Nesnášela jsem se. Ze sebelítosti mi pomohl partner a terapie, říká Veronika Sovadina Kašáková
Veřejnosti se zapsala do povědomí jako miss z dětského domova. Veronika Sovadina Kašáková je ale mnohem víc. Především maminka, jak sama říká, a taky strážná víla dětí, které měly podobný osud jako ona a její bratr.
Přijala jste přezdívku „misska z děcáku“ za svou, nebo byste ji už raději nechala spát?
Už to tolik neřeším. Chápu, že si média vytvářejí nálepky, chápu nějakou nutnost, aby byl titulek atraktivní. S tou přezdívkou se ale nijak neztotožňuji, spíš je mi jedno.
Ptám se mimo jiné z toho důvodu, že to na první pohled vypadá, jako by všechno, co jste v životě dokázala, stejně neustále ustupovalo do pozadí faktu, že jste vyrůstala v dětském domově. Mrzí vás to?
Myslím si, že to je věc, která se lidem prostě nějak zavrtala do povědomí na začátku mé kariéry a už tam zůstala. Samozřejmě že dnes už bych radši byla vnímána jako maminka nebo aby se lidé zajímali hlavně o to, co děláme v nadačním fondu, ale je to zkrátka takové, jaké to je.
Založila jste Nadační fond Veroniky Kašákové také proto, abyste pomáhala mladým dospělým lidem z dětských domovů se stigmatem, které si s sebou minimálně zpočátku do života ponesou?
Určitě, nadační fond je a vždycky bude pro děti z dětských domovů. Jeho hlavním záměrem jsou projekty Restart a Start, které na sebe navazují. Prvotní myšlenka, která za jeho založením stála, byla ale taková, aby každé dítě, které odejde z dětského domova, vědělo, že je stejně důležité jako dítě z rodiny. Že na něj někdo myslí, že tu pro něj někdo je, že neztrácí domov a má někoho, na koho se může obrátit. S tímto záměrem jsem poptávala profesionální průvodce, kteří doprovázejí děti na začátku jejich cesty dospělým životem.
Je tohle vlastně to nejhorší na dětském domově, když z něj odejdete a zjistíte, že najednou už nemáte svůj dětský pokoj, do kterého se můžete vrátit? Že už se nemáte komu pochlubit, když se vám něco povede?
Nevím, jestli je to to úplně nejhorší, a také vám to v tom věku, kdy se to děje, ještě úplně nedochází. Ale zpětně, když nad celým svým životem přemýšlím nebo se mě někdo zeptá, co pro mě bylo nejhorší, tak bych řekla, že nejhorší byl život před dětským domovem a po něm. Děti, které se ocitají v dětských domovech, se tam ocitají proto, že žijí v nefungujících rodinách, každý den musí čelit toxickému prostředí a každodenně prožívají trauma.
V dětském domově se jim tohle neděje. Na druhou stranu je spousta těchto dětí ale nesmírně naštvaná, protože vidí jiné děti, které žijí ve funkčních rodinách, a říkají si: Proč zrovna já? To nejtěžší pro spoustu z nich je ale pocit, že nikoho nezajímáte, že vás nikdo nemá rád, že pro nikoho nic neznamenáte. A když vyjdete z děcáku, jako by se vám ty dveře znovu zavřely, už podruhé. Nemáte se kam vrátit, nikdo vám nezavolá a zase nikoho nezajímáte.
Co tedy mladé dospělé reálně čeká, když dětský domov opouštějí? A jsou na to připraveni?
Dětské domovy je na to samozřejmě připravují, rozhodně to není tak, že by se za vámi zavřely dveře a nikdo se už nestaral. Každý dětský domov si pravidla nastavuje trošku po svém, takže některý při odchodu pomáhá dětem zaplatit kauci bytu či první nájem, nebo jim byt vybaví, nebo se zaměří na to, že jde dítě bydlet někam za svým příbuzným. První zhruba tři měsíce podporu od domova dostává vždycky.
Na co jste se musela připravit vy? Jaké to bylo, když jste z domova odešla?
