Klimaktická změna: znáte pět stadií enviromentálního žalu?

.

. Zdroj: Issara Willenskomer on Unsplash

Máte strach z budoucnosti, doléhá na vás environmentální krize tak, že občas nemůžete spát, nebo jste prostě klidní, protože v létě je horko, v zimě zima a bylo to tak vždycky? Možná si procházíte jedním z pěti stadií klimatického žalu.

Jistě znáte pět fází smutku, tedy proces, kterým procházejí lidé, kteří se právě dozvěděli, že mají vážnou nevyléčitelnou nemoc, nebo pozůstalí po náhle zesnulém blízkém člověku. Tento model vyrovnání se se smrtí vyvinula na konci sedmdesátých let psycholožka Elisabeth Kübler-Ross a později se jeho platnost rozšířila i na obecné ztráty, jako je rozchod, smrt domácího mazlíčka nebo ztráta zaměstnání.

V roce 2007 pak klimatolog Steve Running, jehož tým obdržel Nobelovu cenu, pozoroval rozdílné reakce lidí na klimatickou změnu. Některými lomcoval vztek, v jiných převládala úzkost a deprese. Profesor Running si uvědomil, že mezi reakcí na bolestivou ztrátu a reakcí na zprávy o klimatické krizi je možné najít paralelu. Na základě modelu pěti fází smutku tak vypracoval koncept pěti stadií klimatického žalu, který popisuje, jakým procesem mohou lidé procházet v reakci na zprávy o klimatické změně. Stejně jako u osobní ztráty ale nemusejí projít všemi fázemi, nebo ne nutně v daném pořadí. Fáze se mohou i různě střídat a jejich prožívání je vždy individuální.

1. Popření

Z psychologického hlediska funguje jako obranná fáze, která může být opravdu dlouhá. Projevuje se přesvědčením, že nic jako globální oteplování a klimatická krize neexistuje. Lidé si jevy zpravidla vysvětlují střídáním počasí a teplých a chladnějších dekád. Pokud člověk ve fázi popření připustí existenci klimatické krize, nevěří, že by na ni měla jakýkoli vliv lidská činnost.

2. Vztek

Ve stadiu vzteku se objevuje hlavně hněv a agrese, ale také smutek, protože stejně jako vztek i smutek úzce souvisí s pocitem bezmoci. To, který z těchto pocitů převáží, je ovlivněno osobností daného jedince. V této fázi je možné lidi zařadit do dvou skupin. Na jedné straně stojí ti, kteří se nechtějí vzdát svého životního stylu a agresivně ho brání před těmi, které označují za ekoteroristy. Na druhé straně jsou environmentálně angažovaní lidé věnující svůj čas a energii tomu, aby pomohli klimatickou krizi odvrátit, a často se setkávají s odmítáním či nepochopením veřejnosti. Na některé z nich po čase dolehne ohromná frustrace, že je svět vůči ohrožení planety slepý a hluchý.

3. Smlouvání

Usmlouvat s planetou, že se nebude oteplovat, lze těžko. Tato fáze je specifická spíš tím, že se v ní lidé zdánlivě vracejí zpět do popření. Sice si klimatické změny uvědomují, ale ignorují jejich negativní dopady. Naopak se upínají na ty pozitivní. Například se těší, že v zimě ušetří za topení nebo že rajčata budou v létě sladší.

4. Deprese

Lidé se ve fázi deprese dostávají do momentu, kdy už nevěří, že by šlo klimatickou krizi zastavit nebo alespoň zmírnit. Propadají pocitu marnosti, beznaděje a bezvýchodnosti. Uvědomují si všechny dopady environmentální krize a tyto pocity je zpravidla úplně pohltí. Mohou se dostavit poruchy spánku, úzkosti, neschopnost vstát z postele, dokonce myšlenky na sebevraždu. Pokud cítíte, že na vás má klimatický žal takto silný vliv, rozhodně vyhledejte pomoc psychoterapeuta nebo psychologa.

5. Smíření

Poslední fáze procesu, ve které lidé akceptují realitu na základě dostupných ověřených faktů a snaží se hledat možnosti řešení nebo změny. Její součástí je také smíření se s nejistotou ohledně budoucnosti, protože ta je vždy nejistá. Uvědomují si ale, že kvůli tomu nemusejí být paralyzovaní strachem.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 10/23