Ženy, které nenávidí ženy: Jak poznat, že pohrdáte sama sebou i ostatními
Může se to zdát jako rozpor. Nevyjadřují mizogynii neboli nenávist k ženám pouze muži? Není to tak, stejně jako jejich mužské protějšky jsou i mizogynní ženy poháněny buď neoprávněnou nenávistí, nebo opovržením vůči ženám. Jak poznat, jestli i ve vás hlodá nenávist třeba i k vlastním kamarádkám?
Letošní zpráva OSN zveřejněná v březnu před MDŽ ukázala, že v roce 2024 téměř čtvrtina vlád na celém světě hlásila nárůst odporu k právům žen. Nenávist k ženám ve společnosti akcelerují sociálních sítě typu X, kde byl například už během 24 hodin po loňském zvolení Donalda Trumpa prezidentem zaznamenán nárůst výrazů jako „Vraťte se do kuchyně“.
„Ženy nemají stejná práva jako muži. V rodině nic jako právo neplatí,“ neřekl žádný extremista z USA, ale bývalá ministryně spravedlnosti ČR a nynější senátorka Daniela Kovářová pro DVTV. Ženami zkrátka nepohrdají jen muži. Když ženy dlouhodobě vnímají, že společnost znevažuje jejich schopnosti a hodnotu, mohou samy začít věřit, že jsou neschopné a zbytečné. Tyto škodlivé postoje si nevědomky osvojí a začnou je uplatňovat na jiné ženy i na sebe. Říká se tomu internalizovaná mizogynie, a jak vidíte v citátu výše, stává se to i vzdělaným ženám.
Jak se učíme nenávidět ženy?
Bohužel se nejedná jen o problém generace Daniely Kovářové, i spousta mladých lidí dodnes vyrůstá v prostředí, kde jsou genderové stereotypy a nerovnosti naprosto běžné, ať už je to doma, ve škole, na internetu, nebo v reklamách. Lidé (a to i ženy) pak mají potřebu tyto nerovnosti bránit nebo ospravedlňovat, protože jim bylo dlouho vtloukáno do hlavy, že „tak to prostě je“.
Dalo by se říct, že jde o typickou ukázku gaslightingu. Jen místo jedné konkrétní osoby nás manipuluje spousta společenských faktorů. Když nám pořád někdo opakuje, že ženy nejsou tak chytré, důležité nebo charakterní, snadno tomu začneme věřit. Obzvláště, když to slyšíme od autorit. A pak to, bohužel, předáváváme sobě i ostatním lidem dál, ať už jsou to naši mladší kolegové a kolegyně, nebo přímo vlastní děti. Internalizovaná mizogynie tak může být nenápadnou, ale silnou formou společenského i psychického nátlaku.
Jak poznat, že se nenávist k ženám týká i vás?
Pokud je ve vás nenávist k ženám zažraná, není to nic, co jste si mohla vědomě zvolit, ale co vás naučilo okolí a kultura, ve které jste vyrůstala. Jestliže na vás sedí popis těchto typů chování, přestože některé působí hodně nevinně, nemusíte se z toho hroutit. Prvním krokem je si uvědomit, že papouškujeme určité stereotypy hlavně ze zvyku. Důležité je proto všímat si vlastních myšlenek.
Když se příště přistihnete, že shazujete sebe nebo jinou ženu, vždycky se z toho můžete poučit, omluvit se a později už myšlenku stihnete zabrzdit dříve, než ji vyslovíte. Chce to zkrátka trénink, desítky let výchovy nemůžete ze dne na den odmazat. Postupem času se naučíte nejen větší laskavosti k ženám a sobě, ale jednoho dne se budete moct sebe či kamarádky zastat, když vás někdo bude ponižovat.
Časté shazování vlastního vzhledu nebo postavy, třeba poznámkami typu „jsem tlustá“, „vypadám hrozně“ nebo „mám strašný nos“.
Zdá se to jako hloupost, ale kritický hlas v naší hlavě, který nám říká, že nejsme dost dobré, může hrát ohromnou roli. Časem nám naruší sebevědomí a dostane nás do začarovaného kruhu sebenenávisti. Je to zlozvyk, který podkopává naši psychickou pohodu, vztah k sobě samé a zničí nám radost ze života. Snadno pak budeme negativitu šířit i ve vztahu k ostatním ženám.
Vtipkování na vlastní účet ve stylu: „Jsem ženská, takže mi to s technikou nejde“ nebo „No jo, ženský a parkování…“
Ač to může působit nevinně, často vychází z hlubších stereotypů a podporuje náš negativní sebeobraz.
Dělání nebo přitakávání podobným vtipům o jiných ženách, i když třeba jen „ze srandy“.
Možná je vám blbé kazit legraci, možná tomu i sama věříte. Není ale pravda, že by ženy měly nějaké mozkové limity oproti mužům.
Negativní poznámky o vzhledu jiných žen, kritizování jejich těla, oblečení nebo stylu.
Často to vídáme v diskusích na internetu okolo různých celebrit. Když si na sebe vezmou tepláky, vypadají jako chlapi, ale když se vyfiknou, najednou jsou z nich „hampejznice“. Proč by si nemohly dělat, co chtějí? Protože prostě proto.
Porovnávání se s jinými ženami a pocit, že jsou „lepší“ nebo „hezčí“.
Často se k tomu přidává i soutěživost, hlavně pokud jde o pozornost mužů nebo společenské uznání. Není divu, že se toho můžeme jako ženy dopouštět, když máme pošramocené sebevědomí tím, jak se pořád shazujeme. Podobná soutěživost se může objevovat často i v práci, třeba když se cítíme ohrožené schopnou kolegyní, která se rychle posouvá kupředu nebo zastává viditelnou vedoucí roli.
Zrazování jiných žen od jejich snů a cílů.
Říkáme, že „na to nemají“ nebo že „to je pro chlapa“ a co bude „až budou chtít děti“. Někdy za tím může být i nevyřčená závist nebo bolest z vlastních nenaplněných přání.
Dávání větší váhy názorům, potřebám nebo možnostem mužů.
V rodině, ve škole nebo v práci. Dvojí metr se může projevovat i velmi nenápadně. Zamyslela jste se někdy nad tím, proč by ženské potřeby neměly mít stejnou váhu?
Omlouvání špatného zacházení, ať už se jedná o vlastní zkušenost, nebo o případy jiných žen („to určitě přehání, hysterka“).
Jedná se o výraz naučené bezmoci, což je psychologický jev, kdy si člověk zvykne, že ať udělá cokoli, stejně to k ničemu nevede. A tak se časem přestane snažit, i když by šance na změnu vlastně byla. Raději si situaci vysvětlí nějak jinak než nespravedlností. Můžeme se s tím setkat třeba v diskusích o domácím násilí, kdy si říkáme třeba „na vině jsou vždycky oba“.
Podpora nebo ospravedlňování širších systémových nerovností, ať už jde o společnost, zákony, kulturu, nebo instituce.
Někdy se to projevuje i tím, že ženy obviňují jiné ženy z toho, že si za své problémy „mohou samy“. „Lidé nemají rádi nespravedlnost, a když ji nemohou snadno napravit, často se pouštějí do mentální gymnastiky, aby nespravedlnost učinili přijatelnější. Klasickým příkladem je obviňování slabších z jejich utrpení,“ uvádí studie, která zkoumala, že systémové změny jsou pro rovnost pohlaví v práci zásadnější než individuální snaha jednotlivců.