Já jsem z domova odcházela před patnácti lety a v té době to fungovalo ještě trošku jinak. Pamatuji se, že poslední Vánoce na mě pod stromečkem čekal velký dárek, těšila jsem se, že to bude snowboard, a rozbalila si žehlicí prkno. Už tím mě vedení domova připravovalo na můj odchod. Taky jsem dostala pračku a vím, že v té době jsem se hrozně těšila, že budu bydlet sama, že budu svobodná a budu se moci rozhodovat podle sebe. Podobně, jako to má každý puberťák, s tím rozdílem, že pravidla v dětském domově jsou opravdu nastavená velmi striktně. Taková škola v přírodě, která trvá šestnáct let.
Nikdo se vás nikdy nezeptá, na co máte chuť, prostě jíte, co je na jídelníčku. Chodíte spát, když je večerka, učíte se, když je studijní doba, vycházky máte minimální. Moji vrstevníci v našem věku už dávno žili svoje životy, já jsem musela přijít domů v přesný čas. Takže jsem šlapala jako hodinky a strašně se těšila, až budu mít konečně svobodu, ale ve skutečnosti přišlo jedno z nejtěžších období mého života.
Jak to?
Protože jsem najednou cítila, že za mnou není žádná kotva, že nikam nepatřím a nemám žádný domov, kam bych se mohla vrátit, kdyby bylo nejhůř. Trvalo to strašně dlouho, vlastně až do doby, než jsem si založila vlastní rodinu. Celé tohle období mě jen utvrzovalo v tom, co jsem si myslela už jako dítě, že jsem na obtíž, a proto mě rodiče dali do domova. S tímhle nastavením mysli jsem si pak samozřejmě do života přitahovala partnery a lidi, od kterých jsem vlastně vyžadovala jenom lítost. I to je pro mě gros našeho nadačního fondu, abychom děti z dětských domovů zbavili nálepky, že jsou chudáčci a měli bychom je litovat, protože ony to přijmou za své a na základě toho žijí celý svůj život. To je velká chyba.
Jde to vůbec, navazovat zdravé vztahy, když jste to neměla kde odkoukat a nikdo vás to neučil?
Vezmu to trošku z jiné strany. Vidím teď úplně jasně u svého tříletého syna, že když mu řeknu, že támhle v té zřícenině je drak, tak mi to uvěří. Když vás vaše matka ve čtyřech letech odloží do dětského domova, nebudete ji obviňovat. Vysvětlíte si to tak, že jste asi zlobila, nejste dost dobrá a dost hodná, a ještě máte tendenci jako malé dítě litovat maminku, že to s vámi musela mít strašně těžké. Postupně, jak rostete, se na to nabaluje spousta dalších hřebíčků, které vám ten pocit potvrzují, ať už je to, že si vaše kamarády z domova někdo adoptuje, a vás ne, nebo to, že najednou odejdete a nemáte se kam vrátit. Všechno vás utvrzuje v přesvědčení, že je s vámi něco špatně, že si nezasloužíte být šťastní, a pak je pro vás velmi těžké najít si k sobě kvalitního partnera, protože vaše sebevědomí je na nule. Takže je poměrně běžné, že holky z dětských domovů si k sobě hledají tyrany.
Jak jste se z toho dostala ven?
Naučila jsem se skrze tyhle muže vidět svoje bolístky. Což se bohužel nestane každému, protože spousta lidí z dětských domovů má tendenci vinit z vlastního neštěstí druhé. Velmi mi pomohla terapie, díky které jsem se naučila sama na sebe nahlížet. Ptát se, proč bych vlastně měla mít muže, který mě má rád, když já sama se nesnáším. Odhalila jsem díky nim věci, které potřebovaly uzdravit a byly pro mě obrovským impulzem na sobě zamakat.
Váš manžel se vás v jeden zlomový moment zeptal: Jak dlouho se chceš ještě vymlouvat na to, že jsi z děcáku? Co to s vámi udělalo?
V ten moment jsem ho chtěla zabít nebo se s ním alespoň okamžitě rozejít, ale nešlo to. Byla jsem na něm existenčně závislá, měla jsem nasekané dluhy, jak daleko jsem viděla, a hlavně jsem si uvědomila, že má pravdu. Čelit pravdě není příjemná věc, bolí nás to, rozčiluje, ale musela jsem se s tím zkrátka poprat. Můj muž je sice můj největší kritik, ale zároveň také můj největší fanoušek.
