Nicnedělání vyžaduje odvahu i úsilí. Jak se znovu naučit zahálet?

.

. Zdroj: Drew Coffman on Unsplash

Barbora Šťastná
Seberozvoj

Práce a zaneprázdněnost prosákly do všech koutů našeho života. Zahálka v nás vzbuzuje úzkost a pocity viny. Momenty nicnedělání jsou ovšem důležité nejen kvůli odpočinku. Jak se znovu naučit nedělat nic?

Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Tohle přísloví se mi vždycky zdálo jaksi nesympatické. Jistě, chápu, že peří, kterým se plnily peřiny, bylo v minulosti na venkově důležitou komoditou. Ale jedno pírko, fakt? Vždycky jsem si představovala tu hospodyňku, jak se krkolomným obloukem přehupuje přes nebezpečně trčící laťky dřevěného plotu, a cítila jsem jaksi preventivně, už dopředu, pocit zahanbení, protože jsem věděla, že já bych tak zdatnou hospodyňkou nikdy nebyla. Řekla bych si nejspíš, že pro jedno pírko to nestojí za tu námahu.

To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.

Ostatně, nezdolala jsem ani mnohem níže nastavené laťky, než jsou ty v plotě. Svého bývalého muže jsem přiváděla k úžasu (později spíš k podráždění a zuřivosti) tím, že jsem si dokázala v klidu číst vedle kuchyňské linky plné drobků nebo neuklizeného nádobí. Nemohl pochopit, jak to, že přítomnost nepořádku ve mně nevyvolává akutní potřebu vyskočit, odhodit knihu a pustit se do uklízení. Jak to, že z toho nejsem ani nervózní?

Postupně mi došlo, že se jedná o jakýsi obecnější vzorec. Žena, která nedělá „nic“, je podezřelá. Všichni máme kdesi hluboko v nevědomí uložený archetyp tatínka, který po návratu ze zaměstnání „přemýšlí“ na gauči (pokud jsme se s ním nesetkali doma, tak přinejmenším v komediích z doby normalizace). Ale maminka musí být stále zapřažena do nějaké produktivní činnosti pro rodinu. Dokonce i tradiční ženské koníčky – pletení, háčkování, zahradničení – maskují různé podoby této povinné shánčlivosti.

Chceme-li tedy mluvit o nicnedělání a jeho přínosu pro naše duševní zdraví, ženy mají ještě o něco horší startovní pozici než muži. Po generace jsou vystaveny přikázání stále se něčím zaměstnávat, takže při jakémkoli pokusu na chvíli vysadit musejí přemáhat silné pocity viny.

„Práce, matka pokroku“

Muži na tom ovšem nejsou o moc lépe. Jejich po generace předávaný program pro změnu zní: Práce určuje, kým jsi, a pokud děláš něco, co tě nebaví, jsi lúzr. Komunisté dávali nejvýkonnějším dělníkům metály jako hrdinům, v kapitalismu je práce motorem individuálního úspěchu. Ale už v roce 1932 si britský filozof a sociální kritik Bertrand Russell povšiml, že skuteční zaměstnanci fabrik, hutí nebo přístavních doků si svou dřinu tak úplně neužívají: „Ještě nikdy jsem neslyšel, že by dělník říkal: Má práce je pro mě naplněním nejvznešenějšího poslání člověka, protože díky ní vidím, jak člověk dokáže proměňovat naši planetu. Mé tělo občas potřebuje odpočinek, ale nejšťastnější jsem, když se každé ráno mohu vrátit k práci, z níž pramení mé uspokojení,“ napsal ve slavném eseji Chvála zahálky.

