Ego, které je krmené vnější validací, nikdy nenajde svoji hodnotu uvnitř, říká Chili Ta Thuy
Znáte ji jako účastnici soutěži MasteChef, Survivor nebo StarDance, případně jako influencerku, která na Instagramu točí vtipná videa nebo recepty na božská jídla. Chili Ta Thuy má ale i jinou polohu, kterou byste možná nečekali. Takovou, která ví, jak je v životě důležitá filozofie a disciplína, a která je smířená s tím, že svoje démony zcela porazit nemusíme, je ale potřeba o nich vědět.
Kdo je Chili dnes? Kuchařka, influencerka, fotbalistka, tanečnice, celebrita...
To je otázka, na kterou vlastně nemám jednoznačnou odpověď, protože mě zkrátka baví různorodost. Takže o sobě mluvím jako o kreativním desetibojaři – dělám spoustu věcí, žádnou z nich vlastně pořádně. Ale když se mě na různých akcích ptají, jak mě mají uvést, tak nejčastěji odpovídám, že jako kuchařku, protože jídlo tvoří dominantní část všech mých aktivit. A jsem ráda, že má člověk v dnešním světě možnost vytvořit si nějaký svůj prostor, v němž může propojovat věci, které by spolu třeba jinak ani moc nemohly koexistovat.
Dokážete říct, co z toho máte nejraději, bez čeho byste se už nedokázala obejít?
Bez jídla, které opravdu zbožňuju. Ale současně musím říct, že mám moc ráda i svoji šprtskou část, jsem hodně zvídavý člověk, baví mě věda a příroda, takže bez toho bych se taky neobešla. No a třetí takovou věcí je sport a pohyb.
Do povědomí české veřejnosti jste se dostala před necelými pěti lety jako jedna z nejvýraznějších účastnic soutěže MasterChef Česko. Přemýšlíte někdy, kde byste bez této zkušenosti byla? Co byste dělala?
To víte, že ano. Upřímně si myslím, že bych stejně nakonec zakotvila u nějaké kreativní činnosti, protože to je něco, k čemu jsem inklinovala už odmalička. Ale je dost dobře možné, že by to bez MasterChefa nebylo tak pompézní, jako je teď. Předtím jsem pracovala v agentuře, kde jsem vymýšlela marketingové kampaně, což je sice částečně také kreativní práce, ale stejně mě to táhlo k nějaké vlastní tvorbě. Prostě jsem toužila říkat do světa svoje názory, udělat ze sebe jakéhosi pokusného králíka, zkoušet různé věci, zabývat se filozofií a řešit existenční otázky. Takže bych stejně asi dřív nebo později skončila u toho, že bych natáčela nějaká vlastní videa.
Našla jste už na nějakou z těch existenčních otázek odpověď?
Podle mě je to celoživotní proces hledání sebe samého, protože člověk nezůstává stejný. Měníme se v průběhu času, v různých etapách jsou pro nás důležité různé věci a myslím si, že je to tak naprosto v pořádku. Kdybych ale měla vypíchnout jednu věc, která je mi blízká, pak je to stoicismus, a to i proto, že mí rodiče jsou buddhisté.
Je to něco, co mi nejde, protože mám od přírody spíš impulzivní povahu a nerozvážnost, ale právě i kvůli tomu se ho ve svém životě snažím hodně aplikovat. Pomáhá mi snášet ten můj úděl s nějakou pokorou, přijímat život takový, jaký je, a neutíkat od negativních emocí. Obzvlášť to poslední považuju v dnešní době plné levného dopaminu, díky kterému máme radost a potěšení na každém rohu, za strašně důležité. Stoicismus vás v tomhle nutí naordinovat si nějaký nekomfort a v extrémním pohodlí dnešního světa budovat vlastnosti, jako je houževnatost nebo odvaha, kterých se nám často nedostává, protože se do situací, kdy bychom museli testovat náš charakter, v té vší hojnosti téměř nedostáváme.
