Nejsem jen diagnóza: Co obnáší život se schizoafektivní poruchou
Hymnou období po určení mé diagnózy se stala písnička od Sii Pořád jsem tady. Mám takovou osobní zálibu hudbou podtrhávat momentální rozpoložení, myšlenky, atmosféru či období. Tato mě pohltila. Husí kůže a pocit pochopení. Ta slova. Jsou přesná. A tak jsem ji poslouchala stále dokola. „Minulost mě pronásledovala… Minulost mě chtěla mrtvou. Minulost mě mučila. Bitva byla prohraná, protože jsem pořád tady.“
Nejvíc mě ale zasáhla jiná věta. „Ztracené mládí, kde jsme udělali chybu? Bojuji ale za sebe.“ Bez jednoho roku jsem celkem půl života v péči doktorů. Nebylo to vždy jen špatné. Najít skvělého psychiatra je ale jako hledat životního partnera. Není to vůbec jednoduché. Natož když není zcela správně stanovená diagnóza. Nemoc propukla příhodně v šestnácti letech, a to depresemi a úzkostmi, a té životní doktorky jsem se dočkala až ve dvaceti devíti. Nemoc totiž rostla, do výšky, do stran a do hloubky.
Těžko zpětně říct, jestli tomu šlo zabránit. S jistotou se ale vědělo, že ve mně byla odjakživa a čekala jen na spouštěč. O to jsem se se vší parádou postarala. A teď jsem se vrátila po dvou měsících z nemocnice s diagnózou, která není ani in jako autismus nebo ADHD, ani taková, kdy si řeknete: Jo, to zvládnu levou zadní. Tahle v očích druhých zrcadlí strach.
Nemůže to být pouze bipolární porucha. To by bylo málo. Přidala se i schizofrenní složka neboli zkráceně schizoafektivní porucha. Super. Teď se mě bude někdo buď bát, nebo ode mě rovnou rychle uteče. Nelze již zapomenout ten pocit, kdy jsem poprvé tahle slova viděla ve své zprávě. Co to? Schizo co? To si ze mě někdo jen střílí, že jo? Bylo to přece jen krátké období, kdy jsem to zkrátka přehnala s trávou. Netušila jsem, že psychosomatizuji v takové intenzitě, že záda pekelně bolí. Tráva utišila bolest, a co víc, krásně mě naladila na tvoření, které je můj život. Zkrátka chvilka.
Ano, přeskočilo mi, ale to je přece pryč. Halucinace jsem si z větší části užila, bylo to fascinující, ale nemůže to být přece něco, co jsem v celé své podstatě já čili někdo jiný. Málo se to zohledňuje, ale psychózu lze přirovnat k mrtvici, která poruší mozek. Pak záleží na každém, z jak velké části mozek dostane do kondice.
Přiznat si to a přijmout byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Kdo chce přijmout to, z čeho má sám stažený zadek, a chtít to ještě po druhých? A takový život mě od té chvíle měl čekat. Život v utajení, být stále ve střehu a dávat si bacha. Říct to partnerovi hned? Nebo až potom? Hned ho asi vyděsím, později si zase může myslet, že jsem mu něco zatajila. Nebo pak zažít ty chvíle, kdy mi se specifickým výrazem a tónem ráno řekne: „Miláčku, prášky!“
Tohle rozhodně nemůžete říct na pohovoru, kolegovi nebo v sanitce, když je vám fyzicky zle. Už to jednou máte v papírech, tak vás odvezou tam, kam „patříte“. Jednou jsem opravdu musela v sanitce opatrně volit slova, hlídat si intonaci, výraz, protože se podívali do mé zprávy a hned řidiči dali pokyn, kam se jede. No to teda ne!
Od první chvíle se doslova už vezete. Zadarmo a rovnou permanentka na celý život. Po nějaké době se to zlepší. Je to dřina, přitom nedokážete ostatním, nejvíce blízkým, vysvětlit, že tohle jste zkrátka vy. Vy to víte a cítíte, ale musíte se nekonečně obhajovat. Během léčby jste utlumení, což oproti minulé verzi vypadá v pořádku a bezpečně. Pod prášky jste nejen utlumení, ale strašně unavení a moc toho nenamluvíte, jelikož máte pocit, že kromě „není mi dobře“ nemáte co jiného říct. V tuto chvíli o vás nikdo strach nemá. Ironicky. Bohužel my, lidé, co toto máme v papírech, jsme už nenávratně pod drobnohledem. Sebemenší nuance v chování, kdy jsme intenzivnější, nebo se dokonce rozčílíme, brečíme, více mluvíme, nahlas, rychle, nadáváme obecně nebo někomu - a co z toho plyne? Buď jsme si nevzali léky, nebo nejsme v pořádku. Jak já říkám, my jsme neprůstřelně usvědčení, a to se s námi potáhne celý život.
Nestačí, že se někdy necítíte dobře. Máte i strach. Vaši blízcí totiž mají velkou moc. Usoudili by, že se nemoc ozývá, a v sanitce byste mohli říkat, co chcete, ale nebylo by to nic platné. To se děje jedné paní s bipolární poruchou, když je se svou rodinou. Vinou bipolární poruchy je intenzivnější, a ano, rozčílí se kvůli rodině. Její rodina jí v těchto chvílích vždy zavolá sanitku, a je vyřešeno. Není propuštěna zrovna za týden. Jako bychom snad neměli právo na to, mít vztek, křičet, bolestivě brečet, nadávat nebo nikdy nezapomenout, co nám někdo udělal. Být autentičtí.
Poté se ukáže síla pokrytectví některých lidí, co zkrátka akorát unikají péči doktorů. Není to o tom, odmítat, že o nás mají blízcí strach. To vůbec. Jsme ale někdy bezbranní, protože každý soudí druhé podle sebe, podle toho, co zrovna jemu nepřipadá v pořádku nebo normální. A vy přece máte diagnózu! Nikdo ovšem není stejný jako ten druhý. Jinak vnímá, cítí, reaguje, jedná. Takže uvolnit se ve společnosti není zrovna dobrý nápad. V mém oblíbeném článku s názvem Proč svět potřebuje blázny je hlavní myšlenka tato: „Normalizují se zajímaví lidé, aby zapadli do zprůměrované společnosti. Je tu snaha o kompromis, ten je většinou ale nahrazen přizpůsobením se pacienta.“
Nikdo ale nechce bydlet navždy v nemocnici a být tím uklizen stranou od „zdravých“ občanů. Proto už navždy musím něco uvnitř sebe utajovat. Jsem totiž zvyklá být nepochopená.
