Sebeláska není jen cíl, je to hlavně cesta. K zamilování vám pomůže sebereflexe i afirmace
Sebeláska není cílová destinace, ale cesta, která začíná tím, jak se sebou mluvíme. Není o dokonalosti, ale o laskavosti k sobě samému. A chtěné lásce.
To, jak k sobě promlouváme a co k sobě cítíme, proplouvá nejen naší duší, ale každou buňkou našeho těla. Celou naší bytostí. Naše emoce dokážou měnit strukturu vody – a naše tělo je tvořeno z více než 60 % právě z ní. Voda uvnitř nás může uzdravovat, ale také ničit. Každé slovo, které k sobě promlouváme, v nás zanechává otisk.
Sebeláska není cílová destinace, ale cesta, a ta začíná tím, jak se sebou mluvíme. Je to rozhodnutí přestat být svým nejhorším kritikem a stát se svým vlastním spojencem. Naučit se milovat nejen své světlo, ale i své stíny. Protože sebeláska není o dokonalosti, je o laskavosti k sobě samému. Když něco nebo někoho milujeme, věnujeme mu péči. Ale když jde o nás samotné, jako by to v některých případech nemělo smysl. „Nevařím rád jen pro sebe.“ Kolik podobných vět říkáme, aniž bychom si uvědomili, co vlastně znamenají.
Zamilovat se do sebe
Býváme k sobě kritičtí a často se dostaneme až do bodu, kdy se nám sebekritika stane automatickou samozřejmostí. Pak můžeme slyšet o sobě i ta nejkrásnější slova a odmítáme jim věřit. Obyčejné vědomí, že „jsem laskavý“ nedokáže zastínit všechny negativní myšlenky, které o sobě máme. Kritizovat je snadné. Najít na sobě něco dobrého? To už je těžší. Nejspíš jste už slyšeli radu, ať si sepíšete seznam svých kladů. A možná vás při tom přepadl pocit studu. Možná jste si řekli: Co když si o sobě myslím příliš? Jenže proč bychom se měli stydět za to, že jsme na sebe hrdí?
Jsme lidé. Nikdy nebudeme dokonalí, ale kolik lidí promrhá život tím, že se za dokonalostí žene? Ano, přijmout realitu je někdy těžké. Podívat se na sebe bez přikrášlení do zrcadla může být děsivé. Ale každým dnem se můžeme snažit být lepšími lidmi, než jsme byli včera. A přesto nikdy nemůžeme změnit svou podstatu a stát se někým jiným. Setrváváme ve vztazích, kde se po nás změna vyžaduje. Existuje však člověk, který vás bezvýhradně přijme a bude vás takto milovat. Víte, kdo to je? Vy sami.
Milovat sám sebe se může zdát jako kvantová fyzika. Ale od toho se odvíjí všechno. A za to stojí bojovat. Tak vytrvale, jak usilujeme o úspěch v práci, bychom měli usilovat i o to, abychom se do sebe zamilovali. Se sebou samými trávíme každý den, každou vteřinu. Toužíte po tom mít vztah s někým, kdo vás věčně kritizuje, s někým, pro koho nikdy nejste dost dobří? S někým, kdo vás v těžkých chvílích nepodpoří, ale místo toho se stává vaším největším nepřítelem? A přesto takové vztahy máme. S ostatními i sami se sebou.
Mnoho špatných pocitů a zkreslení reality pouze do temných obrazů vám poskytne deprese. Stejně jako cesta z ní, i sebeláska je pomalý proces. Ale každý krok se počítá. Sebeláska začíná v laskavosti – k sobě i k druhým. Každá akce vyvolává reakci, a to, jak se k sobě chováme, se odráží nejen v naší mysli, ale i v těle, v našich vztazích a každodenním prožívání. Možná to zní jako klišé, ale podívat se na sebe ráno do zrcadla a usmát se může být začátek něčeho mnohem hlubšího. Nemusí to být hned velká gesta – někdy stačí, že si uděláte dobrý čaj, dopřejete si dlouhou sprchu nebo si koupíte knihu, na kterou se těšíte.