Jak si do života vědomě zařazujete nepohodlí?
Jsem extrémně disciplinovaná ve svých rituálech a rutinách. Chodím cvičit, otužovat se do ledové vody, držím pravidelně 36hodinové půsty. Snažím se vstávat a usínat ve stejnou dobu, vařím si každý den. Pro někoho to zní jako životní styl robota, ale já v disciplíně nacházím velkou svobodu a jistotu v sebe samu. Taky jsem velký fanoušek biohackingu, takže mám doma snad všechny přístroje, které existují, od nejrůznějších měřičů přes světla až po filtr na vodu. A jinak si vědomě vybírám projekty, které mě bolí, ale vím, že mě posunou.
A teď mi řekněte, jak si jde zakládat na rutině a řádu, když jste tu v MasterChefovi, tu ve StarDance, tu v Survivoru, což jsou všechno projekty na několik týdnů, které mají svoje velmi náročná specifika na váš čas? Jak jste se smiřovala s narušením svého temporytmu, který je pro vás tak důležitý?
Ale život je málokdy úplně optimální, i v chaosu jde najít nějaký svůj řád, kde se můžete navrátit k sobě. Když to nejde na 100 procent, tak to neznamená, že se nemám snažit udělat to alespoň na 50 procent. Nemám ráda mentalitu všechno, nebo nic. I na ostrově jsem se snažila cvičit nebo si udělat nějakou psychohygienu na pláži. Zároveň je potřeba říct, že jsem nebyla vždycky tak disciplinovaná, jak jsem dnes. Je to proces.
Dřív jsem byla spíš workoholik, co pracoval do čtyř do rána, moje priority byly nastavené úplně jinak. V momentě, kdy máte úspěch, lidé vám říkají, že to děláte dobře, a ještě se tím, nedej bože, uživíte, je nesmírně těžké ukočírovat svoje ego. Navíc začnete mít pocit, že celý svět neustále čeká na to, že vyprodukujete nějakou další pecku, a to se stane vaší absolutní prioritou. Ego, které je krmené vnější validací, nikdy nenajde svoji hodnotu uvnitř. Sama jsem si na to musela přijít skrz pár bolestivých zkušeností. Není to úplně ideální cesta, ale my lidi většinou změny děláme zkrátka až v momentě, kdy padáme na hubu.
Takže už nejste typ, který jde do všeho po hlavě?
Dneska už ne, ale předtím jsem taková rozhodně byla. Podle mě může mít člověk cokoli, co si přeje, pokud je ochoten za to adekvátně zaplatit. Takže když jdete do všeho po hlavě, musíte počítat s tím, že si ji čas od času nabijete. Riskovat je do určité míry fajn, pomáhá vám to osahat si a vyzkoušet nové věci, ale v určité fázi života je potřeba tohle dělat důmyslně, s dobrou znalostí sebe samého.
A to znamená nejen vědět, jaké jsou vaše silné a slabé stránky, a také ta stinná část, která je vaší právoplatnou součástí úplně stejnou měrou jako ty hezké vlastnosti, kterými se tak rádi prezentujeme. A s touto znalostí pak být sám sobě rodičem, který má v zájmu nejen to, aby se dítě neustále radovalo, ale hlavně aby se vyvíjelo jako člověk.
Vy svoje stinné stránky znáte?
Myslím, že velmi dobře. Myslím, že dokážu lépe rozeznat, kdy bolest, kterou zažívám, je způsobená vnějšími vlivy nebo úmyslem ostatních, a kdy je způsobená tím, že se dotkla nějakého mého citlivého místa, zranění z minulosti nebo jiných nezpracovaných problémů. Neházím zodpovědnost za svoje emoce na jiné, a tím pádem se mnou necloumají tolik jako v minulosti. Jako například moje impulzivnost, tendence nechat se unést prvotním nadšením. Zároveň vím, že stále vedu boj s určitým vztekem a zlobou, které si nesu z dětství, a že když mám někdy pocit, že je svět nespravedlivý, tak to nutně neznamená, že to tak opravdu je. Že zrovna mám jen špatný den a v ten moment je důležité si to zvědomit a nevyvozovat žádné dramatické závěry o životě ani o ostatních lidech.
