Život s diagnózou: Poté, co jsem šéfku seznámila se svým duševním onemocněním, mě vyhodila
Všichni chtějí vidět výkon, ale nikdo nevidí, co za ním stojí. Kolik úzkostí, spolknutých prášků a zoufalých okamžiků v zamčené kabince na toaletě. Nikdo se neptá, jak moc to bolí – hlavně že práce je hotová. Mohla jsem snad přiznat, že mám tak závažnou diagnózu?
Tři roky jsem to zuby nehty zvládala a někde si to muselo vybrat daň. Minulý rok jsem polevila včas, abych opět neskončila v nemocnici. Moje psychiatrička se celé ty roky bála, v jakém tempu s mou nemocí funguju. Řekla jsem si: Musím být soudná. Buď peníze, nebo zdraví. Stres je zničující záležitost a naprosto mě štve, že „odolnost vůči stresu“ je snad v každé nabídce práce. Stres vytvořila nenasytná společnost, která chce stále víc a víc. A jak takoví lidé asi dopadnou? Vyhoří. Od toho dávám ruce pryč. S full-time únavou to někdy ani jinak nejde.
VIDEO TIP: Jak poznáte toxické firemní prostředí?
Před dvěma lety jsem nastoupila jako zákaznická podpora pro síť bezkontaktních rezidencí v centru Prahy. Přestala jsem se v práci usmívat a dělat své fórky, a tak si mě ředitelka s manažerkou vzaly do meetingové místnosti. Manipulačním technikám jsem snad nikdy neuměla správně čelit. Najednou jsem musela držet své rozklepané ruce pod stolem a pod tlakem přiznala úzkosti a deprese. Byla jsem tam přes agenturu, kde můj šéf věděl o mém zdravotním stavu. A tam to na mě prasklo, ač jsem to v plánu neměla. Šéf dostal „huláka“, že jim dohodil někoho v invalidním důchodu.
A teď si představte, že bych řekla, že mám schizoafektivní poruchu. Diagnózu, které se lidé bojí, aniž by jí rozuměli. To už bych nešla jen na kobereček – šla bych rovnou ke dveřím. A že jsem po pár měsících opravdu šla. Druhý den mého marodění.
To pro mě bylo znamením, že takto žít nechci. Po těch letech jsem začala znovu psát a tvořit. A najednou jsem se tím opět cítila živá a sama sebou. Dostala jsem místo v jedné redakci, ale bohužel jsem nebyla pro ně ta pravá a oni pro mě. Stylem psaní a požadovanými tématy jsem se tam nehodila, ač jsem bojovala, aby ano. Opět sebezapření kvůli penězům. S tím jsem chtěla jednou provždy skončit.
Další měsíce jsem se věnovala psaní, poslouchala svou hudbu a pomalu se uvolňovala. Hodně jsem se uskromnila a měla pouze brigády. V prosinci jsem nastoupila na minimální úvazek do divadla. Jenže před pár týdny se mi všechno začalo sypat. Můj milovaný kocourek náhle zemřel, a to se pochopitelně projevilo na mé psychice. Jako vždy to odneslo i tělo. Začala jsem trpět nespavostí. Meditace, dechová cvičení, inhalování levandulové tyčinky, levandulovo-heřmánkový čaj, poslech bílého šumu, prášky... Nic z toho nepomohlo a já nespala ani minutu.
Bojovala jsem, dokud to šlo. Ale pátý den už jsem to opravdu fyzicky a psychicky nezvládala. Hlavu mi svíral tlak, motala jsem se při chůzi. Přesto jsem se stále přesvědčovala, že musím vydržet. Nemůžu to přece vzdát. Jenže pak přišel den, kdy se mé tělo vzbouřilo úplně. Psychosomatika je nekompromisní. Tělo vám vypoví službu a vy se můžete snažit, jak chcete – zvednout se z postele, obout boty, odejít do práce, ale ono vás stejně přitluče zpátky. Psala jsem vedoucí, že je to extrémní krize, že kolabuju a musím k lékaři. Odpověď? „Netuším, jak vám pomoct. Pardon!“ Žádná empatie, žádná starost, žádná pomoc. Ani se nesnažila za mě někoho najít.
Hned druhý den jsem byla vyhozena. Podle jejích slov má zaměstnanec přijít do práce v jakémkoli stavu. Tak jsem se neudržela a zeptala se: „Kdybych měla autonehodu, tak nemám jet na pohotovost, ale do práce?“ Se slovy, že je to naprosto nelidské, jsem položila klíče na stůl a okamžitě odešla. Za bezpečným rohem jsem dostala záchvat pláče a mluvila s nejlepší kamarádkou dobrou půlhodinu, než jsem dokázala zase věřit, že se o sebe postarám.
Rozhodla jsem se pokračovat v brigádách u agentury. Můj šéf mi vždy pomohl, i když to se mnou na začátku měl opravdu těžké. Kvůli lékům jsem zaspávala, proto mi kolegové každé ráno volali a budili mě. Cítila jsem silné nutkání vydělávat dost, abych si okolo sebe vytvořila bezpečnou síť, pokud se zase něco stane. Po svých zkušenostech jsem se začala otevírat tomu, abych dělala to, co miluji – psaní a komunikaci. Vystudovala jsem PR a mediální komunikaci, a až teď jsem dostala odvahu se tomu věnovat opravdu aktivně. Před pár týdny mě oslovila první klientka. Koučka, které se celé ty roky líbí moje autenticita. Přejte mi štěstí! Začala jsem od nuly, ale věřím, že jsem konečně na správné cestě.
O tom, že mám psychické problémy, se vesměs všude alespoň trochu vědělo, ale všude chtějí jen zdravou nemocnou. Ne někoho, kdo se opravdu potýká s nemocí. Měla jsem kolegu, takového feťáka optimismu. Vždy se cítil „výborně, úžasně...“ a když jsem odpověděla své obyčejné „mám se dobře, díky“, pokaždé reagoval „jenom dobře?!“ Sakra, kdybys tak věděl, kolik to stojí úsilí, mít se aspoň dobře. Kdybys věděl, jak moc jsem musela bojovat, abych se dostala do tohoto bodu. Ale ono to často nejde. Buď si potřebujete udržet tvář, nebo práci. A proto o tom píšu. Už nechci mít strach. Sebrala jsem odvahu být nefalšovaně skutečná, autentická a jít za životem, který jsem si vždy přála.
Zdroj: autorský článek
