Mezi dětmi a stárnoucími rodiči: Fenomén sendvičové generace se může týkat i vás

Petra už měla dlouhou dobu pocit, že se rozpadne. Ráno vstala, vzbudila děti, nachystala jim svačiny do školy a běžela do práce. Měla štěstí, že se jí podařilo s máminým doktorem domluvit její vyšetření až na odpoledne, takže se nemusela omlouvat šéfovi. Vyzvedla mámu, doprovodila ji k lékaři, pak ji zavezla domů, cestou jí nakoupila a trochu u ní poklidila. K večeru zajela pro syna, aby se nemusel táhnout z fotbalového tréninku pěšky, a stejně tak vyzvedla dceru z atletiky. Doma připravila jednoduchou večeři a pustila se do žehlení nekonečné hromady prádla.

„Ty se mě ani nesnažíš pochopit“: Co říkají dospělé děti, než s rodiči přeruší kontakt?

Iveta Mazáčová

Rodičovství

„Každý večer před spaním se mi v hlavě točila myšlenka, jak dlouho tohle ještě můžu vydržet. Cítila jsem, že moc dlouho už asi ne, ale nechtěla jsem nikoho zklamat,“ říká dvaačtyřicetiletá Petra. Pak jednoho dne uprostřed nákupu v supermarketu dostala panickou ataku. Zhroutila se na regál s vyrovnanými pytlíky těstovin a nemohla dýchat. A konečně jí došlo, že všechno sama nezvládne.

Co je sendvičová generace

Termín „sendvičová generace“ popisuje situaci lidí, obvykle ve věku mezi 40 a 60 lety, dnes může jít ale klidně i o sedmdesátníky, kteří se ocitají v sevření mezi péčí o své děti a současně i o stárnoucí či staré rodiče. Leckdy si připadají jako náplň mezi dvěma chleby, kterou z obou stran „tlačí“ dvě jiné generace, mladší a starší. V dnešní době už není výjimkou, s ohledem na kvalitu lékařské péče, i generace třetí, a to prarodičovská. Poprvé sousloví spatřilo světlo světa, když je použila americká sociální pracovnice Dorothy A. Miller v roce 1981. A od té doby počet lidí, kteří zmíněné životní situaci čelí, jen a jen narůstá.

„O sendvičové generaci se v posledních letech mluví více právě s ohledem na prodlužující se věk dožití na jedné straně a odkládané rodičovství na straně druhé,“ upřesňuje psycholožka, psychoterapeutka a zakladatelka terapeutického institutu Jak na duši Leona Šímová. Faktem je, že množství lidí, kteří pečují o dvě i tři generace, narůstá už jen proto, že dnes lépe, a tedy i déle žijeme, a k založení vlastní rodiny přistupujeme leckdy až hluboko po třicítce. Tedy v době, kdy už jsou naši vlastní rodiče v pokročilém věku, který s sebou zpravidla přináší nemoci a další zdravotní potíže.

Péče o rodiče ve stáří není samozřejmost. Co rozhoduje o tom, zda ji rodina zvládne?

Reklama

Reklama

„Fenomén péče o více generací tu byl samozřejmě historicky vždy, ale současný způsob života s tlakem na výkon, menšími rodinami a nižší podporou komunity z něj dělá psychologicky náročnější téma,“ vysvětluje psycholožka a dodává, že v minulosti bylo běžné, že více generací žilo pohromadě pod jednou střechou a péče o blízké byla běžnou součástí každodennosti. Jenže, jak se říká, pokrok nezastavíš, a moderní doba se svými civilizačními výdobytky si vybírá daň v podobě tlaku na generaci rodičů malých dětí, kteří se zároveň ocitají v roli pečujících dětí o své vlastní rodiče.

Psychologická past dvojí péče

Být uvězněn mezi dvěma, ale dnes klidně dokonce i třemi generacemi, které vás potřebují, není náročné jen z hlediska organizace času a práce. „Lidé v takové situaci často zažívají širokou škálu pocitů, od dlouhodobého chronického stresu a pocitů viny až po emoční vyčerpání a frustraci,“ popisuje odbornice a dodává, že k tomu všemu dotyční ještě mají špatné svědomí, že stejně nejsou nikde ,naplno‘. Ve výsledku se tento nekonečný maraton negativně podepisuje na jejich duševním zdraví, vztazích i fyzické kondici. „Navíc se často objevuje vnitřní konflikt mezi potřebou péče o druhé a touhou po vlastním životním prostoru a odpočinku,“ doplňuje terapeutka. 

Jak se nezbláznit v kolotoči povinností

Jak se tedy v tomhle kolotoči nezhroutit a nezbláznit? Důležité je přestat si nalhávat, že všechno zvládneme a snažíme se sami sebe přesvědčit, že stačí přece jen ještě víc zabrat. „Potřebujeme si uvědomit, že naše osobní kapacita má své limity, a že obětovat se úplně neznamená být lepším člověkem,“ radí psycholožka a poznamenává, že den má opravdu jen 24 hodin a péče o druhé tak nutně musí mít své limity.

Syndrom hodné holky aneb Pomáhám všem kolem, ale kdo pomůže mně?

Petra Lukešová

Seberozvoj

Častokrát podle ní i prospěje, pokud se podíváme na to, jaké nároky na sebe vlastně klademe my sami. Měli bychom je upravit tak, aby odpovídaly reálným možnostem běžného člověka, a ne předobrazu superhrdiny. Opravdu je nezbytně nutné, abychom byli bezchybným rodičem, ideální dcerou a současně oddanou zaměstnankyní, která je neustále k dispozici pro každou práci navíc? „Rozhodně je také namístě otevřená komunikace s rodinou a rozdělení úkolů. Nemusíme utáhnout všechno sami. Zdravé hranice nejsou sobecké, naopak chrání vztahy před vyhořením a frustrací,“ zdůrazňuje terapeutka.

Kde hledat pomoc, když už to sami nezvládáte?

Mnozí z nás se v sobě perou s pocitem, že požádat o pomoc je známkou selhání. Psycholožka Leona Šímová ovšem nabízí jiný pohled. „Delegování není selhání, ale zralý způsob, jak nakládat se svou kapacitou a jak být dlouhodobě přítomným a funkčním členem rodiny,“ připomíná. Současně ovšem souhlasí s tvrzením, že přese všechno pořád existuje mnoho lidí s vnitřním nastavením, že „musí zvládnout všechno sami“. Taková cesta ale podle ní má jediný cíl, a to do pekla. Mnohokrát je navíc dlážděná pocitem, že si pomoc nezasloužíme. To je ale velký omyl.

„Právo na pomoc si nemusíme zasloužit, stačí ho uznat a využít možnosti podpory. Změna je vždy o rozhodnutí se, že to chci začít dělat jinak, a pak zkoušet a vytrvat. Zpočátku to nikdy není snadné, zvlášť pro někoho, kdo je zvyklý všechno dlouhodobě táhnout sám, ale stojí to za to, abychom opravdu v životě mohli nějak udržitelně fungovat,“ míní odbornice. V praktické rovině se tedy, a to pro celou rodinu, rozhodně osvědčí rozdělit péči mezi sourozence/děti stárnoucích rodičů, zapojit partnera i dospívající děti nebo využít pečovatelských a odlehčujících služeb.

Zdroj: The Guardian a autorský rozhovor