Potřebujeme vůbec mozek? Tělo si umí poradit i bez něj
Představte si, že jdete k doktorovi kvůli slabosti v noze. Na speciálním vyšetření přijde šok. Zjistí se, že vám chybí 90 % mozku. Přesně to se stalo jednomu Francouzi, a zdaleka nebyl jediný. Kde všude se v těle skrývá inteligence?
V roce 2007 zveřejnil prestižní lékařský časopis The Lancet případ Francouze, který žil úplně běžný život. Byl ženatý, měl dvě děti a pracoval jako úředník. Jenže trpěl těžkým hydrocefalem, tedy hromaděním tekutiny v lebce, která doslova „rozmačkala“ jeho mozek do tenké vrstvy. Jeho IQ bylo 75, sice podprůměr, ale pořád v rámci normálu. Když mu udělali CT, zjistili, že mu zůstala jen malá část mozkové tkáně. Přesto byl tento muž naprosto soběstačný.
Už v 80. letech se britský pediatr John Lorber zabýval případem studenta matematiky, který měl nadprůměrné IQ 126 a úspěšně dokončil univerzitu. Jenže i jeho mozek byl kvůli hydrocefalu téměř celý nahrazen tekutinou a stlačen do vrstvy tenké jako mince. Lorber zdokumentoval stovky podobných případů. Někteří lidé „bez mozku“ byli těžce postižení, jiní ale naprosto funkční a s normálním nebo i vysokým IQ.
Tak kde sídlí vědomí?
Lorber si tehdy kladl otázku: „Potřebujeme mozek vůbec?“ A moderní výzkum ukazuje, že odpověď nemusí být tak jednoznačná. Možná už jste slyšeli, že „druhý mozek“ sídlí v břiše. Střevo má vlastní nervový systém (tzv. enterický), který obsahuje 200 až 600 milionů nervových buněk. To je více, než má mícha! Funguje částečně nezávisle na mozku, dokáže se učit, pamatovat si,a dokonce se rozhodovat. Taky spolupracuje s naší střevní mikrobiotou (těmi „dobrými“ bakteriemi) a ovlivňuje náladu, stres i paměť.
A pak je tu srdce, které není jen pumpa na krev. Obsahuje kolem 40 000 neuronů, které spolu komunikují a tvoří něco jako „malý mozek“. Dokáže si „pamatovat“, učit se a ovlivňovat rozhodování i emoce. Výzkum ukazuje, že tenhle srdeční nervový systém nejen reguluje srdeční rytmus, ale taky spolupracuje s mozkem a pomáhá řídit naši emoční rovnováhu.
Nejspíš si ze školy ještě pamatujete, že mitochondrie jsou „buněčné elektrárny“, drobné struktury, které vyrábějí energii. Jenže dnes už víme, že umějí mnohem víc než jen pohánět tělo. Ukazuje se, že mitochondrie doslova uchovávají vzpomínky. V současnosti víme, že když tělo prožije stres (a teď nemyslíme hádku v práci, ale pořádný fyzický nebo buněčný šok), mitochondriální sítě v buňkách se změní a tyhle změny mohou sloužit jako forma paměti. Říká se jim mitoengramy a jde o něco jako „vrypy“ do buněčné paměti. Co je na tom nejšílenější? Tyhle vrypy se mohou dědit i do dalších generací.
Když mozek nestačí, tělo si poradí
Jak tedy lidé s rozsáhlým poškozením mozku „fungují“? Jedna z možností je, že kognitivní funkce nejsou zcela vázané právě na něj. Miliardy mitochondrií v každé buňce totiž dál zpracovávají informace, adaptují se a spolupracují. Tělo si možná uchovává část „inteligence“ právě díky nim. Zní to jako sci-fi, ale dává to smysl i v souvislosti s dalšími skutečnostmi. Když mitochondrie začínají selhávat, objevují se příznaky neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. To potvrzuje, jak zásadní roli hrají nejen v tom, jak se cítíme fyzicky, ale i jak myslíme a vnímáme svět.
Ve světle těchto informací si nemůžeme myslet, že vědomí a inteligence mají jediné místo, ve kterém sídlí. Je to spíše týmová práce celého těla, které je složitější a chytřejší. Pravděpodobně v sobě nosíme více propojených „mozků“, které dohromady vytvářejí to, co nazýváme „já“. A to z nás dělá mnohem zajímavější bytosti, než jsme si dokázali představit.