Měl ve mně důvěru, věděl, že to zvládnu, ale současně věděl, že se budu muset přestat litovat, vymlouvat a používat lítost k tomu, aby se všichni kolem mě snažili a já nemusela dělat nic. A také mi to natvrdo řekl. Velmi rychle mi došlo, že jsem na dobré cestě, minimálně v tom smyslu, že už vedle sebe nemám psychopata, ale partnera, který ke mně má respekt a vedle kterého si musím sama za sebe vybudovat svoji pozici. Nesnažila jsem se změnit jeho, ale konečně změnit sebe. Zároveň ale bylo velmi důležité si zpracovat, co mi udělali rodiče.
Říkala jste, že dítě neobviňuje rodiče, ale sebe. Kdy se stalo, že jste se dokázala na svoje rodiče naštvat, uvědomit si, že jsou to oni, kdo vás v tom nechal, ne vy?
V pubertě. To je přesně ten věk, kdy se naštvete na celý svět. Zhruba do třinácti se ptáte, kde je maminka, proč vás tam nechala. Já jsem si říkala, že máma musí být určitě mrtvá, protože jinak by mě přece v domově nenechala. Dítě má tendenci omlouvat rodiče do posledního okamžiku, jenže pak přijde dospívání, formují se vlastní názory, a vy na rodiče prostě přestanete čekat. Přišlo naštvání, přišla chuť ukázat jim, na truc, o co přišli, jak jsem skvělá. I proto jsem se přihlásila do Miss nebo napsala další knížku. Maturitu jsem měla vydřenou, byla jsem trojkařka, a všechno jsem to dělala vlastně proto, abych někomu dokázala, že nejsem hloupá, nejsem k zahození a že neskončím stejně jako moje máma, jak si všichni mysleli.
Pomáhalo vám v tom všem, že máte bratra Karla, který v tom byl s vámi?
Jasně. Jsem přesvědčená, že bráška mi zachránil život. Když jsem se narodila, máma už byla mimo. Dodnes vůbec nechápu, jak jsme s Kájou ty první roky života přežili, obzvlášť když vidím svého syna, který je ve třech letech pořád úplně samozřejmě odkázaný na dospělou osobu, na naši lásku, na jistotu, kterou bude potřebovat ještě dlouho. Jsem Kájovi neskutečně vděčná, že se o mě staral, když mu byly teprve tři čtyři roky. Byl pro mě nejenom brácha, ale i rodič, nejlepší kámoš a vzor, protože na rozdíl ode mě byl ve škole premiant. Dneska je mi zpětně líto, že se vlastně ochudil o dětství, protože musel strašně rychle dospět a vlastně nikdy neměl šanci být jenom dítětem.
Změnilo vám mateřství pohled na svoje dětství? Vidíte dnes některé věci jinak než před narozením syna?
Byla jsem celý svůj život, včetně života v dětském domově, vlastně taková hlídačka malých dětí. Studovala jsem pajďák a mým velkým snem vždycky bylo pracovat s dětmi z dětských domovů. Miluju děti, a jestli jsem si někdy v životě byla něčím jistá, pak tím, že jsem se hrozně těšila na svoje dítě a na to, že budu mít rodinu. Samozřejmě pak se Matyášek narodil a já zjistila, že o tom, jak vychovat vlastní dítě, nevím vůbec nic, a přišly momenty, kdy to bylo těžké, ale prostě se snažíte nic nepokazit. Jsou momenty, kdy se na syna dívám a říkám si, že to prostě nechápu, jak se mohlo stát, že to máma s tátou dovolili. Ale jsou to spíš jen otazníky, hypotézy, kterými se nezabývám. Úžasné je pro mě vědět, že to, že jste z dětského domova, absolutně neznamená, že budete špatný rodič. Naopak jsou z nás často strašně milující mámy a tátové.
Takže jste nikdy neměla strach z toho, jestli budete dobrá máma?
