Má smysl číst knihu víc než jednou? Ano, ale jinak, než si myslíte
I když nás knižní svět stále bombarduje novinkami, nečekaně silný zážitek nám může přinést návrat k literárním příběhům, které jsme milovali v minulosti. V čem spočívá půvab knih, které čteme podruhé… nebo podesáté?
Annu Kareninu jsem četla poprvé krátce před maturitou. Vzpomínám si, že jsem si předem nalistovala scénu, kdy Anna skočí pod vlak, nemohla jsem se jí dočkat, byla pro mě vyvrcholením příběhu, který jsem vnímala jako tragickou romanci. Dějové linie týkající se ostatních postav jsem jen tak v rychlosti prolétla, zajímala mě jenom Anna, v mých očích romantická hrdinka, která navzdory konvencím šla za svou láskou. Když jsem asi o dvacet let později Annu Kareninu vzala do ruky znovu, měla jsem pocit, že čtu úplně jinou knihu. Anna se mi nyní zdála tak trochu k politování, daleko víc mě oslovoval příběh Levina, román jako by ke mně promlouval úplně jinou řečí. Kniha se nezměnila, ale změnila jsem se já, a román nastavil zrcadlo i proměně mého vlastního života.
Bylo to pro mě nikoli první, ale jedno z nejsilnějších setkání s fenoménem rereadingu neboli opakovaného čtení. V době zahlcení knižního trhu, kdy každý čtenář má na nočním stolku štos nepřečtených knih, se to může zdát jako absurdní marnění času. Proč se vracet k příběhu, který už známe? Co nám přinášejí knihy, které čteme podruhé nebo podesáté?
Kniha jako návrat domů
Do knihy Co život dal a vzal od Betty MacDonald jsem se ponořila od dětství až do dospělosti mnohokrát. Znám ji tak dobře, že ji mohu otevřít na kterékoli stránce a připadá mi, že jsem se vrátila domů. Její početná, hlučná a milující rodina se stala tak trochu i mojí rodinou a do jejich přívětivého domu s praskajícím krbem jsem se vracela vždy, když jsem ve svém životě postrádala útulnost a bezpečí: V prvních měsících na koleji v Praze, na stáži v zahraničí, v době, kdy jsem ve svém manželství cítila odcizení. Stala se pro mě náhradním domovem, babiččinou „slepičí polévkou pro duši“.
Útěcha a útočiště v těžkých časech – to je jeden z důvodů, proč čtenáři sahají znovu po již přečtených knihách. Setkání s nimi popisují jako návrat starých přátel. „Jejich známé, konejšivé hlasy ke mně promlouvají zejména v období stresu,“ říká profesorka literární komparatistiky Jane Brown. Fikční svět nabízí stálost a bezpečí v době, kdy se ve vnějším světě cítíme ohrožení a nejistí, a stává se přívětivou náplastí na prožívanou úzkost. Terapeutický účinek má i prožitek nostalgie, protože při čtení můžeme být na chvíli znovu dítětem nebo mladým mužem či ženou, kteří kdysi knihu objevovali. A možná že při obracení známých stránek s nečekanou naléhavostí vyvstane i vzpomínka na mořskou pláž, lavičku v parku, deku na zahradě nebo dětský pokoj, kde jsme se jich dotýkali poprvé.
Dobří čtenáři se vracejí
Nedávno jsem se po letech znovu začetla do Bulgakovova Mistra a Markétky. Z prvního čtení v raných devadesátkách mi utkvěla v hlavě jen jakási zářivá pestrobarevná změť s prvky magického realismu. Teď jsem byla překvapena, že kniha je ve skutečnosti také břitkou satirou na stalinistické Rusko. Není divu, že román, dopsaný ve třicátých letech minulého století, mohl v Sovětském svazu poprvé vyjít až roku 1966, a to ještě v cenzurované verzi. A to je další dar, který nám opakované čtení přináší: Možnost objevování detailů, kterých jsme si napoprvé nevšimli, skrytých narážek a druhých plánů. Zatímco při prvním čtení obvykle jdeme po zápletce a spěcháme k rozuzlení příběhu, to opakované dává příležitost k hlubšímu pochopení celého textu. „Dobrý čtenář je ten, který čte opakovaně,“ prohlásil Vladimir Nabokov (jehož Lolitu si také určitě chci přečíst znovu).
