Sport jako polarizační prvek: Proč ho jedni milují a druzí nesnášejí?
Do fitka minimálně dvakrát týdně, proložit to jógou či pilates, o víkendu pořádná túra nebo krásných 60 kilometrů na kole. Pro někoho radost, pro dalšího hororový program. Proč někdo má lásku ke sportu, a jiný ne? A jak ji v sobě vykřesat?
Patřím mezi sportovní nadšence. Sport mě dělá šťastnou, cítím se díky němu dobře po psychické i fyzické stránce. Je pro mě přirozený. Dělám ho s láskou. Netvrdím, že to jde vždy snadno, jsou i horší dny, kdy se člověku prostě nechce nic dělat. Zároveň mě ale zajímá, jak to mají ti, kteří se do něj musí pokaždé nutit nebo na něj rezignovali. Proč nemají sportování v lásce?
Když to někdo přehnal
Vztah ke sportu si budujeme už od raného dětství, kdy se vyvíjí naše chůze, manipulace s předměty i běh. Pro tělo je pohyb přirozený, naopak člověku neprospívá být bez něj, přibývají zdravotní komplikace, zhoršuje se mozková aktivita a s tím vším mizí i dobrá nálada.
Podle sportovních koučů a psychologů je jedním z nejdůležitějších vlivů to, jaký vztah mají ke sportu naši rodiče. Jestli nás k němu odmalička vedou, sami se mu věnují, nebo naopak. Ale není jediný, i dítě, které nemá podporu rodičů, dokáže získat ke sportu příznivý vztah třeba díky školním aktivitám, kroužkům, kamarádům a vrstevníkům ve svém okolí. Obliba sportu může také vzniknout s jakýmkoli jiným pozitivním zážitkem s ním spojeným, třeba když člověk dostane vstupenky na finále Davis Cupu.
Častým důvodem pro znechucení ze sportu bývá, že rodiče nebo trenér na nás vyvíjeli moc velký tlak. Viděli v nás sami sebe, plnili si svoje sny, kladli před nás příliš vysokou laťku, dokonce nás třeba i trestali za neúspěch nebo jakékoli „selhání“. Kladení důrazu na výsledky, nedostatečná motivace, porovnávání s druhými rozhodně nejsou ten správný hnací motor pro to, vykonávat dál jakoukoli sportovní aktivitu. Naopak to může vést až k odporu, který se nás drží jako klíště i v dospělosti. Než si sednout na kolo, to raději na zahrádku k jednomu orosenému…
Ano, je pravda, že jsem byla odmalička ke sportu vedena, ne tlačena. U nás v rodině bylo normální jít sportovat. Zkoušela jsem a učila se všechno možné – od cyklistiky, lyžování, bruslení, aerobiku, tenisu, plavání přes balet až po atletiku. Něco z toho mi šlo hůř, ale vždy to bylo pojaté formou hry. Tedy až na ten balet, právě ten mi dost zkazila lektorka, která nás rákoskou vzala přes ruce nebo nohy za každý špatný postoj. Extrém, dnes nepřípustný, ale měla jsem prostě ve své době smůlu a nevydržela jsem tam dlouho. Od nějakých patnácti let jsem se díky pestrosti a tomu, že jsem žádnou ze jmenovaných aktivit neprovozovala vrcholově, mohla sama a snadno rozhodovat, jakým sportům se chci věnovat.
Výsledek pociťovaný na vlastním těle? Rozhodně znatelná je například lepší koordinace těla v porovnání s lidmi, kteří zdaleka nejsou odmala zvyklí na pohyb a různé druhy sportu.
Sport nás zároveň učí týmové spolupráci (a to i u individuálních sportů, jako je třeba běh), zvyšuje sebevědomí, posiluje naši psychickou odolnost a zlepšuje soustředění. To je jen zlomek jeho přínosu. Pak jsou tu ale psychické, fyzické a zdravotní faktory, které nás mohou omezovat, a tím pádem jakoukoli pohybovou aktivitu ztěžovat. Je pro nás pak náročnější a vnímáme ji jako méně přitažlivou.