Dokázala jste si k tomu dojít sama, nebo vám pomohla třeba terapie?
Myslím, že mi pomohla nějaká kombinace všeho, co se dělo. Terapie je samozřejmě skvělý nástroj, ale musím přiznat, že nejsem příznivce dlouhého hrabání se ve vlastní minulosti. Je super, když dokážete najít a pojmenovat příčinu svých problémů, ale zároveň mi připadá, že to ke změně nestačí. Je v pořádku prožívat emoce, položit se do nich a dát jim průchod, ale podle mě by to měla být jen první fáze a měla by přijít i ta další, kdy se emocemi nenecháme válcovat a najdeme v sobě sílu jít dál. Klidně i s tím vědomím, že své démony prostě porazit nemusíme.
Rozdíl mezi mnou a mým dětským já je v tom, že i když v nás stejné situace spouštějí stejné emoce, moje dospělé já se s tím dokáže vypořádat a neničit svojí zlobou sebe a své okolí. Takže ano, terapie mi pomohla, ale zároveň mi pomohla i filozofie. Uvědomění si, že jsme na světě opravdu jen na velmi krátkou dobu, a není potřeba si utrpení ještě prohlubovat vlastní nekultivovaností.
V čem vám tato filozofie pomohla?
Dnešní svět je velmi zaměřený na individualitu, můžeme být, kým chceme, a všichni jsme hrozně výjimeční. Honíme se spíše za potěšením než za smysluplností nebo nedej bože za důmyslnou bolestí. V tomhle si myslím, že my Vietnamci máme výhodu, protože o sobě nepřemýšlíme jako o nějakém velkém „já“, ale jako o součásti něčeho většího. Naším cílem není být co nejšťastnější, ale co nejužitečnější pro rodinu, komunitu. Tím pádem se nám lépe snášejí nejen životní rány, ale také nějaká osobní selhání. Život je plný utrpení a samotné utíkání před bolestí generuje další utrpení. Jak říkal Seneca – nemá smysl brečet nad jednou jedinou věcí, protože celá existence je vlastně tak trošku k pláči.
Současně jste si ale po vypadnutí ze StarDance procházela poměrně velkým pocitem selhání...
Přesně tak, to je právě ta moje stinná stránka, kterou si vždycky musím uvědomit. Moje extrémní soutěživost a těžké kousání proher.
Proto jste se odmalička věnovala sportům?
Ano, ale sport je vlastně jenom prostředek, pomocí něhož můžu tyto svoje vlastnosti ventilovat. Upřímně, když kolem sebe pozoruju lidi, kteří v dospělosti touží po velkých triumfech, po tom, přinášet společnosti velké změny, tak mám pocit, že za tím většinou bývá nějaký komplikovaný příběh z dětství. Většinou je tam nějaká křivda, ať už v podobě šikany ve škole, nebo přísných rodičů, kteří jim dávali lásku jen výměnou za dobré výsledky. A z toho pak vzniká vnitřní pnutí, které vás žene dopředu.
U mě je právě tohle něco, s čím bojuji celý život, co mě nutí neustále vyhledávat vnější validaci, která mi potvrdí, že jsem dost dobrá, co způsobuje, že mám tendenci svoji vnitřní hodnotu zakládat na povrchních věcech, jako je výkon, humor, dovednosti nebo schopnosti. Takže když jsem vypadla ze StarDance, tak mě to sice dost položilo, ale také mi to dalo možnost pozorovat, co se se mnou vlastně děje. Zpětně jsem si jistá, že tou největší výhrou ve StarDance pro mě paradoxně bylo právě to vypadnutí.
