Syndrom nejstarší dcery není jen módní fráze. Jaká je odvrácená strana prvorozených žen?
Být nejstarší dcerou je jako nést neviditelnou tíhu zodpovědnosti. Fenomén známý jako syndrom nejstarší dcery může vést k perfekcionismu, úzkostem, ale také k jedinečné síle a empatii. Prvorozené dcery však v dospělosti často balancují mezi povinnostmi a hledáním vlastní identity. Jak se s tím popasují, ovlivňuje i jejich sebevědomí.
Být prvorozená je výhoda i prokletí. Jsem nejstarší ze tří sester, které mezi sebou mají věkový rozdíl maximálně dva roky. Vím, jak je otravné, když se po vás sestry „opičí“, ať už začnete dělat naprosto cokoli. Znám dobře, jak to vypadá, když máte přirozeně vůdčí roli, ale z ní i vyplývající povinnosti. Nejstarší dcera schytá všechny chyby nezkušených rodičů. Jsou na ni přísnější, často slýchá větu „Jsi starší, tak buď rozumná“ nebo dobře míněnou chválu, že je „maminčina velká pomocnice“. Většina žen trpí syndromem hodné holčičky a některé z nás mají jako „bonus“ syndrom nejstarší dcery.
Není divu, že mnohé z nás pak v dospělosti zažijí syndrom vyhoření a mají problém zbavit se podvědomé potřeby být neustále zodpovědné a dokonalé. „Být nejstarší dcerou je jako práce navíc po zbytek života,“ říká Karolína s tím, že je to v rodině právě ona, kdo plánuje setkání, výlety a společné dárky pro blízké. Má dva mladší bratry a jednu sestru. Všichni jsou už dospělí, a přesto za ně tak nějak cítí zodpovědnost.
Syndrom nejstarší dcery není oficiálním psychologickým termínem, přesto nyní získává pozornost. Ženy sdílejí své zkušenosti s přebíráním odpovědnosti a nepříjemným tlakem na dokonalost. Fenoménu si všimla americká terapeutka Kati Morton a identifikovala několik znaků syndromu nejstarší dcery. Přibližuje v nich situaci, kdy prvorozené dcery pomáhají s domácností a snaží se naplnit vysoká očekávání rodičů. Náročná role může vést k perfekcionismu, orientaci na výkon, úzkostem a k tendenci potlačovat vlastní potřeby ve prospěch ostatních.
Prvorozené a stres
Ačkoli syndrom nejstarší dcery není odborným termínem, z nových zjištění vyplývá, že to pravděpodobně nebude ani pouhá módní fráze, kterou přejímají frustrované ženy a dívky. Podle odborníků z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA), vedených antropoložkou Molly Fox, může mít syndrom nejstarší dcery biologický základ. V rámci loni zveřejněné studie zkoumali 253 matek a jejich dětí po dobu patnácti let, a to od těhotenství až po ranou pubertu.
Z výzkumu vyplynulo, že prvorozené dcery matek, které během těhotenství prožívaly stres, deprese nebo osamělost, vykazovaly známky dřívějšího dospívání. Tato předčasná zralost může být adaptací, která umožňuje dcerám pomáhat s péčí o mladší sourozence. „Zjistili jsme, že nepříznivé podmínky během prenatální fáze mohou nasměrovat ženský plod k rychlejšímu dospívání, a tato souvislost byla nejsilnější u prvorozených dívek,“ uvedli autoři studie. Aby vědecký tým získal celkové skóre prenatální psychické zátěže, hodnotil u převážně třicetiletých, vysokoškolsky vzdělaných prvorodiček z jižní Kalifornie úroveň stresu, deprese a úzkosti v různých týdnech těhotenství.
V dotazníku výzkumníci žádali respondentky, aby ohodnotily pravdivost výroků typu „cítila jsem se osamělá“ nebo aby uvedly, jak často pociťovaly úzkosti a nervozitu. Za dva až tři měsíce po porodu se vědci matek zeptali znovu, aby sestavili úroveň poporodní psychické zátěže. V pozdější fázi výzkumu sledovali u jejich dětí znaky adrenální puberty, tedy hladinu hormonů, které podporují růst ochlupení v podpaží a na ohanbí, tělesný pach a akné, a znaky gonadální puberty, tedy růst reprodukčních orgánů, přerozdělení tuku na boky a prsa a zrání kostí. Testy pak odhalily souvislost mezi časnými příznaky adrenální puberty u prvorozených dcer a vysokou mírou prenatálního stresu jejich matek.
