Halina Pawlowská: Nejsem si jistá, jestli pravda pomáhá. Ta objektivní se hledá těžko
To hezké jsem si vymyslela, to hnusné je pravda, říkává spisovatelka a scenáristka Halina Pawlowská. Co jí přineslo stárnutí? Určitý klid, finanční jistotu i větší nadhled.
Kdybyste měla svůj postoj k životu shrnout do jedné věty, jak by zněla?
To je hrozně náročná otázka, až filozofická. Ale řekněme, že můj postoj k životu je skeptické očekávání.
A která etapa byla pro vás, v tomto skeptickém očekávání, přelomová, která vás třeba poslala úplně jiným směrem, než jste si myslela?
Můj postup v rodinném životě i v práci byl dost kontinuální, neměla jsem v něm nějaké velké zlomy. Samozřejmě s revolucí po roce 1989 jsem mohla roztáhnout křídla. Do té doby jsem kvůli své rodině měla s režimem politické potíže. Strýček byl buržoazní nacionalista, a tak se to se mnou vleklo, třeba v podobě zákazu, aby mě zaměstnala Česká televize i Filmová studia Barrandov. Přitom tyhle instituce moje věci braly, protože jsem psala komedie a komediálních autorů moc nebylo, ale zaměstnat mě nesměly. V devadesátých letech jsem se do toho už ale mohla naplno opřít.
Takže největší zlom ve vašem životě přinesla sametová revoluce?
V podstatě ano.
Proč v té době nebylo moc komediálních autorů?
Ono jich pořád není moc. Komedie je výrazně těžší než drama, protože do ní musíte to drama taky vymyslet, ale pak ho musíte zvednout na úroveň, která lidi pobaví. Přitom zápletky jsou si hodně podobné. Takže pitvat se v problému a nechávat ho v tom žánru je zkrátka snadnější, než ten problém dostat do nějaké katarzní, komické roviny.
Nikdy jste nechtěla být existencionalistka, která se pitvá v problémech?
Jasně že někdy na začátku chtěla. Ale zarazil mě v tom můj profesor na FAMU, který mi už v prvním ročníku řekl, že by se s mými hrdiny v povídce, kterou jsem napsala, nikdy nechtěl setkat. Když jsme potom měli psát krátkou inscenaci, pojala jsem to jako karikaturu, grotesku, a on z toho byl úplně nadšený a změnil vůči mně svůj postoj. Tehdy jsem si asi naplno uvědomila, že mi to nějakým způsobem jde, ale náznaky jsem vnímala už předtím. Když jsem chodila do literárního kroužku, vždycky jsem psala povídky o sobě – o tom, jak miluju nějakého chlapce a jak on mě nechce. Když jsme pak tyto texty četli na veřejných předváděčkách v Rubínu, tak se lidi vždycky smáli. Přitom já to psala naprosto vážně, jenže vždycky jsem tam měla i momenty typu, že on mi vyznává lásku, a mně se chce strašně čurat, takže už to chci mít za sebou, protože musím na záchod. Popisovala jsem to vlastně tak naturalisticky, že jsem svým způsobem měla úspěch. I díky tomu jsem zjistila, že je mi vlastní sklon k pointám a že mám schopnost vidět situaci i z jiného úhlu a s nadsázkou.
Takže to bylo spíš kouzlo nechtěného?
Spíš si myslím, že to je takový můj pohled na svět a že z toho lezlo ven, jak vidím realitu. Jen jsem si díky publiku uvědomila, že se to líbí i ostatním.
Byl ve vás humor vždycky přirozeně, nebo jste si ho musela hledat a pilovat?
Vždycky to bylo úplně přirozené, spontánní, já takhle opravdu vidím svět. Vyrůstala jsem v takové bizarní rodině a přirozeně v ní zažívala a pozorovala bizarní situace. Když jsem je pak popisovala, uměla jsem tu bizarnost postavit do kontrastu, který byl zábavný.
Zažila jste i situace, kdy humor nestačil, kdy už se nebylo čemu smát?
Myslím si, že tyhle situace vždycky přijdou s úmrtím někoho blízkého.
Mění se podle vás humor s dobou? Změnil se v průběhu let třeba i vám osobně?