Vůbec nikdy.
Stejně otevřeně, jako mluvíte o svém životě, mluvíte také o fenylketonurii, tedy metabolické poruše svého syna. Neměla jste někdy pocit, že si na vás osud trošku zasedl?
Úplně doslova. Když se mi narodil Matyášek, který byl vysněné dítě, a zjistili jsme jeho diagnózu, tak se mi na okamžik zhroutil svět. Ptala jsem se sama sebe, co jsem provedla v minulém životě, že toho v tomhle musím unést tolik. Celý život se učíte myslet pozitivně, a když máte pocit, že to je super a už se vám nemůže nic stát, přijde tohle. A vy máte v podstatě dvě možnosti: Buď si řeknete, že to předtím byla jenom jedna velká fraška, na všechno zanevřete a stane se z vás zatrpklý člověk, nebo si uvědomíte, že máte týdenní miminko, které vás potřebuje, a že se nemůžete a hlavně nechcete zhroutit.
Tenkrát jsem si myslela, že to bude horší, než to je ve skutečnosti, nevěděla jsem, co nás čeká, bála se neznámého. Pak jsem k tomu prostě přistoupila tak, že skutečnost neovlivním a že musím Matyáškovi zařídit takový život, aby ho to neomezovalo. Nevnímáme to jako nemoc, ani to slovo nepoužíváme, pro nás je to chlapeček s dietou. Nesmí jíst v podstatě žádné bílkoviny, takže mu vážíme každý díl jídla, který sní, dopočítáváme mu to do denní tolerance bílkovin, doplňujeme mu je náhradami, aby dobře rostl, naučili jsme se brát krev, abychom mohli kontrolovat všechny hladiny, a pořád s sebou nosíme batoh plný krabiček s jídlem. Když vidí u jiných dětí pizzu, chipsy nebo sladkosti, abychom mu nabídli něco podobného. Kdyby totiž ochutnal třeba plátek sýra, vyčerpá svou denní toleranci bílkovin, a musí být zbytek dne o hladu.
S dětmi z dětských domovů se potkáváte nejenom prostřednictvím nadačního fondu, ale teď i díky filmu Amerikánka a inscenaci Snowflakes. Jakou úlohu v nich hrajete?
Viktor Tauš, režisér fillmu Amerikánka, za mnou přišel v období, kdy Matyáškovi bylo půl roku, já jsem hodně řešila právě jeho fenylketonurii a trošku se uzavřela před celým světem. Viktor mi hodil záchranné lano, přijel za mnou domů, a protože jeho práci už dlouho velmi obdivuji, domluvili jsme se, že natáčení zaštítím projektem Restart. Takže jsme děti z dětských domovů, které v Amerikánce hrají samy sebe, dokázali ošetřit a komunikovat spolu krizové situace, které jsme neznali, dokud se nestaly.
Přistupovaly k vám děti s větší důvěrou, když věděly, že jste vlastně jedna z nich?
Už od roku 2016, kdy jsem nadační fond zakládala, jsem cítila trošku takové eso v rukávu v tom, že jsem holka z děcáku. Kdykoli přijdu do dětského domova s tím, že jsem v dětském domově žila šestnáct let a vím, jak se cítí oni, tak vždycky povolí, sednou si a zajímá je, jak žiju teď, jak se mi podařilo různé věci zvládnout. Ať jedu do jakéhokoli dětského domova, mám pocit, že jedu domů, a přistupuji ke všem dětem stejně. Když jsem přijela na inscenaci Snowflakes, ve které hrají také děti z děcáků, přiběhly ke mně a začaly mě objímat. Ty děti jsou plné lásky, touží po ní a jsou nedomazlené.
Jaká je Veronika dnes?
Veronika dnes je šťastná. Opravdu. Nesmírně mě naplňuje, že můžu být maminka, že mám vysněnou rodinu, cítím se jako vystřelená do vesmíru. Současně mám také velké sny, jdu si za svým. Teď už konečně sama pro sebe, pro svoji rodinu a pro náš nadační fond. Už nepotřebuju nikomu dokazovat, že nejsem zase tak špatná.
Zdroj: Autorský rozhovor