Od jejího vydání uplynulo víc než devadesát let, technologie dokázaly od té doby propojit celý svět a vynést člověka do vesmíru, ale paradoxním výsledkem je, že většina z nás tráví prací ještě víc času než naši praprarodiče. Často přitom jde o práci, která je už zcela odpojena od svého původního smyslu. (Čtenáři by byli nejspíš překvapeni, kolik se například ve vydavatelstvích časopisů pohybuje lidí, kteří nic nepíšou, nefotí ani nedělají grafi ku, ale pouze něco manažerují.) „Zdá se mi zvláštní, že právě v nejbohatších zemích světa se pracuje nejvíc,“ uvažuje Tom Hodgkinson, autor populární knihy Líný rodič. „Člověk by řekl, že výsledkem všech těch inovací a pokroku bude míň práce, ne víc.“

Problém je v tom, že nepracujeme jen kvůli živobytí: Práce je prostředkem, jak se „někým“ stát, jak získat úspěch a uznání vnějšího světa, jak strukturovat svůj čas, jak nakrmit své vnitřní démony. Práce nám pomáhá nezůstat pozadu za ostatními, být na tom líp nebo aspoň ne hůř než ti, s nimiž se porovnáváme. Je tak úzce propojena s naší identitou, že představa zahálky je téměř ohrožující, vyvolává v nás úzkost a pocity viny.

Dokonce i volný čas v tomto kontextu vnímáme jako přípravu na další práci. Dříve se mluvilo o dovolené „na zotavenou“, dnes říkáme, že musíme „dobít baterky“, jako by hlavním účelem času, který trávíme sami se sebou a se svými blízkými, bylo nabrat síly na další výkon v zaměstnání.

Prostor pro nudu

Je tu ještě jeden zcela niterný důvod, proč se sami tak zavalujeme více či méně produktivními činnostmi. Zaneprázdněnost nás chrání před pocitem prázdnoty, která může být znepokojivá, protože v ní vyvstávají zneklidňující myšlenky a pocity. Přesně jako na legendárním Goyově obrazu Spánek rozumu plodí příšery, na němž se nad mužem, odpočívajícím s hlavou položenou na stole, vznáší hejno děsivých sov a netopýrů. A tak se i ve chvíli, kdy doopravdy nemáme co dělat – třeba při čekání na autobus nebo v čekárně u lékaře – dokážeme zaměstnat třeba scrollováním sociálních sítí, což sovy a netopýry bezpečně zažene. Ale také nás to odvede od příležitosti zabývat se sami sebou.

Jak upozorňuje psychoterapeut Michal Kniha, dlouhodobě je to nebezpečné především pro dospívající: „Potřebovali by nudu. Možnost nemít co dělat. Při čekání na tramvaj ihned sahají po telefonu, při obědě čtou novinky ze světa, telefon si berou na toaletu i do postele. V každé volné chvilce se tak noří do digitálního světa a neustále nasávají nové informace a podněty. Chybí jim možnost trávit čas sami se sebou, se svojí vlastní hlavou. Nechat myšlenky volně proudit a tvořit si tak vlastní identitu. Denně jsou ponořeni do informačního proudu, a je tak zcela přirozené, že ve šťastné chvilce nicnedělání pociťují úzkost. Pod nahromaděnými informacemi a emocemi je totiž tlačí vlastní já, ke kterému se ale musí prodrat, tudíž nejčastěji zvolí možnost opětovného úniku do virtuálního světa.“

Když odpočíváme, mozek pracuje

Řekneme-li, že někdo „nic“ nedělá, obvykle tím myslíme, že nedělá nic užitečného. Užitečnost je obvykle nějak orientovaná do budoucnosti, ať už jde o vydělávání peněz na budoucí potřeby, okopávání záhonků s vidinou budoucí úrody, opravování auta, kterým se chystáme někam jet, nebo cvičení, abychom v budoucnu byli fit. Naproti tomu nicnedělání je spjato s přítomností, ať už si pod ním představíme sezení na lavičce v parku, zírání z okna, popíjení kávy nebo ležení v trávě. Dalo by se říct, že kdo nedělá „nic“, vychutnává si přítomný okamžik. Což ve skutečnosti vůbec není neužitečné.

Neurovědci upozorňují, že náš mozek takové okamžiky vnější nečinnosti nutně potřebuje. Ne proto, aby si odpočinul. Právě při domnělém lenošení se spouštějí nevědomé procesy, které pomáhají uspořádat dříve nasbírané informace, uložit je do dlouhodobé paměti a seřadit je novým způsobem.

