Syndrom hodné holky aneb Pomáhám všem kolem, ale kdo pomůže mně?
Když zachráníte sebe, potom vám půjde zachraňovat ostatní. Lépe, účinněji. Priorita je jasná, zkušenostmi prověřená. Páchat dobro za cenu sebezničení je totiž chybná strategie. Jak z ní ven, poradí psychoterapeutka Markéta Šetinová.
Před pár lety jsem dostala zprávu od jedné sledující na Instagramu: „Péťo, jsi tak strašně hodná. Ale… jsi v pohodě?“ A já si v tu chvíli uvědomila, že vlastně ne. Byla jsem ve fázi, kdy jsem zachraňovala všechny okolo, dělala jsem první poslední pro druhé, starala jsem se, nabízela pomoc, jenže sama jsem byla vyčerpaná. Pomalu jsem se rozpadala. A teď tady sedím zhruba o tři roky později, upíjím matchu a vzpomínám na to, jaké to bylo, dát na první místo všechny, jenom ne sebe. Pokud se v tom taky vidíte, tak tady je moje cesta.
Dobro jako strategie přežití
Pomoc druhým je vnímána jako morální ctnost. Učíme se, že být laskavý a nápomocný je správné, a ono to opravdu může být krásné. Ale někdy se z toho stane vzorec. Způsob, jak si udržet někoho druhého, jak nebýt opuštěný. Strategie přežití. Jenže pomoc, která přichází z bolesti, není vždy zdravá, pro nás, ani pro ty druhé. Někdy se stane, že místo opravdové blízkosti jen kontrolujeme situaci. A místo lásky nabízíme péči, za kterou (aniž si to přiznáme) očekáváme něco zpět: přijetí, bezpečí, uznání možná i klid… Taková bezpodmínečná láska, říkala jsem si, jenže od začátku jsem sobě (možná potichu) stanovovala pravidla, která byla vše, jenom ne bez podmínky.
„Mnozí z nás se už v dětství naučili, že lásku si musíme zasloužit péčí o druhé. Možná jsme vyrůstali s rodiči, kteří potřebovali naši emoční stabilitu, ale nedokázali ji dát nám. Tak vznikl vzorec: Když pomůžu druhému, budu milován. Tento postoj je vyčerpávající, protože vede k potlačování vlastních potřeb a k pocitu, že nejsme důležití. Ale je hluboce zakořeněný, zvlášť u lidí s úzkostnou citovou vazbou,“ vysvětluje psychoterapeutka, socioložka a zakladatelka Institutu Moderní láska Markéta Šetinová.
Nějakou dobu mi trvalo pochopit, že moje ochota být vždy tady pro ostatní měla i svůj stín. Že jsem často přetékala dobrotou právě ve chvílích, kdy jsem si sama nevěděla se sebou rady. Jako bych nevědomky doufala, že když budu dost užitečná, dost potřebná, někdo si mě všimne. Někdo mě zachrání. Markéta Šetinová to potvrzuje: „Někdy je děsivé být sám se sebou, v tichu vlastních pocitů. V minulosti jsme se mnohdy naučili, že ukázat, co doopravdy cítíme, je riskantní, protože bychom mohli být zesměšněni nebo odmítnuti. A tak jsme si osvojili strategii, kdy se zaměříme na druhé. Je to společensky oceňované a zároveň nám to umožňuje vyhnout se vlastním zraněním. Péče o druhé je bezpečnější než konfrontace s vlastní bolestí.“
A kdo pomůže mně?
Jednoho dne jsem si položila otázku: A kdo zachrání mě? Byla jsem už unavená z toho, jak se pořád snažím všem vyjít vstříc. Jak pokaždé, když někdo trpěl, jsem přispěchala na pomoc a půlku bolesti si snažila vtlačit do svého těla, jen abych mu ulevila. Cítila jsem se tehdy prázdná, podrážděná, někdy až trochu agresivní. Ale navenek jsem dál rozdávala kopu energie a úsměvy. Až mě jednou moje terapeutka konfrontovala větou: „Vy ale nejste ani trochu hodná na sebe!“ A kruci, došlo mi, ona má pravdu!
Díky téhle větě jsem si uvědomila, že jsem samu sebe dlouho stavěla na poslední místo. Potřeby druhých pro mě byly důležitější než moje vlastní emoce. A co víc, když jsem se konečně zastavila, začala jsem cítit vnitřní prázdno. Jako bych bez pomoci druhým neměla hodnotu. Jako kdybych bez toho nevěděla, kdo vlastně jsem. Učila jsem se, že nebudu milovaná pro to, kým jsem, ale jen pro to, co dělám. A tak jsem zachraňovala… Někdy až moc. Byla jsem oblíbená, ale vyčerpaná. Naslouchaná, ale nepochopená. Zbožňovaná, ale úplně sama.