Jak narazit hlavou do zdi
Určitě jsme se už každý z nás setkal s někým, nebo jsme to byli možná my sami, kdo se po delší odmlce nebo bez předchozího tréninku vrhl do cvičení takzvaně po hlavě, dal si pořádně do těla. V lepším případě to skončilo svalovou horečkou a bolestí celého těla, v tom horším natrženým svalem nebo jiným zraněním. S takovou zkušeností se těžko navazuje pozitivní vztah ke sportu. Jak se vyvarovat toho, abychom nepřecenili svoje síly? Zde je podstatný individuální přístup, každý to máme přece jinak.
Nejvhodnějším řešením je cvičení a konzultace s trenérem dané aktivity. Ten nás má nasměrovat, vysvětlit správný postup a zamezit tomu, že se totálně zničíme nebo si ublížíme. Že je to zbytečné? Sama učím dospělé a děti, jak správně a bezpečně jezdit na kole v terénu. I maličkost (třeba postavení nohy na pedálu nebo držení řídítek) změní celkový požitek z jízdy a ušetří spoustu sil. Co bych za to dala, kdybych všechny poučky znala, když jsem začínala jezdit. Ušetřilo by mi to několik let učení a taky pár pádů. Dohled odborníka se doporučuje i z fyziologického hlediska. Jde o počáteční investici, která se nám vrátí, aktivita nám přinese větší radost a získáme v ní jistotu spojenou s respektem ke svému tělu.
Sport jako povinnost
Co když sport bereme jako povinnost? Jsme součástí komunity, kde se cítíme být nuceni se ho zúčastňovat, máme partnera, který na nás vyvíjí tlak a nemá pochopení pro to, jak to cítíme my. Nechuť ke sportu to pak jen prohlubuje. Můžeme se dokonce vinit i z toho, že nevedeme aktivní život, a tím posilovat svůj odpor ke sportu. Snaha o dosažení ideálního vzhledu podle společenských nebo osobních standardů, kdy nevidíme výsledky hned, také nepřidá na chuti provozovat sport. Abychom překonali fyzickou absenci a dostali se do fáze, kdy pro nás bude sportování daleko méně náročné, je rozumné hodit hypotetické „poroty a soudce“ za hlavu, začít zlehka, nastavit si vlastní pravidelný režim a snažit se v něm vytrvat. Stejně jako se mozek naučí vstávat v určitou hodinu, tak si zvykne i na pohyb.
U dospělých, kteří se bojí, že jim to po dlouhé pauze nepůjde nebo budou cítit bolest, je prvním krokem k odbourání strachu definování, z čeho vlastně pochází. I v tomto případě může pomoct sportovní kouč, psycholog či trenér. Existuje studie o lidech, kteří začali se cvičením až ve věku kolem 50 let. Jejich fyzický stav byl neúnosný, ale měli čistě vnější motiv líbit se, chtěli sklízet komplimenty na svůj zevnějšek. Když zhubli a začali získávat pozitivní ohlasy, jejich motivace se změnila na vnitřní a pohyb je začal bavit. I to může být cesta.
Sport milovat nemusíte
Zájem o sport mohou ovlivňovat i rysy osobnostní. Obecně platí, že zatímco extroverti vyhledávají spíše týmové sporty, introverti preferují individuální aktivity. Identifikace všech možných příčin může jednotlivci pomoct nalézt vhodnější formy fyzické aktivity, které přinesou radost a uspokojení a celkově zlepší motivaci i přístup ke sportu. Důležité je dělat zvolenou aktivitu vědomě. Pokud půjdeme na lekci s tím, že si ji nějak odcvičíme, nebaví nás, myšlenkami jsme jinde a nejraději bychom se „po anglicku“ vytratili, nikdy se nedostaneme do fáze, že cvičení pro nás bude vlastně zábavné a účinné. Nemusíme ho dělat se stoprocentní láskou, ale je důležité si ho naplno uvědomovat.
Pokud stále váháte s výběrem, případně i s tím, jestli se vůbec do sportování pustit, zkuste si barvitě představit pohybovou aktivitu, v níž můžete vidět radost a která by vám opravdu seděla. Nejde o výkony, ale o objevení příjemností v jakémkoli cíleném pohybu. I malý, ale pravidelný krok se cení. Na jaře a v létě můžete třeba zařadit více chůze, projížďku na kole nebo prodloužit procházky se psem, kombinovat běh s chůzí, zkusit in-line bruslení. Věřte nebo ne, všechno se příznivě projeví v mnoha oblastech života.