Kritička Wendy Lesser vzpomíná, jak se v dospělosti vrátila k románu Henryho Jamese Portrét dámy. „Poprvé jsem si přála, ať si Isabel rychle vezme toho lorda a máme to z krku. Pasáže, které se mi zdály zdlouhavé, jsem přeskakovala. Když jsem knihu po letech četla znovu, měla jsem mnohem větší trpělivost, rozkošnicky jsem se procházela mezi odstavci. Ta kniha byla mnohem lepší, než jsem si ji pamatovala. A hlavně, já jsem byla lepší čtenářka než tehdy poprvé.“
Na druhou stranu, opakované čtení může přinést i zklamání. „Někdy zjistíme, že kniha není taková, jakou jsme si ji vysnili,“ upozorňuje Jane Brown. Na to jsem narazila, když jsem chtěla dcerám před spaním číst své kdysi milované verneovky nebo Sienkiewiczův dobrodružný román Pouští a pralesem. Rozvleklé popisy politické situace, nekonečné diskuse mužů s lulkami v pánských salonech, ale i rasistické stereotypy při líčení postav afrických domorodců, to všechno mě při čtení nutilo nejprve přeskakovat věty či celé pasáže a nakonec to vzdát. Zejména romány Julese Vernea v mých očích zestárly tak, že jsem ztratila chuť se k nim vracet.
Zrcadlo mladšího já
Svět podle Garpa. V pubertě jsme ho všichni četli kvůli té scéně, popisované dramatickým šepotem při školních přestávkách, v níž Helen ukousne svému milenci penis. „Tehdy jsem si myslela, že je to kniha o sexu a o nevěře,“ vzpomíná moje kamarádka Petra. Teprve když si Irvingův román přečetla po letech znovu, připomněla si, za jakých okolností k té groteskní nehodě dojde: Helen je s milencem v zaparkovaném autě, do kterého nešťastnou náhodou vrazí její muž Garp, přijíždějící nečekaně s jejich syny. A mladší syn při té srážce zahyne. „Až v dospělosti jsem pochopila, že ta kniha je o ztrátě dítěte, o nikdy nekončícím strachu o rodinu,“ dodává Petra. Kdysi jsme Svět podle Garpa četli jako puberťáci dychtiví pikantností, později, když jsme se stali rodiči, kteří se sami strachují o své děti, jsme dokázali nahlédnout i jinou rovinu příběhu. Návrat ke známému příběhu po letech nám ukázal, jak jsme se změnili my sami.
„Nemůžete po letech číst knihu z mládí, aniž byste ji vnímali jako zrcadlo. Kam se v románu podíváte, vykukuje na vás odraz vaší mladší, dřívější čtenářské tváře,“ říká kritička Wendy Lesser a dodává: „Každé nové čtení tak konfrontuje naše současné já s tím dřívějším. Všímáme si jiných detailů, věty na nás působí jinak, odlišně hodnotíme jednání postav. Srážka stejného příběhu s naší proměněnou myslí nevyhnutelně vytváří odlišný čtenářský zážitek, který vypovídá více o nás samých než o dané knize.“
Kniha, kterou čteme po delší době znovu, nám tak pomáhá konfrontovat naši vlastní minulost s přítomností, připomíná nám, jací jsme byli, je měřítkem našeho životního růstu a jako zpětné zrcátko nám dává nahlédnout na kus cesty, který jsme mezitím v životě urazili.
Zdroj: autorský článek