Rychlejší dospívání prvorozené dcery, ovšem bez nástupu menstruace, jí umožňuje pomáhat matce s výchovou mladších sourozenců. „Dcera je dost zralá na to, aby pomohla s péčí o děti, ale zároveň ještě není schopná mít vlastní děti, které by vyžadovaly její pozornost,“ vysvětlila antropoložka Molly Fox v prohlášení pro UCLA.
Studie také zjistila, že prvorozené dcery často cítí nutkání převzít roli „máminy malé pomocnice“ po prožití nepříznivých dětských zážitků nebo traumat, jako je smrt rodiče, rozchod rodičů (před pátým rokem věku), nepřítomnost otce nebo nízký poměr příjmů k životním nákladům (mezi sedmým a devátým rokem věku). Práce tak rozšiřuje znalosti o významných a celoživotních dopadech prenatálních emocionálních, environmentálních a dalších faktorů na ženy a jejich děti.
Sourozenecké konstelace
Rodinné krize mohou přijít nečekaně a odkudkoli. Vzpomínám, jak jsem si na základní škole z městské knihovny přinesla knihu Sourozenecké konstelace, kterou napsal už v 80. letech minulého století psycholog Kevin Leman.
Na naši sesterskou konstelaci, kde byla ta nejstarší, zodpovědná sestra, prostřední sestra, která vyjde s každým, a malá, benjamínek, to sedělo. Po přečtení jsem knihu půjčila mladší sestře, která se dočetla, že prostřední dítě má v rodinných albech nejméně fotek, v tom věku, bylo jí kolem devíti let, běžela uplakaná za rodiči a vzlykající jim sdělovala, jaká křivda se na ní odehrála. Dnes je z toho zábavná historka, ale tehdy se odehrálo menší rodinné drama. Leman v knize ukazuje, jaký vliv mají sourozenecké konstelace na osobnost člověka, volbu partnera nebo povolání. Sourozenecké rysy však nejsou neměnné ani absolutní, spíše slouží jako rámec pro pochopení typické dynamiky mezi sourozenci.
Co nejstarší potřebují
Dnes psycholog Leman upozorňuje, že i pořadí narození samotných rodičů může hrát významnou roli ve výchově jejich dětí. Například prvorozený rodič může klást vysoké nároky na svého prvorozeného potomka, zatímco rodič, který byl sám benjamínkem, může být vůči svému nejmladšímu dítěti shovívavější a uvolněnější. I když se kniha Sourozenecké konstelace těší dodnes popularitě čtenářů, reakce odborné veřejnosti na Lemanovy teorie byly spíše smíšené. Sám autor své závěry však také nebere ortodoxně a upozorňuje, že tyto vlastnosti sourozenců mohou být výsledkem výchovy a očekávání rodičů spíše než samotného pořadí narození. Výzkumem toto tvrzení podporuje i doktorka Julia Rohrer z Lipské univerzity. Provedla rozsáhlou studii naznačující, že pořadí narození má na osobnostní rysy minimální vliv. Zdůrazňuje, že mnoho faktorů, včetně rodinné dynamiky a socioekonomického statusu, hraje větší roli než samotné pořadí narození.
Řekněte to ale nejstarším dcerám. Některé z nich si stěžují, že kvůli roli v rodině tak trochu přišly o dětství. Dlouhá léta plnění přání rodičů nenechávala moc prostoru pro rozkvět jejich osobnosti. Mnohdy pak až po třicítce zjišťují, kdo vlastně jsou a kým chtějí být. Pojmenování fenoménu je pro ně tedy důležité, může jim totiž pomoct lépe pochopit vlastní situaci. A ukotvit i vnímání sebe samé a tedy sebe – vědomí.
Syndrom nejstarší dcery bychom však neměli vnímat jako prostředek k utvrzení se v roli oběti. My, typické prvorozené, jsme silné a máme schopnost se přenést i přes nepřízeň okolností. Máme potenciál přeměnit svůj handicap v přednost. Naše zodpovědnost, empatie a schopnost vést mohou být základem pro úspěšnou kariéru, harmonické vztahy i hlubší porozumění sobě samé.
