Život s diagnózou: Deprese je boj. Hodně lidí se nakonec odevzdá, já si to dovolit nemůžu

V hlavě jsem si představovala, jak se opět procházím u hostivařské přehrady. Dám tím na radu terapeutů a blízkých. „Hlavně choďte,“ říká mi psychiatrička. Nedokážu ale opustit domov. Jsem vyčerpaná. V ty nejtěžší dny se ani nedokážu převléct z pyžama. „Jdi si sednout na tu lavičku,“ řekla jsem si při pohledu z okna. Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne a já snědla pouze půlku jablka. Sedím ale na lavičce. Jsem venku. Posílám své nejlepší kamarádce Klárce fotku, že jsem se upravila. V depresi si přijdu neskutečně ošklivá, hloupá, nezvládající absolutně nic. „Seber se!“ říkám si každý den.

Deprese je krutý boj. Hodně lidí se nakonec odevzdá, to si ale já dovolit nemůžu a hlavně nechci. Upadla jsem do deprese mimo jiné proto, že se mi nepodařilo vytvořit si život, jaký jsem si přála. Živit se a uživit se jen jako redaktorka. Mít home office, abych nemusela jako vysoce citlivý člověk se sklony k úzkostem intenzivně vnímat ostatní lidi.

PMS není jen „blbá nálada“ nebo výmysl. Co se vlastně v ženském těle před menstruací odehrává

Kristýna Dobeš Moučková

Život s nemocí

Jak se zpívá v mé oblíbené písničce: „Mělas velký plány, jak si svět uděláš barevnej a nezkaženej. Teď už víš, že je zlej.“ Deprese má tu moc nesnesitelně vyčerpávat. Jelikož ale kofein dokáže znásobit negativní emoce jako úzkost a nervozitu, tak to s ním nepřeháním jako kdysi. Musela jsem pak k tomu brát prášky na úzkost, abych měla nejen energii z kofeinu, ale byla i klidná. Z tohoto začarovaného kruhu jsem se dostávala hodně dlouho. Jak ráda říkám, „jsem teď koala a jen bych spala a spala“.

Vracím se domů, jelikož jsem už pořádně promrzlá a jde mi těžko ťukat do telefonu. V kuchyni znovu vidím neumyté nádobí, které mě trýzní. To, že nejsem momentálně schopná zvládat vše dohromady, jako pracovat, mít naklizeno, navařeno a stále umyté vlasy, mě uvrhne do ještě větší deprese a jen sedím a dívám se na horu v dřezu. Od svých přátel slýchám, jaká silná bojovnice jsem. Nikdo ale neslyší tu drsnou hádku, kterou sama se sebou vedu, když mám vstát z postele. Priyoušek mě několikrát ráno chodí kontrolovat a vždycky mě pohladí pacičkou bez drápků po tváři. Není z těch koček, co v pět ráno řvou jak na lesy, protože chtějí jídlo. Ne, on u mě pak jen leží a čeká. On je ten důvod, proč nakonec opravdu vstanu a bojuju. Musím se o nás postarat. Díky němu se zlepšily mé časté úzkosti. Ten, kdo má a miluje zvířata, chápe, o čem mluvím.

S akutními psychickými problémy pomáhá na území Prahy aplikace Záchranka, ostatní kraje se dočkají také

Dominika Stachurová

Kde hledat pomoc

V tomto týdnu jsem měla po měsíci další pravidelnou kontrolu u psychiatričky Kristýny a depresi mám neprůstřelně potvrzenou. Kontrola bude už po dvou týdnech, jelikož mám více léků a potřebuji více pozornosti. Mnoho lidí si myslí, že deprese vypadá jen tak, že dotyčný nemluví, nevyleze z postele, nejí... Tak jednoznačné to není. Po kontrole u Kristýny vejdu do lékárny. „Dobrý den, paní Ataraxová!“ ozve se, když vkročím dovnitř a je tam má oblíbenkyně. Jednou jsem tento SOS prášek na úzkost nazvala svým miláčkem. „Dobrý den, přišla jsem si pro to svoje zobání. Mám změnu v lécích. Tentokrát bez doplatku!“

Dívá se do počítače na recept a říká: „Zhoršilo se to? To mě moc mrzí. Jak to víte, že to je bez doplatku? Už jste ho brala?“ Pobaveně se dám do vysvětlení. „Začínala jsem na 6 mg, což bylo bez doplatku. Když se můj stav zlepšil, tak jsem šla na 3 mg, což byla taková odměna za to, že je mi líp, protože jsem si ho už musela zaplatit.“ Chci ještě levandulový čaj, ale bohužel ho zrovna nemají. Dáme se do řeči a odhaluji, jaký blázen jsem do levandule. „A jen levandule by nepomohla?“ ptá se nová lékárnice. „Ani kdybych se pod ně zahrabala.“

Na nástěnce v centru duševního zdraví Eset visím jako úspěšný klient. Dokázala jsem se zvednout z psychického dna a udělat ze sebe soběstačnou a samostatnou ženu, která navíc navzdory závažné diagnóze pracuje. Že mám depresi, ale v práci říct nemohu. Ve dvaceti šesti letech jsem si mohla dovolit jít do důchodu, ovšem do invalidního. Abych měla vše potřebné, tak se stejně musím ohánět.

V mém životě jsou čtyři ženy, které se aktivně starají o mé duševní zdraví. Psycholožka Hanka, psychiatrička Kristýna, sociální asistentka Aneta a terénní psychiatrická sestra Nikol. Aneta a Nikol jsou z Esetu a chodí ke mně domů na návštěvy. Známe se už tolik let a jsou na mě pyšné a nazývají mě statečnou bojovnicí. Teď se ale cítím jako ten největší slaboch a jsem sama sebou zklamaná. Napsat tento článek mi trvalo nezvykle dlouho. Když už jsem něco napsala, tak to v mé depresivní hlavě znělo příšerně a nebylo to dostatečně dobré. Nejde to ovšem jinak. Není mi dobře. Po čtyřech letech mě sejmula deprese. To, co si teď přeji nejvíc, je to, že až budete v únoru číst tato slova, budu si moct říct: „Ustála jsem to. Je mi dobře.“