co ale můžeme udělat, je takzvaný vědomý refresh. Příště, až vás někdo naprosto oslní svou profesionalitou, nebo vás naopak vytočí jedním zbrklým gestem, zkuste se na vteřinu zastavit. Zeptejte se sami sebe: „Vím o tomhle člověku dost na to, abych soudil jeho charakter, nebo jen reaguji na jednu jeho vlastnost?“