Tehdy za vámi stáli fanoušci soutěže, kteří rozhodnutí poroty považovali za nespravedlivé. Když jste oproti tomu předtím vypadla ze Survivoru, musela jste čelit velké vlně hejtů na sítích. Jak jste se s tím smiřovala?
To jsem si úplně neměřila, ale samozřejmě první měsíce po návratu pro mě byly jednoznačně nejtěžší. Je to zase jedna z těch situací, které řadím mezi nejvýznamnější ve svém životě, protože mě extrémně transformovala. Stalo se to, že jsem absolutně přišla o všechnu validaci, o všechnu oblíbenost, kterou jsem si tak moc chránila a kvůli které jsem měla také tendenci zapírat spoustu částí sebe samotné. Do té doby jsem byla ta oblíbená z MasterChefa, což byla image, kterou jsem si chtěla zachovat, ale zároveň každý, kdo mě zná, moc dobře ví, že nejsem žádné sluníčko ani velký lidumil. Když jsem o tuhle reputaci přišla, paradoxně to bylo také značným způsobem uklidňující, protože mi došlo, že teď už nemám co dalšího ztratit, a tím pádem jsem se hodně uvolnila ve své tvorbě.
I na ni jste ale schytávala kritiku.
No samozřejmě, ale díky tomu jsem poznala, jak moc miluju tvůrčí práci, protože jsem tvořila i v momentě, kdy to lidi naprosto nenáviděli. Pokaždé, když jsem s něčím vyšla ven, přišla vlna hejtů a obrovského pnutí, což mi pomohlo uvědomit si, co je pro mě opravdu důležité. Tahle situace mi taky velmi dobře odhalila, kdo jsou moji opravdoví přátelé, kteří se mnou zůstanou, i když zrovna nejsem populární.
Takže jste přestala plnit nějaká očekávání a dělala jste jen to, co jste opravdu chtěla?
Přesně tak. Zároveň jsem po své mamince podědila vlastnost, že se mi velmi dobře daří ve válce. Když je mi něco nejpříjemné, co mě objektivně brzdí, naschvál se tomu vystavím ještě víc. Znáte to přísloví, že když vám život dá citrony, máte z nich udělat limonádu? Tak u mě platí, že si ty citrony vymačkám do očí a zeptám se života, jestli tohle je jako všechno, co má. Takže ani po Survivoru jsem na rozdíl od jiných účastníků nevypnula komentáře na sociálních sítích, žádné jsem nesmazala, a naopak jsem lidi ještě vybízela, aby mi dali vědět, jestli jsem jim v posledním dílu byla sympatická. Šla jsem do toho na plný koule a nelituju toho, protože mně to hrozně moc dalo a extrémně mě to zocelilo.
Šla byste do toho znovu?
Ne, protože mi to už dalo, co jsem potřebovala. V téhle fázi by mi to už nemělo co nabídnout.
Která z těch soutěží pro vás byla nejtěžší? Survivor, MasterChef, nebo StarDance?
Jednoznačně Survivor. Ať už podmínkami, nebo dopadem na můj život a kariéru.
Narodila jste se ve Vietnamu, v Česku žijete od pěti let. Pamatujete si na svoje první roky po přestěhování do Příbrami?
Byla jsem tehdy hrozně šťastná, že jsme jako rodina zase pohromadě. Tatínek tu žil dva roky, než jsme se za ním s maminkou přestěhovaly, takže jsem byla nejdřív šťastná, že jsme zase spolu, ale záhy samozřejmě přišlo rozčarování. Jste dítě z Vietnamu, vyrůstáte v devadesátých letech na příbramském sídlišti a potýkáte se s šikanou. Také jsem chodila k české chůvě, protože naši pracovali, a brečela opravdu každý den.
Vietnamská komunita tu navíc v devadesátých letech nebyla tak početná, jako třeba dnes, takže ve společnosti hodně přetrvávala xenofobie a předsudky ze všech stran. Dnes to v historickém kontextu do určité míry chápu, ale bylo to náročné a dost hrozné období. Hodně s tím bojovali i moji rodiče, kterým v práci běžně tykali a považovali je za podřadné.