A tak jsem začala konat. Zlom ale samozřejmě nepřišel jako blesk z čistého nebe. Nebyla to jedna věc, díky které jsem se změnila, ale spíš pomalé probouzení. Nejprve mi to všechno začalo lézt na nervy. Že se mě nikdo nezeptá, jak se mám já. Že dávám, a nevrací se to. Že lidé přicházejí jenom tehdy, když něco potřebují. Jenže jak by se mohli ptát, jak se cítím, když jsem nikdy neukázala, že i já tuhle otázku a k tomu trochu něhy potřebuju? Učila jsem se tedy říkat NE v situacích, kde bych dřív zakřičela ANO. Dřív bych se tedy ani nezamyslela nad tím, zda na to ANO mám kapacitu. Začala jsem si zapisovat momenty, kdy se cítím přetížená, kdy už zkrátka nemůžu. Psala jsem si, co jsem řekla a co jsem vlastně chtěla říct. V té době jsem měla v mobilu poznámku „Tohle není moje“ jako takovou připomínku, že je načase upřednostnit sebe a ne druhé.
První signál, že je hranice překročena
„Občas máme pocit, že když řekneme ne, zklameme druhé, a přijdeme o přijetí, lásku nebo klid. Mnozí z nás vyrůstali s představou, že být ‚hodný‘ znamená říkat ano. Ale říct ne není sobecké. Když odmítáme to, co nechceme, zároveň říkáme ano sobě. A koneckonců, naší největší zodpovědností je umět se postarat sám o sebe,“ říká napřímo psychoterapeutka.
Když mi někdo volal, a já už fakt nemohla, zkoušela jsem říct: „Teď to nezvládnu, můžeme to přesunout na jindy?“ A upřímně? Nešlo to snadno. Často jsem pak měla výčitky, že někomu dávám košem, a to zrovna ve chvíli, kdy mě potřebuje. Jenže jsem začala vnímat, že když říkám NE ostatním, říkám tím ANO sobě. A to za to stojí. Také mi pomohlo obklopit se lidmi, kteří mě mají rádi, i když pro ně zrovna nic nedělám. Díky tomu jsem si uvědomila, jak je důležité mít okolo sebe ty, kteří se tě sami od sebe ptají, jak se cítíš – ne jen co bys pro ně mohla udělat. A hlavně, začala jsem si sama dovolovat prožít všechno, co jsem si dřív zakazovala. Být smutná, unavená a neprahnout pořád po dokonalosti, která zkrátka neexistuje.
V ten moment, kdy jsem se přestala nutit být pořád tou silnou, laskavou a obětavou holkou, jsem pocítila obrovskou úlevu. Tak trochu mám pocit, že jsem se tím proměnila v pravou ženu. Ne proto, že by se všechno změnilo. Ale proto, že já jsem se rozhodla přestat zachraňovat všechny okolo sebe, a začala jsem tak zachraňovat samu sebe.
„Jak s hranicemi začít? Nejprve si vůbec všimněte, kdy říkáte ANO, i když chcete říct NE. To je první signál překročené hranice. Začněte s odmítáním malých věcí, a také si pamatujte, že nemusíte na druhé reagovat hned, klidně řekněte ‚ozvu se později‘. A když se rozhodnete odmítnout, buďte věcní a laskaví: ‚Děkuju za pozvání, moc si ho vážím, ale tentokrát nemohu dorazit.‘ Závěrem si zkuste zvědomit, jak jste se u toho cítili a co třeba do budoucna chcete dělat jinak,“ nabízí osvědčené rady Markéta Šetinová.
I důvěra je pomoc
Dnes už vím, že říct NE není žádná krutost, ale že to je péče. Že zdravé hranice nejsou známkou sobectví, právě naopak. Často je to právě ta největší pomoc, když místo záchrany poskytneme druhému důvěru, že to zvládne sám. Nezachraňuji už všechny. A popravdě, ne vždy je to snadné. Ale snažím se učit rozlišovat, kdy moje pomoc vychází z lásky a kdy z potřeby být jenom „ta hodná holka“. Učím se zastavit a ptát se sebe samotné: Pomáhám, protože opravdu můžu a chci? Nebo proto, že se bojím odmítnutí? A to taky doporučuji ostatním lidem. Tak trochu si touhle provokativní otázkou můžete otestovat svoje hranice a zjistit, zda můžete být laskaví ke druhým, ale zároveň tím neničíte sebe.
Už také nechci být zachránkyní světa. A víte co? Ten svět se nezbořil. Naopak. Když jsem se přestala topit v pocitu, že musím být ta dobrá, začala jsem být víc svá. A teprve z tohoto místa mohu pomáhat tak, aby to, co dělám, bylo dobro, a ne past pro obě strany. Závěrem vás chci popíchnout ještě jednou větou, kterou si dennodenně připomínám: Co když tě nezachrání nikdo – jen ty sama?
Zdroj: autorský článek