Mně osobně asi ne. Možná jsem dnes míň humorná, než jsem byla, protože dřív jsem víc vyhledávala různé události a vrhala se do dějů, které ty humorné a bizarní situace generovaly. Ale myslím si, že obecně ve stylu humoru se nevyvíjím a mám ho stejný už zhruba od šesti let. Co se společnosti a humoru týče, ten se asi vyvíjí. Já jsem o humoru dokonce psala státnice, takže bych ho měla mít nastudovaný, ale musím říct, že je to stále taková nezmapovatelná kategorie. Co je to vlastně humor? Nikdo ho přesně neformuloval, každý ho má trochu jinak postavený a v podstatě ho nejde generalizovat. Ale řekla bych, že se teď víc hlídá protokol a přirozeně se to odráží i ve vtipech, aby to nebylo příliš.
Na druhou stranu, váš humor je stále vtipný a není „příliš“ ani dnes, takže k tomu, aby humor přežil, možná stačí jen to, aby byl dobrý…
Možná že dokonce stačí i to, když ten humor jenom je.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si poprvé uvědomila, že psaní pro vás nebude jen koníček, ale že se jím budete živit?
Tatínek byl básník, takže jsem byla odmalička zvyklá na to, že sedí doma v županu, píše básně, pročítá, kontroluje, přepisuje a že je pak někdo čte. To pro mě byla vlastně běžná realita. Už na základní škole jsem měla slohové práce, o kterých paní učitelka říkala, že jsou trochu jiné, a vždycky chtěla, abych je četla před třídou. A když jsem ve dvanácti letech začala chodit do literárního kroužku, už mi přišlo samozřejmé, že budu psát. Na gymplu s tím byly větší problémy, protože tam se mnou profesoři obsahově nesouhlasili, obzvlášť když jsem psala třeba kritiku gymnázia. Pak jednou dostali pocit, že provokuju, to když jsem napsala něco o sestřenici, která emigrovala. Byla 70. léta, a tím pádem to bylo nevhodné.
To mi připomíná, že můj patnáctiletý syn, který ve dvanácti chtěl začít chodit do kroužku vaření, byl nadšený, že jdu dělat rozhovor zrovna s vámi. Takže zjevně zasahujete i tu nejmladší generaci, která vás zná. Máte z toho radost?
Velkou. Všímám si, že mi i na představení chodí pubertální kluci. Ono je to možná i tím, že mě svého času parodoval Kovy na sociálních sítích, a tím mi získal velkou popularitu, ale zároveň si myslím, že se jim líbí ty moje slogany a rady, že si je snadno zapamatují.
Jak to vůbec s vašimi slogany začalo? Byly na zakázku, nebo vznikly tak nějak samovolně?
Nikdo je po mně nechtěl, stejně jako většinu všeho, co jsem dělala, i ty slogany vycházely ze mě. Vznikly během Banánových rybiček, protože jsem na konci každé epizody potřebovala pointu a ten svůj postoj nějak shrnout. Takže jsem začala vymýšlet slogany. Ono to možná vypadá, že je ze sebe pálím jeden za druhým, ale je to daleko od pravdy. Vždycky jsem je měla promyšlené, bylo mi jasné, co chci říct, a pak jsem hledala tu nejjednodušší formu. Třeba: „Když tě nervy trýzní, něčeho si hryzni.“ Vypadá to strašně jednoduše, ale musíte se zamyslet, co by člověka, kterému není dobře, asi potěšilo. Pak začnete hledat rým. Lidé mi vždycky říkají, že hrozně lehce píšu, ale na to jim odpovídám, že nemají pravdu, že se to jen lehce čte.
Přesto vydáváte jednu knihu každé dva tři roky. Na kontě jich máte už bezmála padesát, takže to vypadá, že vám to píše jako vašemu tatínkovi v županu.
To se jenom zdá. Teď mám třeba už asi dva roky pauzu. Moje vydavatelka mi vždycky říká „Viewegh píše dvě ročně“, jenže on má na rozdíl ode mě takovou tu disciplínu, že ráno vstane a jde psát, to já nemám.
Co vás tedy motivuje k psaní?
Termín. Vždycky termín. Honím ho, jsem ve skluzu, pak jsem frustrovaná, vím, že to musím splnit, a nakonec to udělám.
Kdybyste měla sama sobě jako mladé ženě na začátku kariéry něco vzkázat, co by to bylo?
Teď je hodně časté dávat sama sobě takové motivační citáty. Musím se přiznat, že na to vždycky koukám užasle, protože si myslím, že člověk ke zkušenostem prostě musí dojít a nikdo nemá moc šanci mu je předat, ale asi bych si radila to, co jsem v podstatě dělala celý život: „Užívej si!“
A poslechla byste se?
Možná ano, ale je pravda, že jsem autority nikdy moc neposlouchala, takže kdybych sebe vnímala jako autoritu, tak bych se asi stejně neposlechla.