Síla afirmace
Afi rmace nejsou jen prázdná slova. Jsou to semínka, která zaséváme do své mysli. A jako každé semínko – čím víc o něj pečujeme, tím spíš vyroste v něco silného. Možná si nejdřív budete připadat zvláštně, když si budete říkat: „Jsem dost dobrý/á takový/á, jaký/á jsem“. Možná to ani nebudete cítit jako pravdu. Ale slova mají sílu. Opakovaně si říkat něco pozitivního je jako pomalu otáčet loď – nejdřív se zdá, že se téměř nic neděje, ale pak si jednoho dne uvědomíte, že plujete úplně jiným směrem.
Tohle není o dokonalosti. Není to ani o neustálé euforii nebo bezchybném životě. Jde o to se přijmout i se svými slabostmi, i se dny, kdy se nic nedaří. Jde o to být si sám sobě tím nejlepším přítelem, protože se sebou budete žít každý den až do konce. A jaký vztah chcete mít s člověkem, se kterým strávíte celý svůj život?
Nový jazyk: Sebeláska
Sebeláska není jen o slovech, ale o každodenních činech. O tom, jak se sebou mluvíme, jak se k sobě chováme. Mnohdy se o své přátele staráme mnohem lépe než sami o sebe. Když se trápí, nabídneme jim rameno, uklidníme je laskavými slovy. Ale když se trápíme my? Kolikrát si místo pochopení a útěchy vynadáme, že jsme slabí, neschopní nebo jsme zase selhali? Jak by se asi cítil někdo, koho milujeme, kdybychom mu říkali to, co říkáme sami sobě?
Budování vztahu k sobě je jako učení se novému jazyku – jazyk laskavosti k sobě samému musíme trénovat, dokud nám nebude přirozený. A tak jako si čistíme zuby nebo připravujeme snídani, můžeme si vytvořit i malé každodenní rituály, které nás vrátí k sobě. Může to být vědomý nádech a výdech ráno po probuzení. Pohled do zrcadla a upřímné: „Jsem tady. A jsem dost dobrý/á, i když dneska není můj nejlepší den.“ Může to být poklidné pití čaje, během něhož si dovolíme zpomalit. Malé kroky, které nám připomenou, že na sobě záleží.
Protože když začneme být k sobě laskaví, pomalu se začne měnit i náš vnitřní svět. Myšlenky už nebudou jen bitevním polem, ale stanou se místem, kde se cítíme doma. Sebeláska není sobeckost. Je to základ, ze kterého můžeme růst. A každý krok směrem k sobě má smysl. Nakonec je to všechno jen o pocitu. O tom, jak se sami se sebou cítíme, ne o tom, jak nás vidí svět. Sebeláska není něco, co najdeme venku, v uznání ostatních nebo v dokonalém zrcadlovém odrazu. Je to způsob, jakým se rozhodneme k sobě přistupovat. Jak si dovolíme cítit se sami se sebou.
Nevzdat se
Když se budeme mít rádi jen ve chvílích, kdy všechno klape, nikdy to nebude opravdové. Protože skutečná sebeláska znamená stát při sobě i tehdy, když se nám nedaří, když se cítíme slabí, unavení, ztracení. Znamená vědět, že naše hodnota není v tom, kolik toho zvládneme nebo jak perfektní jsme v očích ostatních – ale v tom, že jsme. Sebeláska není něco, co si jednoho dne odškrtneme ze seznamu. Je to cesta, kterou si každý z nás musí prošlapat sám. A jako každá cesta, i tahle má své překážky. Jsou dny, kdy se cítíme skvěle, kdy se na sebe usmějeme do zrcadla a věříme si.
A pak jsou dny, kdy se cítíme nemilovaní, nehodní, kdy nás zaplaví pochybnosti, a máme tendenci vrátit se ke starým vzorcům. A to je v pořádku. Důležité je nevzdat to. Přistupovat k sobě s laskavostí i v těchto chvílích. Neznamená to přetvařovat se a ignorovat negativní emoce, ale dovolit si je prožít bez odsuzování. Prostě navázat jeden z nejkrásnějších vztahů, které můžeme mít – ten se sebou.
Zdroj: Psychology Today, Medium, VeryWellMind