Proto je také „nicnedělání“ důležitým impulzem kreativity. Řada studií již prozkoumala takzvaný inkubační efekt, kdy nejlepší nápady přicházejí až ve chvíli, kdy si dáme pauzu od kreativní činnosti – například na záchodě nebo ve sprše. Právě tehdy totiž přijdou ke slovu ony nevědomé procesy a mozek dostane příležitost pracovat vskrytu a po svém. Příkladů z historie vědy a umění je nespočet. Isaac Newton samozřejmě nevymyslel gravitační zákon ve chvíli, kdy na něj spadlo jablko v jeho zahradě v Lincolnshiru. Šlo o výsledek dlouhodobého bádání, které dostalo příležitost uzrát právě během krátkého šlofíka pod jabloní.

Nuda a nečinnost mohou být produktivní i tím, že umožňují našim myšlenkám, aby se vydávaly nazdařbůh různými, předem neplánovanými cestami. Když ve své mysli nesledujeme žádný cíl, můžeme překvapivě zakopnout o nápad, který bychom při „produktivním“ přemýšlení vyřadili jako nepotřebný.

Nedělat nic vyžaduje úsilí

Vnější svět, společenské konvence i naše psychika dělají všechno pro to, aby nás od nicnedělání odradily. Chceme-li si přesto dopřát jeho blahodárné účinky, musíme si to trochu usnadnit. Ať už tím, že si chvilky lenošení předem naplánujeme do denního programu, nebo si vymyslíme jednoduché pravidlo. Například: „Kdykoli budu mít chuť jít na Facebook, půjdu se na chvíli dívat z okna.“

Nečekejte, že to ze začátku bude snadné. Nedělat nic vyžaduje úsilí! „Neustálá zaneprázdněnost je určitá forma lenosti,“ říká lektorka meditace Susan Piver. „Pokud se musíte bez přestání zaměstnávat, je to vlastně neschopnost pracovat se svou pozorností, nenechat ji strhnout každou notifi kací na telefonu nebo novým e-mailem.“ Chcete-li začít smysluplně zahálet, musíte zvítězit nad mnoha nástrahami moderních technologií.

Odvaha lenošit

Snadnější je proto zahálet na místech, která jsou pro to stvořena: v kavárnách, parcích, na náplavkách, na lavičkách ve vnitrobloku. Ostatně, výzkumy ukazují, že ve městech, kde je takových míst dostatek, bývá velký tvůrčí potenciál. Jejich opakem jsou místa, která slouží jen jako noclehárny po návratu ze zaměstnání, ať už panelová sídliště, nebo příměstské satelity.

Bertrand Russell ve své devadesát let staré eseji Chvála zahálky líčí svět budoucnosti, ve kterém, jak si představoval, budou lidé díky technologickému pokroku pracovat jen čtyři hodiny denně: „Každý člověk obdařený vědeckou zvědavostí se bude moci věnovat bádání, každý malíř bude moci tvořit, aniž by hladověl. Mladí spisovatelé nebudou muset kvůli obživě sepisovat brakové romány, ale budou se věnovat skutečné tvorbě. Obyčejní muži a ženy budou k sobě laskavější a na druhé nebudou hledět s podezřením. Namísto únavy a napjatých nervů zavládne štěstí a radost ze života.“ Zdá se, že dnes jsme načrtnutému ideálu ještě vzdálenější než v jeho době. Zkusme se mu přiblížit tím, že sebereme odvahu lenošit aspoň pár minut denně.

Niksen: Zahálka podle Holanďanů

Vedle dánského hygge a švédského lagom mají i Nizozemci své slovo, které označuje specifický způsob trávení času. Niksen znamená v nizozemštině nedělat vůbec nic a donedávna mělo spíše negativní význam. „Je to antiteze naší kultury. Nizozemí je protestantská země, pro kalvinisty je práce doslova morálním přikázáním. Niksen bylo synonymem hříchu,“ říká Carolien Hamming, zakladatelka centra CSR pro výzkum stresu v Utrechtu. Možná právě proto však Nizozemci v posledních letech objevují důležitost nicnedělání jako důležité součásti života a učí se zbavovat pocitů viny, které jsou se zahálkou tradičně spojené.

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/2024"