Měla jste někdy jako žena pohybující se v médiích a kultuře pocit, že musíte „být víc“, abyste se v tom mužském prostředí prosadila? Víc vtipná, víc chytrá, víc odvážná…
Určitá diskriminace podle mě určitě panovala, zejména v televizi, a je dost dobře možné, že panuje dodnes. Třeba na ženské talkshow se nahlíželo úplně jinak než na talkshow mužské. Ostatně těch mužských je mnohem víc, protože je schvalují zase muži. Možná se to už v některých televizích trochu změnilo, ale tehdy to tak rozhodně bylo a já to pořád musela překonávat. Nicméně jsem to moc neprožívala. Žili jsme v době, ve které to takhle prostě fungovalo, ženy musely přežít a přejít spoustu narážek. Ne že by mě někdo vysloveně obtěžoval, a když se něco podobného párkrát stalo, tak to nebyl takový problém, ale neskutečně mě štvaly kecy, které jsem musela přetrpět. Třeba „sundej si kabát, ať vidíme, jakej máš talent“. To byla naprosto příšerná věta. Cítíte, že se to v tomhle ohledu zlepšilo? Myslím, že dnes už je to naštěstí trochu jinak. Ale pořád si myslím, že ve schvalovacích strukturách televizí jsou i dnes převážně muži a ti se na ženské moderátorky dívají jinak než na jejich mužské kolegy. Buď je odkazují do role intelektuálek a posílají je do diskusních pořadů, ve kterých se mluví o ženských tématech, nebo je posílají do Sama doma, kde se baví o porodech, menstruaci a vaření.
Cítíte, že se to v tomhle ohledu zlepšilo?
Myslím, že dnes už je to naštěstí trochu jinak. Ale pořád si myslím, že ve schvalovacích strukturách televizí jsou i dnes převážně muži a ti se na ženské moderátorky dívají jinak než na jejich mužské kolegy. Buď je odkazují do role intelektuálek a posílají je do diskusních pořadů, ve kterých se mluví o ženských tématech, nebo je posílají do Sama doma, kde se baví o porodech, menstruaci a vaření.
Vy jste ale měla vysoká čísla, vaše pořady byly nesmírně populární. To ani tvrdá data nepřebila ty narážky?
Když jsem potřetí dostala cenu za pořad roku, tak to v tu chvíli ty blbé kecy trochu přehlušilo. Musím říct, že jsem nikdy neměla nějaké překážky, ale současně jsem cítila, že mě muži v rozhodovacích funkcích neberou rovnocenně s mužskými moderátory.
Jak moc vás to štvalo?
Dost, ale jak říkám, současně jsem byla zvyklá. Prostě to tak bylo. Odjakživa jsem se, a teď to myslím s určitou nadsázkou, musela navzdory velkým ňadrům prosazovat jako intelektuálka. Ale ta moje prsa vždycky hrála určitou roli.
Jak se vám smiřovalo s tím, že i mediální svět častěji než vaši práci řešil právě to, jak vypadáte?
Jak říkám, člověk v tom vyrůstal, takže si na to v podstatě zvykl. I navzdory tomu jsem si získala čtenáře a posluchače. A možná, že to bylo i díky tomu, kdo ví. Člověk to zpětně nikdy nedokáže rozklíčovat. Dnes mě uklidňuje, že se to píše o každém druhém, tak co s tím můžu dělat?
To je taky pravda. Co vás na psaní po tolika letech ještě baví?
Asi zachytit v určitém úhlu realitu nebo i fantazii, ke které dojdu. I když moje příběhy a situace vypadají úplně jednoduše, dokonce banálně, tak mi jde vždycky o to, co tím příběhem chci říct. Třeba že se člověk nemá vzdávat, že na každém je něco dobrého nebo že ten svět je stejný jak na východě, tak na západě. Když se mi to povede, respektive když já mám ten pocit, protože mi to nikdo neřekne, tak si připadám jako atlet, který v závodě doběhl první, protrhl tu cílovou pásku, a mám z toho takový euforický pocit.
Vaše knihy jsou hodně osobní, jako byste si povídala s kamarádkou v kuchyni. Co z toho všeho se skutečně stalo, co je pravda?
Vždycky říkám, že to hezké jsem si vymyslela a to hnusné je pravda. Ale já si myslím, že pravda se zbytečně přeceňuje.
V čem?
Ve všem. Upřímně si nejsem jistá, jestli pravda úplně pomáhá. A taky, co je pravda? Jsou subjektivní pravdy, ta objektivní se hledá velmi těžko, i historicky se ukazuje, že máloco byla pravda.
Zdroj: autorský článek