Kdy se to změnilo? Našla jste si kamarády po nástupu do školy?
Reakce mojí povahy na šikanu byla, že jsem přešla do protiútoku. Byla jsem strašně urputná, dost jsem se prala a měla jsem potřebu být ve všem nejlepší, všem ukázat, že jsem něco víc a že to, že vypadám jinak, ještě neznamená, že jsem horší než oni. Takže jsem si kolem sebe vytvořila štít, za který jsem nikoho moc nepouštěla a vlastně se mnou nikdo ani kamarádit nechtěl. Celé moje dospívání, základní i střední škola, bylo dost osamělé. Řekla bych, že se to změnilo až na vysoké škole, kdy jsem se z Příbrami přestěhovala do Prahy, začala se stýkat s novými lidmi a poprvé zabředla i do nějaké terapie.
Současně jsem studovala na americké soukromé škole, kde byli lidé hodně progresivní a otevření. Na a samozřejmě i s tím, jak rostla vietnamská komunita, která se začala stávat přirozenou součástí české společnosti, tak se měnilo i chování vůči Vietnamcům. Ale trvalo to. Hodně dlouho mi nebylo dobře ani ve škole, ani doma, Vlastně nevím, kde jsem se cítila víc osamělá.
Proč vám doma nebylo dobře?
Naši byli hodně přísní, a to i na poměry vietnamských rodičů. Kladli obrovský důraz na vzdělání, byli pořád v práci, abychom se uživili, a o nějaké psychoterapii nebo psychohygieně ani netušili, že vůbec existuje. Vím, že dělali to nejlepší, co bylo v jejich silách. Vyrůstali v komunistickém Vietnamu s cenzurou, takže nemohli pochopit můj svět, a já jim ho zase tehdy neuměla vysvětlit. Nevěděla jsem, jak s nimi navázat nějaký rozumný dialog, a naučila jsem se to až v dospělosti. Do té doby jsme vedli neustálé boje, utíkala jsem z domova, nebylo to dobré.
Umíte jazyk? Je pro vás vietnamská kultura důležitá?
Určitě, také se k ní hrdě hlásím. Jsou to moje kořeny, můj základ, spousta věcí z vietnamské mentality je mi hrozně blízká, jako právě to komunitní přemýšlení, odpovědnost, smysl pro rodinu. Když se mě občas někdo zeptá, jestli jsem víc Vietnamka, nebo Češka, odpovídám, že jsem někde v meziprostoru a je to tak pro mě v pořádku.
Jakou roli hraje ve vietnamské rodině jídlo?
Hrozně důležitou. Je to vlastně takový prostředek vzájemného sdílení. Vietnamská stravovací kultura se od české hodně liší. My si k jídlu sedneme celá rodina, povídáme si, jíme vědoměji, pomaleji a mnohem déle. Pokud Vietnamec není zprzněný českou kulturou, neuvidíte ho, že by do sebe honem honem něco naházel, aby neměl hlad.
Vaříte doma striktně vietnamskou kuchyni, nebo se k vám probojovala i nějaká česká klasika?
Protože hodně řeším ekologii, půdu a zemědělství, jsem zastáncem filozofie, že by se mělo jíst sezonně a hlavně lokálně. Takže samozřejmě používám asijská ochucovadla, jako jsou různé omáčky a koření, ale hodně vařím z farmářských potravin, z toho, co zrovna roste.
Pamatujete si, jaké jste měla pocity, když před vás někdo poprvé postavil třeba talíř se svíčkovou?
Nepamatuju si svoje úplně první české jídlo, ale co si pamatuju až moc živě, je, jak mě právě ta česká chůva mučila chlebem. Nutila mě jíst klasickou šumavu, ale já úplně nenáviděla kmín, který jsem z Vietnamu ani neznala. Takže jedna z mých vzpomínek na dětství je, jak jsem musela dojídat kůrky.
